Basista Zdeněk Plech: Nikdy nepropadnout pocitu dokonalosti…

Máte za sebou čerstvou premiéru v Národním divadle v roli Betta Di Signa v Pucciniho opeře Gianni Schicchi a v nové opeře Jana Kučery a Davida Radoka Don Buoso, která Pucciniho aktovce dějově předchází. Jsou to komické opery s černým a sarkastickým humorem. Máte raději opery komické nebo tragické? Jaké jsou přednosti obou těchto operních žánrů?
Přiznám se, že mám rád obě polohy. Mám rád jak humor, tak polohy, které dokáží vzbudit různé vášně a emoce. Nejhorší je, když musíte ztvárnit postavu kde, jak se říká, není o čem hrát. Na humoru je samozřejmě krásné, když se vám povede na jevišti něco, co vzbudí u diváků úsměv na tváři. Co si budeme namlouvat, lidé se smějí a baví rádi, a pokud to situace a role dovolí, rád vymýšlím na představeních různá drobná oživení a nezapírám, že mám radost, když na diváky „zaberou“. Na té druhé poloze je ten nejvyšší level, když se vám podaří navodit situace naprostého ticha a obě strany, jak jeviště, tak hlediště, ví, že se mezi nimi děje něco emotivně krásného, co můžou lidé zažít jen v živém divadle… Nestává se to často, ale děje se to a je to krásný pocit.

Co říkáte spojení Pucciniho klasiky s operní novinkou, jak se vám v tom účinkuje?
Tak samozřejmě největší zážitek a zpočátku mírné zděšení pro mne byl David Radok. On je typ režiséra, který vyžaduje naprosto striktně vše, co na jevišti děláte, nechá vás scénu přehrát klidně dvacetkrát po sobě, dokud to není „ono“. Pro mne to byl o to větší šok, že režiséři mě nechávají většinou hrát a improvizovat, což mi vyhovuje. S Davidem, který vám na první zkoušce nabídne tykání, čímž ve vás vzbudí dojem, že teď bude pohodička, zažíváte stavy, kdy podáváte výpověď z divadla, v noci se potíte a říkáte si, že jste měl dělat přeci jenom toho řidiče tramvaje… Ale potom se po čtrnácti dnech něco stane, něco se ve vás zlomí a ono to začne všechno do sebe zapadat a fungovat. Najednou koukáte, že hrajete v inscenaci, která je úžasná a hrozně vás baví. A potom se přistihnete, že začínáte používat věty typu „jak říká Radok“, a to prostě víte, že vás svojí režií dostal…

Dona Buosa jsem se zpočátku dost obával, nevěděl jsem, co čekat od tohoto spojení. Kdo si může dovolit napsat dílo, které se má přiřadit k jednomu z největších melodiků všech dob, k Puccinimu? Tady se musím Janu Kučerovi omluvit. Napsal výbornou operu. Zvlášť jeho cit pro barevnou aranži, která skvěle navodí situaci na pódiu, to je až neuvěřitelné. Jeho árie Dona Buosa, jak jsem mu říkal, bude jednou veliký hit.

Jak jste se vlastně dostal k opeře a ke studiu operního zpěvu? Kdo vás k tomu přivedl?
Myslím si, že jako hodně mých kolegů jsem šel prostě na školu, kde nebyla matika a chemie… Ne, teď vážně. Od mládí jsem miloval Karla Gotta, mám doma skoro vše, co kdy vydal. Měl jsem to obrovské štěstí se s ním několikrát později potkat osobně, dokonce jednou přijal i mé pozvání na představení Rusalky. Jednou na Vánoce pod stromečkem místo Karla Gotta leželo CD tří tenorů, tedy Pavarottiho, Dominga a Carrerase. Byl to pro mne šok, CD letělo do kouta, ale můj táta tuto zmařenou investici začal svému nevděčnému synovi neustále pouštět v autě. Já to nemohl vypnout, protože jsem seděl na zadním sedadle, až jsem tomu naprosto propadl. Bylo to něco jiného, najednou mi síla a průraznost těch hlasů doslova učarovala, Plácido Domingo se stal mým novým „Karlem“. I s Domingem jsem měl tu čest se setkat, ale dost chlubení… Najednou jsem věděl, že toto bych chtěl dělat.

