Baví mě formovat a vést vícesouborové divadlo. Velký rozhovor s Jiřím Nekvasilem

S ředitelem Národního divadla moravskoslezského Jiřím Nekvasilem jsme se sešli v době, kdy celé umělecké vedení divadla dokončovalo program jubilejní sté sezony 2018/2019. Zcela zásadním úkolem je i od října 2017 probíhající rekonstrukce Divadla Jiřího Myrona, v době rozhovoru měl Jiří Nekvasil před sebou také s napětím očekávanou premiéru Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu. Naše povídání ale nebylo jen o opeře, ale pochopitelně i o operetě, muzikálu a baletu, které mají v Ostravě také dlouholetou tradici.
Jiří Nekvasil (zdroj NDM / foto Tamara Černá SofiG)

 

Jste ředitelem Národního divadla moravskoslezského od roku 2010. Můžete se trochu ohlédnout za těmi osmi lety? Co považujete za své největší úspěchy? Co se vám podařilo zlepšit, prosadit, s kým navázat významnou spolupráci?

Co se týče operety a muzikálu, tam došlo k největší změně. V roce 2010 jsme se vydali na cestu výrazné přestavby souboru, na cestu za moderním hudebně-zábavným divadlem, směrem k současné světové muzikálové tvorbě, ale nerezignovali jsme ani na klasický muzikál a operetu. Soubor navázal na sebe spoustu zajímavých osobností – interpretačních i tvůrčích, má skoro každé představení vyprodáno. Zrealizovali jsme několik muzikálů Andrewa Lloyda Webera, včetně české premiéry Sunset Boulevardu, pak to byly muzikály Evita, Josef a jeho pestrobarevný plášť. A také Jesus Christ Superstar, který jsem v roce 2016 režíroval. Proměnilo se i divácké spektrum. Tento soubor oslovuje svými produkcemi všechny divácké generace. Od teenagerů přes střední generaci až k seniorům.

Co se týče opery, tam jsem přivedl nejdříve hudebního ředitele Roberta Jindru, nyní působí v této funkci už třetí sezonu neméně úspěšně dirigent Jakub Klecker. V oblasti opery jsme vytvořili komplexní dramaturgický koncept, věnujeme se systematicky a kontinuálně dílům dvacátého století, uvedli jsme řadu děl, která na českých jevištích nejsou často k vidění, a tvoříme základ nového cyklu nových inscenací oper Bedřicha Smetany pro rok 2024!

Co se týče baletu, ten poslední čtyři sezony pod vedením Lenky Dřímalové také dostal novou energii a došlo k výrazné proměně souboru. Uvedli jsme například dvě choreografie Jiřího Kyliána a Itzika Galiliho. Jako první baletní soubor jsme také nastudovali choreografii vynikajícího současného a ve světě žádaného choreografa Johana Ingera. A vedle současného tance se věnujeme a rozvíjíme linii klasického a neoklasického repertoáru a velkých epických baletů. Těší nás v poslední době výrazně zvýšený zájem o večery složené ze současných choreografii.

Potom je za námi řada na první pohled „neviditelné práce“ – budujeme a rozvíjíme elektronický archív, dva roky zpětně se dají dohledat všechny premiéry a budeme postupovat dále do historie. A díky nedávno schválenému příspěvku od našeho zřizovatele – statutárního města Ostrava, budeme dále rozvíjet projekt Ostravského divadelního archivu, který bude postupně mapovat celou historii profesionálního divadla v Ostravě – takže zahrne i historii Divadla Petra Bezruče, Divadla loutek Ostrava a Komorní scény Aréna. Také jsme se pustili do první etapy rekonstrukce Divadla Jiřího Myrona, která bude probíhat v několika fázích. V podstatě postupně předěláváme bývalý bankovní dům a dva bývalé bytové domy, které divadlo užívá téměř čtyři desetiletí, pro aktuální  potřeby divadla začátku jedenadvacátého století Ty domy jsou zároveň pod památkovou ochranou, o to je to složitější. Připravujeme v pavilonu G další divadelní prostor, bude tam zkušebna a nová komorní scéna pro šedesát lidí – Dvanáctka, která by měla nahradit hraní na zkušebně Divadla Antonína Dvořáka.

