Bazaar Festival 2025 (1): Síla ženy – amazonka, nebo madona?

Magda Szpecht byla objevem loňského Bazaaru, kdy se představila s performativní přednáškou Cyber Elf o dobrovolnickém boji s dezinformacemi v digitálním prostředí, tedy s tématem hybridní války. Docela nedávno tu v Divadle Komedie uvedla svou inscenaci zabývající se také aktivismem v kybernetickém prostředí Spy Girls a nyní představila dokumentární drama ze skutečné války. Ona stojí uprostřed bojiště je rekonstrukcí reálné mnohaměsíční komunikace s mladou ženou, která dobrovolně vstoupila do ukrajinské armády, aby bránila svou vlast: „kompozicí složenou z nových pohledů na válku, volně dostupných zpravodajských dat, soukromé korespondence a zvukových stop, které rezonují i v těch, jež mají otupělé emoce. Je vytvořeno z vyjádření pocitů jedné sestry, která jde do války a potřebuje (vaši) podporu.“ Od vypuknutí války na Ukrajině se Magda Szpecht jako novinářka-aktivistka i jako umělkyně zasazuje o podporu ohroženého národa, proto se stala kybernetickou elfkou, vytváří projekty, které přibližují nástroje odporu a v tomto případě i ukazují část reality za naší bezpečnou zónou.

Perspektivy: ve válce a v bezpečí
Inscenace je koncipovaná jako monodrama, ale vytváří iluzi dialogu s ženou na frontě, a je tu i jeden fyzický neživý aktér, dron: interakcí s ním celý kus začíná i končí, dron je totiž takovým novodobým poštovním holubem. Performerka Agata Różycka na jeviště vchází ve velkém dlouhém plášti posetém perlami v renesančním stylu. Róba je těžká, ale vedle limitů nabízí i užitečnost, v průběhu představení poslouží i jako spacák, deka, nebo útočiště a bunkr. V inscenaci sledujeme skutečný průběh zpráv, které si vyměňuje žena v zácviku a na frontě se svou přítelkyní – text vznikl na základě hlasových zpráv, e-mailů nebo skupinových chatů. Její hlas (předpokládám, že jde stále o hlas Agaty Różycké) je reprodukován z audiokazet – aby byla zvýrazněná jeho materialista, neboť hlas zastupuje celou živoucí personu.

A kromě jevištní akce, která prohlubuje napětí scén (včetně světelných efektů nebo umělého dýmu) doprovází tento dialog překračující hranice místa také video. To ale nejsou reálné záznamy z fronty, ale filmové dotáčky zcela aktuální, které viditelně vznikaly v Praze a jejím okolí, tady a teď v předjaří. Performerka je na nich zachycena s výbavou a batohem v uzavřené místnosti, na cestě vlakem, venku v pustém listnatém lese, kde běží či opakuje stále stejné pohybové vzorce, se psem nebo při stavbě venkovního cvičiště. Tyto výjevy symbolizují její vlastní přípravu – to, co její přítelkyně prožívá v reálném života, si ona sama snaží připodobnit, ačkoliv reprodukovat skutečnost nelze. Připravuje se ale na ni, takto, po svém. Je to nenápadný apel a výzva, které nakonec vyvrcholí v závěrečné obrazovce už výzvou skutečnou a mrazivou.

Paradox nesvobody a prodávající se tělo
Inscenace ale není příliš dynamická, ačkoliv dojde i na interakci s diváky, hrůza války zůstává uzamčena na magnetofonových pásech. Je třeba soustředit se na slovo a skrze ně sledovat proměnu projevu hlavní hrdinky. Začíná svou cestu s odhodláním, ale s prvními těžkostmi se setkává už během výcviku. Nemoc, špína, hlad, únava ji pak budou provázet na její cestě už napořád. Musí se vydat za limity lidství, změnit samu sebe, aby přežila fyzicky i psychicky. Prochází šikanou, paradoxně musí bojovat za právo bojovat, obhajovat se před světem vojáků, kteří nevěří v rovnoprávnost, klesnout tak hluboko, aby zapadla do prostředí, naučit se nemyslet a být vulgární, být lepší než muž. Divákovi se možná vkrádá na mysl otázka: Je tohle všechno nezbytné? Je nutné zapomenout část svého lidství, aby se člověk mohl stát bojeschopným? Vedle tématu války jako mezní situace tu vyvstává i téma feminismu, ukrajinská žena v armádě skutečně svádí dvojí boj, nejen s nepřítelem, ale se společenským systémem své vlastní země. Není čas tuto myšlenku prozkoumat do hloubky, i inscenace ji jen otevírá a brzy se zase vrací ke sledování událostí.

Ukazuje obrovský paradox nesvobody. Aby člověk mohl za svobodu bojovat jako voják v organizované armádě, musí se své vlastní svobody zcela vzdát. Aby mohl hájit svobodu životů a nezávislost tělesné existence svých spoluobčanů, musí se své vlastní vzdát a své vlastní tělo doslova prodat: „Moje tělo patří státu,“ říká hrdinka. Inscenaci odlehčí ironický unboxing hygienických prostředků pro použití v extrémních podmínkách, třeba na frontě. Je to zvláštní kontrast, vyvolávající směsici různých pocitů, nepatřičnosti, lacinosti, kruté ironie i opravdového zájmu o to, co moderní věda může poskytnout pro přežití v důstojnosti. K závěru performerka zpívá: „How good it is I have no fear of dying.“ To nezní moc přesvědčivě. Smrti se možná lze nebát, ale umírání na bojišti, to těžko. A vyprávění hlavní hrdinky nic nepřikrášluje. Inscenace tedy není ani tak motivační, spíše nabízí jakýsi vhled, obraz, hledá snesitelnou míru autenticity, stylizuje dokument do vstřícné podoby, která nezanechá v divákovi autentickou hrůzu, spíš stimuluje intelektuálně, a vzdává hold odvaze… člověka, který vlastně nevěděl, do čeho jde, ale odmítá to vzdát. Ano, v některých chvílích zazněl z publika i smích, ale ten nebyl veselý, spíš ironický, takový, kterým reagujeme na něco nepříjemného a na situaci, s níž si nevíme rady. Takovou trochu inscenace navozuje: pocit bezradnosti, který se snažíme odlehčit, i když víme, že to k ničemu není.