Kdo vás nejvíc ovlivnil z pedagogů, z dirigentů a z režisérů?
Pedagogů a hlasových poradců jsem zažil několik. Ze školních let bych určitě rád vzpomenul Martu Beňačkovou, která mi otevřela dveře k opravdové hudbě. Pochopil jsem, že do té doby jsem jenom fonoval „černé kuličky“. Naučila mne respektovat autora a ctít jeho hudební pokyny… Najednou jsem kromě černých kuliček a toho, aby to hlavně dobře „znělo“, zjišťoval, že v notách existuje také piano, crescendo, že operní zpěv není jenom křik… Dalším milníkem byl Francisco Casanova, se kterým jsem pracoval na pěvecké technice. Hltal jsem každou jeho připomínku, on sám byl (je) vynikající tenor a navíc byl žákem Arriga Poly, učitele samotného Pavarottiho. Na jeho hlase to bylo slyšet, jeho fráze, dech, krytí tónu, prostě kopie Pavarottiho. Navíc mu byl i dost podobný a často mu po celém světě dělal covera. Ale tím největším pedagogem pro mne byl později vynikající barytonista Václav Zítek. Z jeho připomínek žiji dodnes a kdykoliv začnu na představení „blbnout“, první, co mne napadne, je, vzpomeň si na Zítka, co by ti řekl a většinou to pomůže. Z dirigentů jsem měl moc rád Jiřího Bělohlávka, se kterým jsem několikrát pracoval s orchestrem BBC v Londýně. Fascinovalo mě na něm, jakou měl přirozenou autoritu, a přitom obrovský respekt zpěváků i orchestru. Někdy máte dirigenty, kteří si myslí, že si u vás získají autoritu křikem či urážlivým chováním, docílí však většinou pravého opaku. Jiří Bělohlávek se na vás za svými brejličkami usmíval, přesto měl obrovskou autoritu. Jednoho režiséra jsem rozebral výše, ten vydá za všechny!

Vzpomenete si, jakou operu a kde jste ji slyšel poprvé a jaký to byl zážitek?
Ano, to si vzpomenu. Můj děda miloval opery a měl takové ty klasické desky na vysokou rychlost, kde po dvou áriích jste museli přehazovat desku… A tam jsem slyšel poprvé Bohému. No a Puccini? Co může být pro malého kluka lepší vstup do světa opery?

Měl jste nebo máte nějaké pěvecké vzory nebo zpěváky, které si rád poslechnete?
Ano, zpočátku jsem miloval Plácida Dominga. Sbíral jsem jeho CD, kterých mám doma nespočet. Dodnes máme takový přátelský souboj s kolegou z divadla Pepou Moravcem, dalším „šílencem“ do Dominga, kdy se jeden druhého vždy snažíme doběhnout, kdo má jaké raritní CD s Plácidem. Později jsem samozřejmě coby basista přešel i na vzory netenorové, moc se mi líbil Kurt Rydl, Kurt Moll, Juan Pons či Sherrill Milnes. A opět se musím vrátit k mému milovanému Václavu Zítkovi, když poslouchám jeho nahrávky, žasnu, s jakou lehkostí a samozřejmostí se dostával do těch nejvyšších poloh. A přitom jedna z jeho základních pouček zněla: „Výšky, Zdeňku, se nikdy ,nezpívají‘.“ Z českých vzorů jsem měl vždy moc rád pana Hakena a mrzí mne, že jsem se s ním nikdy neměl možnost potkat osobně.