Divadlo Jiřího Myrona (zdroj NDM / foto Martin Popelář)

Omezí ta rekonstrukce provoz divadla?

I když nejdeme teď do úpravy jevištních a hledištních prostor, Divadlo Jiřího Myrona bude na tři měsíce uzavřeno. Budeme rozšiřovat foyer a současný bufet budeme předělávat na denní kavárnu. Od února už se neprodávají vstupenky na balkon, v dubnu až červnu tam nebudeme hrát vůbec. Za dva tři roky by mělo dojít k rekonstrukci jevištních technologií, které jsou zastaralé a je třeba je posunout do jedenadvacátého století. Tam potom půjde asi o dvouleté odstavení z provozu, na to ale dojde nejdříve v roce 2020.

Představte prosím jubilejní sezonu 2018/2019…

Existence našeho divadla téměř kopíruje českou státnost. Všechny soubory spojuje to, že budou hrát tituly, které se za těch předchozích devětadevadesát sezon nehrály, a pak se vrátí k jednomu titulu, který se hrál v první sezoně. Co se týče opery, první premiérou bude Janáčkův Osud, což je jediná jeho opera, která se dosud v Národním divadle moravskoslezském nehrála. Tím se staneme po Brně druhým divadlem na světě, které bude mít v průběhu své existence v repertoáru kompletního Janáčka. Spojnice Janáčka s Ostravou jsou Hukvaldy a také jméno šéfa ostravské opery Jaroslava Vogela, který napsal první soubornou monografii o díle Leoše Janáčka.

Pak budeme pokračovat Pucciniho Triptychem, který vznikl v roce 1918 a jehož inscenaci jsme dělali v koprodukci se Slovenským národním divadlem  Bratislava. Další bude Julietta Bohuslava Martinů, jejíž režie se ujme tandem SKUTR. Mimochodem, v lednu uplynulo sedmdesát let od prvního scénického provedení Martinů Veselohry na mostě, které proběhlo právě tady v Ostravě a teď je to ve světě nejhranější Martinů opera. Čtvrtou premiérou bude Meyerbeerův Robert ďábel, je to velká francouzská opera.

A v té následující sezoně 2019/2020, kdy oslavíme sto let Národního divadla moravskoslezského, se každý soubor vrátí alespoň k jednomu z titulů, které zde zazněly před sto lety. Tak například opera uvede novou inscenaci Dvořákovy Rusalky v režii Radovana Lipuse a Maškarní ples Giuseppe Verdiho, který byl první operou tohoto skladatele uvedenou v Národním divadle moravskoslezském a stojí na začátku poměrně bohaté verdiovské interpretační tradice. Další tři tituly budou naopak opery, které v Ostravě nikdy nezazněly.

Na čem se budete podílet vy osobně?

Já budu režírovat Osud a hudebně to se mnou nastuduje Jakub Klecker.

Jiří Nekvasil (zdroj NDM / foto Martin Popelář)

Co chystáte v operetě, muzikálu a baletu?

V muzikálu to budou Cats od Andrewa Lloyda Webera, tím budeme otvírat zrekonstruované divadlo Myrona v nové sezoně. Poté přijde populární klasický muzikál z dílny Colea Portera, který se nikdy v Ostravě nehrál, a to Děj se co děj (Anything Goes). V baletu to bude složený večer z jedné choreografie Jiřího Kyliána a mladého českého choreografa Jiřího Pokorného, který prošel jako tanečník Kyliánovým NDT a nyní se vydal úspěšně na choreografickou dráhu. Dále chystáme Nebezpečné známosti polského choreografa  Krzystofa Pastora, hudbu napsal lotyšský skladatel Arturs Maskats.

