Zápisník Jindřicha Bálka (34)
Občas člověk opravdu docení, když se hudba provádí v sále, který velikostí a akustickými možnostmi skutečně odpovídá dané hudbě. Tak tomu bylo na středečních Barokních podvečerech, kde barytonista Tomáš Král zpíval za doprovodu theorby a loutny skladby Giulia Cacciniho.
Koncert se konal v Clam-Gallasově paláci a opravdu bylo možné se vrátit o několik století zpět. Ale hlavně, zpěvák nemusel na hlas vůbec tlačit, a přesto měl člověk dojem naprosto živého kontaktu. Árie a madrigaly jsou atraktivní italský repertoár z raně barokní doby, kdy skladatelé postupně objevují výrazové možnosti jednohlasu. Ne každý autentický prostor nabídne možnost se tak rychle přesunout v čase. A důležitou roli má samozřejmě kvalita provedení.
Tomáš Král zvolil onu příjemně komorní hlasovou polohu, která mu dovolila velmi svobodně a přirozeně střídat výrazové rejstříky. Pokud jde o texty, většina milostné poezie je o nešťastných láskách, takže se nejčastěji zpívá o slzách, mučení a utrpení lásky. I pro hudbu jako by právě zde bylo více prostoru než v textech radostných a rozverných, které samozřejmě také nechyběly. Stejně jako citově exaltovaný výraz je ale při dnešním provedení důležité zachovat vkus a jistý nadhled. A tohle bylo po všech stránkách inteligentní provedení opřené o příjemně posazený hlas. Nenápadný lesk dodal koncertu i loutnový a theorbový doprovod Jana Krejči a zejména sólová čísla, která hrál.
Koncertů je v Praze mnoho, ale těch, které tak elegantně a noblesně zapadají do historických sálů, je méně, než to někdy vypadá. A přišlo publikum, které tohle ví.
Také do Rudolfina se někdy chodí kvůli pocitu historické autenticity. Ale ta samozřejmě nestačí. Tento týden dokončila Česká filharmonie nahrávání Dvořákových symfonií a trojice instrumentálních koncertů. Posledním z těch tří byl koncert houslový se sólistou Frankem Peterem Zimmermannem.
Hrál ho krásným vylehčeným tónem a provedení působilo jako příjemné komornější muzicírování. O symfoniích bude určitě důvod psát, až vyjdou na CD. U Houslového koncertu je zajímavá shoda okolností, že v tomto roce vyšly už dvě nové nahrávky se dvěma velmi slavnými houslistkami, s Julií Fischer a Anou Sophií Mutter – a až vyjde tato, bude to nesmírně zajímavé srovnání.
Už ty dvě vydané se liší skoro ve všem. A pro mě zatím jednoznačně vede Julie Fischer, která působí přirozeněji a muzikálněji, velmi radostně a s nosným krásným tónem. Oproti tomu Anne Sophie Mutter neustále experimentuje naprosto se vším – s tempem, tónem, výrazem – a jako by si pořád nemohla vybrat. Je tam samozřejmě mnoho věcí, které takto zahraje jenom ona – ale ne vždycky vím proč. A ne všude mi to přijde vkusné a přiměřené. Zimerman s Českou filharmonií bude dost možná nejstřídmější a nejklasičtější. Možná ještě více než první Bělohlávkova nahrávka, kde s PKF doprovází houslistku Isabelle Faust.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Ivan Korč, archiv, Franz Hamn