V pražském Národním divadle působíte přes dvacet let, v současnosti zde zpíváte třeba Kecala v Prodané nevěstě, Vodníka v Rusalce, Sparafucila v Rigolettovi, Komtura v Donu Giovannim či Basilia v Lazebníku sevillském, v minulosti jste zpíval mimo jiné Dalanda v Bludném Holanďanovi a mnohé další role i na jiných scénách, například Hagena v Soumraku bohů… Když se za těmi dvaceti lety na naší první scéně ohlédnete, co považujete za zásadní milníky, nejdůležitější role a setkání s kolegy, dirigenty a režiséry?
Jednou jsem dělal rozhovor a váš pan kolega si na mne připravil perličku, když zjistil, že jsem úplně nejmladší zpěvák, co kdy zpíval Kecala na prknech Národního divadla, to byla pro mne zajímavá rarita a příjemná informace… Tak určitě zásadním režisérem a šéfem byl pro mne Jiří Nekvasil, který mi nabídl angažmá v Praze. Můj největší zahraniční milník je bez mžiku zaváhání Toronto, šest překrásných let na prestižní severoamerické scéně. Sen malého kluka z Králova Pole, který se najednou objeví mezi mrakodrapy, do práce chodí se zpěváky, které znal do té doby nanejvýš z nahrávek, za představení bere zničehonic honoráře, o kterých si myslí, že si je naprosto nezaslouží, má permanentku na NHL… To zažijete jednou za život, ten pocit těžko zopakujete. Najednou vám svět leží u nohou. Toto město mne přijalo přátelsky od prvního okamžiku. Na letišti mě čekal pan Miloš Krajný, dodnes nechápu, jak se dověděl o mém příletu, později jsem pochopil, že je to skvělý lékař a dobrý duch všech Čechů, kteří přijedou účinkovat do Kanady. Jeho bratr je Boris Krajný, vynikající klavírista. Miloš se mne ujal od prvního okamžiku a spojil mne s úžasnou českou komunitou (v Torontu žije 30.000 Čechů), takže mi vůbec nepřišlo, že trávím dlouhé měsíce na druhé straně planety. Poznal jsem tam i několik slavných Čechů, pana Tomáše Baťu, pana Škvoreckého, pana Pucholta… Prostě nádhera. V Torontu se to dobrými zpěváky jen hemžilo, Heppner, Pieczonka, Finley… Obrovská škola života jen je poslouchat, natož s nimi stát na jevišti. Asi největší zážitek pro mne bylo setkání s famózní June Anderson, kterou jsme měli na konzervatoři na plakátě a se kterou jsem měl nespočet nahrávek. Zpívali jsme spolu v opeře Norma, ona titulní roli a já jejího otce Orovesa. Měli jsme byt hned vedle sebe a já se těšil jak malý kluk, až na mě zase zaklepe, jestli jdu na oběd. Já seděl a koukal na ni jak na svatý obrázek, taková legenda se mnou sedí v restauraci a jí steaky. A samozřejmě, že jsem ji taky poprosil, když uslyší něco špatného v mém hlase, ať mi to hned řekne. To jsem se nikdy nestyděl říct si lepším kolegům o radu a pomoc… A většinou čím lepší zpěvák, tím ochotnější. Byla to škola, kterou vám nikdo jinde nedá a čerpám z ní dodnes.

Co bylo nejdůležitější z vašich rolí a vystoupení v zahraničí?
Když se vrátím do Toronta, zpíval jsem tam překrásné role. Wagnerův Ring, konkrétně Fasolt a Hagen, Velký inkvizitor v Donu Carlosovi, Rusalka, Norma… Určitě bych rád zavzpomínal třeba i na Aidu, kterou jsem měl možnost zpívat v Berlíně ve Staatsoper Unter den Linden v nastudování šéfa opery, slavného Daniela Barenboima. A určitě bych nerad opomenul i mé koncertní výstupy zejména ve Stabat Mater Antonína Dvořáka, kterou jsem zpíval doslova po celém světe, Japonsko, Korea, Brazílie či USA.

Zpíváte v různých jazycích, česky, italsky, německy, rusky… V jakém jazyce se vám zpívá nejlíp a jak velké rozdíly zpěv v různých jazycích přináší?
Každý jazyk má něco jiného a pro zpěváka unikátního. Italština je ohromně zpěvná, založená na krásných otevřených vokálech, které posadí hlas dopředu. Němčina zase naopak precizní výslovností konsonantu perfektně aktivuje bránici… Když se ví, jak je správně fonovat, jak říkám svým žákům, konsonant je dobrý sluha a zlý pán, mnoho zpěváků (studentů) si neuvědomuje, že to, co dělají zle, není špatný zpěv vokálů, ale špatné pochopení funkce konsonantu při zpívání… Ale to je na jiný rozhovor. Francouzština a ruština jsou zase pro mne na zpěv velice libozvučné.

Máte nějaké vysněné role, které vás zatím minuly?
Jsem rád, že říkáte zatím, je tu tedy šance, že se k nim ještě někdy dostanu. Nejdřív bych určitě rád poděkoval Pánu Bohu za všechny krásné role, které jsem už v životě měl možnost zpívat, z nichž určitě někde hodně na vrcholu je Rusalka Antonína Dvořáka – a musím dodat Rusalka Zdeňka Trošky. Kdybych chtěl být patetický, řekl bych, že jsem rád, že jsem žil v době Troškovy Rusalky… Z rolí, které bych si ještě rád určitě někdy zkusil, to je třeba Boris Godunov či Filip II. v Donu Carlosovi. Jedna z mých vysněných rolí je také Mefisto, opera se bude sice hrát v Národním divadle v příští sezoně, ale bohužel vedení opery se rozhodlo pozvat na tuto roli hosta. No, tak třeba příště…