Národní divadlo moravskoslezské je také spolupořadatelem festivalu soudobé opery NODO… 

Obohacující pro mě bylo setkání s Petrem Kotíkem a jeho Ostravským centrem nové hudby. Po mém intenzivním zážitku jako návštěvníka z festivalu Ostravské dny v roce 2011 mě napadla myšlenka, že spojením našich sil a tvůrčího a produkčního potenciálu bychom mohli vytvořit zajímavou platformu pro prezentaci nových operních kompozic. A tak společně od roku 2012 pořádáme festival soudobé opery NODO New Opera Days Ostrava – Dny nové opery Ostrava, který se koná každé dva roky na konci sezony.

Čtvrté bienále se bude konat 24. – 28. června 2018 na třech místech Ostravy: v Divadle Antonína Dvořáka, Divadle Jiřího Myrona a ve Starých koupelnách Dolní Vítkovice. Bude zahrnovat dohromady šest operních představení a koncertních provedení oper. Vznikla tak platforma, která umožňuje představit tituly operních autorů, jež patří ke špičce soudobé světové operní tvorby. Na objednávku tohoto festivalu vznikla v minulosti například opera Martina Smolky a libretisty Jiřího Adámka Sezname, otevři se či operní kompozice Františka Chaloupky nebo Petra Cíglera. Uvedli jsme zde díla Johna Cage, Salvatore Sciarina, Ianise Xenakise,Györge Ligetiho, Petra Kotíka, Rudolfa Komorouse, Bernharda Langa, Richarda Ayrese a dalších. Ve spolupráci s Ostravským centrem nové hudby pokračujeme na realizaci projektů nové opery od roku 2013 i v rámci festivalu Ostravské dny, v loňském roce jsme takto uvedli v české premiéře operu Miroslava Srnky Make No Noise.

Největším počinem tu bude světová premiéra šestinotónové opery Aloise Háby Přijď království tvé, kterou budu režírovat já. Je to dílo ze třicátých let, taková zvláštní kombinace sociálního umění a mikrointervalové hudby.

Ohlédnutí zpět a otázka nejednoho z operních fanoušků: Proč na Festivalu Opera 2017 nebyla uvedena Fibichova Bouře? Proč jste vybrali Hamleta a kdy přesně uvidíme v Praze vaši produkci Brittenova Zneuctění Lukrécie?

Bylo to zcela z praktických důvodů – celá inscenace Bouře je postavena na točně, která má jiný rozměr než ta ve Stavovském divadle, museli bychom předělávat všechny dekorace. Taky tam vystupovalo hodně sborů za scénou a my na to tady v Ostravě máme propojenou, zvukově kvalitní zkušebnu, odkud kvalitně sborové zpěvy za scénou přenášíme. Takové možnosti ve Stavovském divadle nejsou. A čas na přípravu představení v rámci festivalu je velmi omezený. Proto jsme nakonec zvolili úspěšnou inscenaci Hamleta, která měla dvě nominace na Thálii a Thomas Weinhappel za roli Hamleta ji i získal. A Brittenova Lukrécie bude v Praze uvedena 19. května v 19:00 ve Stavovském divadle.

Nejnovějším operním titulem v Ostravě je Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu. Proč padla volba na ni?

Především je to silná věc po hudebně dramatické stránce. Velké drama, které je zároveň i velkou groteskou. Jsou to vášně, které vedou k vraždám, pak končí sebevraždou… Obraz ruské bezvýchodnosti… Když to viděl Stalin, tak prý odešel z představení ještě před koncem, dva dny na to vyšel v Pravdě nepodepsaný článek Chaos místo hudby, a to byl začátek velkých kulturních čistek, které se velmi podepsaly i na dalším Šostakovičově životě.

Je to taková zvláštní krutá groteska. Spousta věcí je k smíchu, ale je to hořký smích skrz slzy. Jsou tam obrovské tragické motivy, nesmíme zapomínat, že jsou tam ty tři vraždy. Je tam velká míra určité nejednoznačnosti, Šostakovičova hudba všeobecně má v sobě jakýsi bláznivý škleb – a vedle toho je velmi tragická.

Dmitrij Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezdu – NDM 2018 (zdroj NDM / foto Martin Popelář)

Jakou návštěvnost mají představení Národního divadla moravskoslezského? Došlo k nějakému nárůstu za tu dobu, co jste tam, nebo je konstantní?

Celková návštěvnost je kolem osmdesáti procent. Samozřejmě teď je nejnavštěvovanější operou Lazebník sevillský!!! s textem Jarka Nohavici, to je tahák. My se ale snažíme našeho diváka vést právě i směrem k té soudobé hudbě, což je ovšem běh na dlouhou trať. Vzhledem k sociálnímu složení regionu se snažíme i cenovou politiku udržet v takových mezích, aby návštěva divadla byla pro obyvatele Ostravska dostupná, protože nemůžeme spoléhat na publikum z řad turistů, jak to má například Praha.

Jak je to s diváky v Ostravě co do diváckého spektra? Sledujete, kdo chodí a na co chodí která věková skupina?

Dá se říci, že Ostrava má v hudebních divadelních žánrech dlouholetou tradici, a to i v operetě. Opera je nejsofistikovanější, vyžaduje nejvzdělanější publikum. Lidovou operu pro širší publikum a operety dnes celosvětově nahrazuje muzikál. Nově vznikající muzikály jsou už celé zpívané jako opery a operety už jsou retro, ty už dnes nikdo nepíše. Pozorujeme to, že na operetu chodí publikum spíše seniorské, intelektuál si spíše zdůvodní, že jde na Kiss me, Kate nebo West Side Story než třeba na Veselou vdovu. Nejširší spektrum má nepochybně, co se týče publika, muzikál, na něj jdou i ti nejmladší, i střední generace a nebrání se mu ani senioři.

My jsme i mile překvapeni tím, že je plno na moderním baletu, konkrétně bývá většinou vyprodáno v listopadu premiérované představení  All that jazz, rock, blues. Je to o fyzicky zajímavém, strhujícím pohybu a skvělých pohybových nápadech a výkonech.

Když už jste výše zmínil turisty, jezdí na vaše představení také lidé z Polska? Nebo na jinde neuváděné opery – přijedou třeba operní fajnšmekři z Prahy?

Problém pražských návštěvníků je ten, že do Ostravy na představení je spojení dobré – Pendolinem či Regiojetem jste tu za tři, tři a půl hodinky – ale problém je ten, že se už po představení nedostanete zpět do Prahy. Proto výhledově chystáme balíčky – nabídku operních víkendů s možností přespání v Ostravě.

Z Polska moc návštěvníků neregistrujeme, ale k našemu překvapení začíná fungovat operní turistika z Německa a z Rakouska, milovníci opery přijeli autobusem na Smetanovo Tajemství. Dáváme si to za cíl – stát se významnou položkou v kulturním turismu.

Jiří Nekvasil – na předpremiérové besedě spolu s Janem Špačkem (zdroj NDM / foto Martin Kusyn)

Zmínil jste také Lazebníka. Plánujete další operu s Jarkem Nohavicou? Nebyl by on tím tahákem pro polské publikum, když se svým novým CD Poruba vyhrává v Polsku hitparády?

Pokud mám čerstvé informace, tak Jarek Nohavica vyhlásil, že Lazebníkem uzavřel svou překladatelskou kariéru. My doufáme, že ještě s něčím přijde, ovšem necháváme tomu volný průběh. Zatím se ale neprojevilo, že by jeho české překlady oper byly tahákem pro polské publikum. Teď jsme uvedli na divadelní scénu muzikál Borise Urbánka Romeo a Julie, poselství lásky, ke kterému psal Jarek Nohavica texty k písním – a je stabilně vyprodáno. Takže nevíme, zda to bude přímo na opeře – ale další spolupráci s Jarkem Nohavicou uvítáme.

I přes všechny úspěchy Národního divadla moravskoslezského jste v jeho čele stále vnímaný ne jako divadelní manažer, ale hlavně jako umělec, operní režisér…

V této části Evropy, sledujeme-li jakýsi německý model, je to běžné. Zajímavé na tom je, že mnoho ředitelů vícesouborových divadel se rekrutuje právě z řad operních režisérů. Je to asi dáno tím, že v opeře známe i problémy baletu, sboru, orchestru, dostaneme se do kontaktu s výrobou a jevištní technikou – a umíme všechny ty složky správně zkoordinovat. Inscenovat velkou operu je v mnohém i velká práce koordinační a organizační.