A jak se vám zpívá ve Wagnerových operách? Máte je rád?
Wagnera miluji, on je opravdu vrchol operní tvorby. Richard Bradshaw, ředitel v Torontu, mi kdysi řekl, ty budeš zpívat Wagnera, máš na to dispozice… A první, co mi nabídl, byl Hagen v Soumraku Bohů! Bylo mi 28 let! Zjistil jsem ale, že mi tento způsob zpěvu, kdy hlas opravdu zapojujete na sto procent – a přitom Wagner nepíše party nějak extrémně vysoko – vlastně vyhovuje daleko víc než díla, ve kterých musíte hlas někdy trochu vylehčovat a hrozí vám, že se, jak zpěváci říkají, utáhnete, uteče vám dechová opora. Jak jste zmínil, ve Státní opeře hrajeme Bludného Holanďana, který se k mé velké radosti zase příští rok vrací na repertoár.

Zpíval jste také ve světoznámém muzikálu Cats Andrewa Lloyda Webbera, jak na něj vzpomínáte? Jak se to liší od zpěvu operního a nechtěl byste si vyzkoušet i další muzikál?
Muzikál neboli „zpěv na mikrák“ vás naučí zase něco úplně jiného. Zjistíte, že lidský hlas má bezpočet různých barev a poloh, které jste většinou v opeře nevyužili. A přitom se dají skvěle využít. Tyto útěky do světa nevážné hudby mám moc rád, nikdy jsem nedělil hudbu na vážnou a nevážnou, ale na dobrou a špatnou. Sám jsem v hříchu mládí dva muzikály dokonce napsal. Jmenovaly se Marnotratný syn a Kazatel, muzikál o životě Mistra Jana Husa. A že rád utíkám ze světa opery, o tom svědčí i mé uskupení Il Bohemo, o kterém čtenáři možná někdy slyšeli, se kterým zpíváme tzv. popoperu, žánr, který posluchači milují. Slyší populární melodie zpívané klasickou pěveckou školou, podle mne jeden ze způsobů, jak třeba přivést mladé diváky i k nám do divadla na operu.

Co je vlastně pro dráhu operního pěvce nejdůležitější, co byste třeba poradil těm začínajícím?
Zní to jako klišé, ale určitě nikdy nepropadnout pocitu vlastní dokonalosti. Aby na sobě i v divadle dál pracovali, brali hodiny u pedagogů, kterým věří. Zažil jsem u divadla mnoho kolegů, kteří přišli s velkým talentem, který ovšem nijak dál nerozvíjeli (Proč? Jsou přece sólisté opery, že…?) a většinou zůstali na stejném levelu. V mládí se dá totiž zpívat „přírodou“, přirozeným talentem, ale většinou kolem čtyřicítky zaklepe věk a zeptá se tě, co dělá tvoje technika… Je to veliké síto, kterým mnozí neprojdou.

Čemu se věnujete ve volném čase, co rád děláte a jakou hudbu posloucháte?
Jsem veliký fanda do historie a do aut, což se logicky krásně dá propojit s cestováním po památkách různého druhu. Fascinuje mě jak středověk, tak například druhá světová válka a trochu mě děsí, že se současný člověk z historie nepoučil a bude si ji muset pravděpodobně brzy zase zopakovat… Ale o tom tento rozhovor není… Občas dám i nějakou PC hru… A jak jsem řekl, hudbu dělím na dobrou a špatnou. Jeden den si pustím Čajkovského B moll koncert, druhý den kapelu Chinaski, mám to vyloženě podle nálady. V autě ale miluji slovo mluvené, na cestách rozhlasové hry, dokumenty apod.

Co vás čeká v příštích měsících a na co se nejvíc těšíte?
Na LouTkáčka, roztomilou malou operku Paula Hindemitha, která vám navodí krásnou vánoční atmosféru. Kdo je vánoční nostalgik, určitě doporučuji. Poté jsem se upsal na tři měsíce Jihočeskému divadlu, kde mne čekají nové inscenace Jakobína a Lazebníka sevillského. Sezonu pak dokončím na domácí scéně, a sice nastudováním Smetanova Tajemství v režii Ondřeje Havelky. Vidíte, toho mám vlastně taky rád…