Jak vás práce ředitele vícesouborového divadla uspokojuje? Nebrzdí vás příliš ve vaší umělecké práci?

Letos vzhledem k těm plánovaným rekonstrukcím stíhám jen jednu premiéru a záměrně nikde nehostuji. Řízení divadla vnímám jako vytváření uměleckého konceptu a kontextu, prostoru i pro ostatní umělce, beru to tedy jako tvůrčí práci. Jsem ředitel, takže mohu a musím určovat směr, podílet se na dramaturgii, dělat, iniciovat, inspirovat a vyžadovat doprovodné programy divadla, které jsou pro divadelní dění a vědomí o lidech, kteří divadlo vytvářejí, a tématech, která s inscenacemi souvisejí, nezbytnou a životadárně okysličující částí divadelního dění.

Baví mě formovat a vést vícesouborové divadlo s velkou tradicí jako živou dynamickou kulturní instituci, dá se to brát i jako jakási velká multižánrová inscenace!

Děkuji za rozhovor a přeji úspěšnou stou sezonu!

 

VIZITKA

Jiří Nekvasil (zdroj NDM / foto Tamara Černá SofiG)

Jiří Nekvasil (1962) v roce 1989 absolvoval studium operní režie na hudební fakultě AMU u Ladislava Štrose. Na divadelní fakultě AMU se formou mimořádného studia paralelně věnoval také dramaturgii. V roce 1988 založil spolu se scénografem Danielem Dvořákem Operu Furore, experimentální operní studio. O dva roky později byli oba jako intendanti pověřeni řízením Komorní opery Praha, kterou reorganizovali na Operu Mozart. Od roku 1998 působil jako umělecký šéf, dramaturg a režisér ve Státní opeře Praha. V letech 2002–2006 zastával post šéfa opery Národního divadla v Praze. Od 1. 1. 2010 je ředitelem Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.

Za svou dosavadní uměleckou dráhu realizoval přes osmdesát operních a činoherních inscenací, nejprve zejména pro Operu Furore (Faust, Houslema do železa, Andy Warhol, Golem – extáze expresionismu), Operu Mozart (The Best of Mozart, Figaro? Figaro!, Play Magic Flute, Don Juan Bastien). V letech 1992–1998 během letních stagion Opery Mozart v pražském Stavovském divadle realizoval mozartovský cyklus (Kouzelná flétna, Così fan tutte, La clemenza di Tito, Figarova svatba, Don Giovanni). Ve Státní opeře Praha inscenoval v letech 1999–2002 světové premiéry oper Bubu z Montparnassu (E. F. Burian), Faidra (E. Viklický) a Circus Terra (T. Madsen). Dále českou premiéru opery Utahování šroubu (B. Britten), Es war einmal (A. Zemlinsky) a operu Polský žid (K. Weis). V Národním divadle nastudoval v roce 1997 večer soudobých oper Zpráva pro akademii (J. Klusák) a Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem (M. Nyman). Zprávu pro akademii v roce 2002 doplnil Bertram a Mescalinda, další Klusákova opera. K dalším režiím Jiřího Nekvasila v Národním divadle patří od roku 2003 minimalistická opera Johna Adamse Smrt Klinghoffera, Janáčkovy Výlety páně Broučkovy a Její pastorkyňa, Smetanova Prodaná nevěsta a Tajemství, Řecké pašije Bohuslava Martinů, Antigona Josefa Myslivečka, obnovená inscenace Mozartova Dona Giovanniho, scénické provedení Verdiho Requiem, Cileova Adriana Lecouvreur a Pucciniho Děvče ze Západu.

Je spoluautorem a zároveň režisérem opery-procesu Zítra se bude…, kterou napsal spolu s Alešem Březinou pro pěvkyni Soňu Červenou (2007) a která byla uvedena na scéně Divadla Kolowrat v dubnu 2008. Tato inscenace byla v anketě Divadelních novin a Cen Alfréda Radoka vyhodnocena jako Operní inscenace roku 2008. Za libreto byl oceněn Jiří Nekvasil spolu s Alešem Březinou Cenou Sazky a Divadelních novin.

Jiří Nekvasil působí jako režisér také v zahraničí. V Německu inscenoval německou premiéru poslední opery E. W. Korngolda Kathrin, Klusákovu Zprávu pro akademii, Příhody lišky Bystroušky L. Janáčka (Trier), Dona Giovanniho G. Gazzanigy (Hamburg), Cileovu Adrianu Lecouvreur (Erfurt), Wagnerova Bludného Holanďana a Čajkovského Evžena Oněgina (Regensburg), Myslivečkovu Antigonu (Rheinsberg), Martinů Tři přání (Rostock), v Argentině jihoamerickou premiéru Příhod lišky Bystroušky (Teatro Colón Buenos Aires), ve Francii francouzskou premiéru opery M. Gurlitta Vojáci (Nantes), v USA režíroval Verdiho Nabucca, v Lotyšsku Brittenovu operu Utahování šroubu (rovněž v Estonsku – Tallin) a Janáčkovu Její pastorkyni (Riga), v Irsku Její pastorkyni (Dublin); v Norsku uvedl Circus Terra T. Madsena (Oslo), na Slovensku Rusalku (Bratislava) a ve Finsku scénické provedení Verdiho Requiem (Tampere).

Z úspěšných divadelních inscenací z poslední doby je možno zmínit Juliettu (Bohuslav Martinů) a Madama Butterfly (Giacomo Puccini) – obě 2009 ND Brno, Don Quichote (Jules Massenet) – Státní opera Praha (2010), Tři Pintové (C. M. Weber / G. Mahler) – Státní opera Praha (2011), v činohře pak Perikles (Shakespeare) – Klicperovo divadlo Hradec Králové (2008), Hra snů (Strindberg) – Komorní scéna Aréna v Ostravě (2009).

Vedle práce v divadle spolupracuje Jiří Nekvasil jako režisér téměř 20 let také s Českou televizí, podílí se především na tvorbě hudebních pořadů (přes 130 režií). Je autorem řady dokumentárních filmů, například: Alois Hába, Opera podle Josefa Berga, Operní mág Václav Kašlík, dva filmy věnované Bohuslavu Martinů (Návrat z exilu, Martinů a Amerika) a hudební film věnovaný Ervinu Schulhoffovi (Zuby mi cvakají v rytmu shimmy). Z poslední doby je to pak sedmidílný seriál Krajan G. M. (Zdeněk Mahler vypráví o Gustavu Mahlerovi). V České televizi natočil i několik oper: a to nejen záznamy vlastních operních inscenací (Golem, Bubu z Montaparnassu, Es war einmal, Poský žid, Tajemství), ale zejména originální televizní a filmová zpracování: Ivan Kurz – Večerní shromáždění, Josef Berg – Odysseův návrat, Evropská turistika. K nejpozoruhodnějším pak patří filmové zpracování děl Bohuslava Martinů – mechanického baletu Podivuhodný let a oper Slzy nože a Hlas lesa. Filmy Podivuhodný let a Slzy nože byly oceněny na mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha 1999 Zlatým křišťálem a v roce 1999 na Festivalu Screening stage Arts Prize hlavní cenou Grand Prix a cenou za Nejoriginálnější způsob režie.

Na konci roku 2014 udělila Nadace Bohuslava Martinů Jiřímu Nekvasilovi Medaili Bohuslava Martinů za mimořádné zásluhy o propagaci díla tohoto našeho skladatele. V květnu 2016 ocenila Jiřího Nekvasila Společnost pro vědu a umění za propagaci české vědy a kultury v zahraničí.
(zdroj ndm.cz)

Mohlo by vás zajímat


Komentáře “Baví mě formovat a vést vícesouborové divadlo. Velký rozhovor s Jiřím Nekvasilem

Napsat komentář