Když vlasy mění symboliku
Cossachka (režie Yuliia Lopata, choreografie Gala Pekha) v mnoha směrech překvapila, a to veskrze pozitivně. Ukázala se jako dílo s velmi současným a dynamickým pohybovým slovníkem, který se vůbec nezasekává v kánonu moderních technik dvacátého století, ale dotýká se spíš tanečního divadla. Dílo zachycuje a zobrazuje sílu ženy na pozadí rituálu nebo metafory cyklu – jakého cyklu, to si můžeme domýšlet. Nechybí v něm sice několik drobných odkazů na folklorní tematiku, ale ta se nijak neprojevuje v tanečním materiálu, jen lehce v kostýmech. Vzniklo ve válečné době, ale nemluví o ní, alespoň ne přímočaře…

Performerka v bohatých bílých šatech, s mnoha vrstvami, záhyby a řasením, v přiléhavém čepci pošitém perlami a kamínky, prochází zvolna po scéně sama. Po chvíli si uvědomíme, že hlas, který zní z reproduktoru, ani ne melodie, spíš povzdechy a tažené tóny, patří právě jí. Je důstojná a její chůze pomalá. Vchází čtveřice dívek v pláštích či plachetkách od hlavy až k patě. Působí jako obrazy světic nebo mučednic, jsou bodově nasvíceny shora, takže světlo dopadá na jejich tváře. Šaty jsou lemovány folklorními motivy, zřejmě krajově charakteristickými. Tím ovšem manifest příslušnosti k národu končí, protože choreografie se pohybuje v úrovni univerzálního obrazu. Žena-průvodkyně nebo matka postupně každé z dívek rozepne kabátec a nechá jejich těla vyklouznout na zem, kde spočinou na tvářích a kolenou. Když takto všechny odloží postupně omezující šat, který jejich průvodkyně zatím odnáší, zůstanou prostovlasé a jejich projev náhle nabývá skrze prvotní iniciační kontrakci na energičnosti. Bujné a dravé, ruce chvílemi jako pařáty, pohrávají si s motivy nestability a opory, kterou hledají u sebe, vybíjejí se během, jsou expresivní. A jejich vlasy jsou jako zbraň, je to nebezpečná hříva – ženy tančící v dynamických variacích připomínají ilustrace divoženek z pohádkových knih konce 19. století: divokost a nezkrotnost byla u ženy považována za něco zavrženíhodného a nepřijatelného a byla spojována právě s rozpuštěnými vlasy (podobně jako v romantickém baletu, a nejen baletu, byly volné vlasy znakem šílenství).

Dívky se postupně shluknou a pomalu začnou procházet v kole a jedna druhé zaplétá z vlasů cop. Jsou náhle svobodnější, volnější, spoutané vlasy jim dovolí rozehrát větší škálu pohybů, ještě více dynamiky, až k akrobatickým prvkům. Jsou to ženy plné života i bojovnosti, kterou samozřejmě instinktivně hledáme i nacházíme. Starý romantismus je postaven na hlavu – tohle je svoboda. Zde se také promítá dvojsmysl názvu inscenace, který ovšem není pro cizince zřejmý na první pohled. Slovo Cossachka můžeme považovat za ženský ekvivalent válečníka z ukrajinských stepí, tedy kozačku jako bojovnici a svobodnou obyvatelku své země. Kosa ale zároveň znamená cop. Sledujeme tedy ženy, které nosí copy. A jsou bojovně naladěny jako amazonky, neboť i o nich existuje místní pověst. Jak jsem se totiž dozvěděla, sdílíme i s ukrajinskými Slovany mýtus, který do našeho kulturního regionu musel proniknout z Řecka a u nás v prostředí českých zemí jej zaznamenal a do nového prostředí zasadil Kosmas, tedy obdobu pověsti o Vlastě a dívčí válce. Není pochyb, že univerzální podoba mýtu postupně dostala mnoho různých národních podob a že se ještě u dalších musí tradovat existence takového ženského kmene.

Amazonky, nebo madony? A musíme si vybrat?
Dívky obrátí naruby přiléhavé topy, které odhalí druhou stranu pošitou aplikacemi v červené barvě. Buď dávají na odiv ženství, nebo si tak vytvořily ochrannou vrstvu. Překvapuje syrovost hudebně zvukové složky. Nepříjemné zvuky lámání a praskání střídá elektronické echo, šepot performerky nahánějící husí kůži, její hlas se v průběhu představení vrací a střídá s elektronikou. Průvodkyně z jeviště odchází a vrací se, například rozvíjí dlouhou vlečku, která pak představuje funkční rekvizitu i scénografický prvek, její odvíjení a svíjení musí souviset s historií nebo pamětí, postupně je natažena mezi šálami, možná jako strouha vody, řeka, nebo jako dlouhý smuteční závoj. Rozumím tomu také tak, že jde o něco, co ženy vzájemně spojuje, snad náznak rodové linie nebo příslušnosti ke komunitě, která se manifestuje skrze „svázání“ se.

Na konci choreografie přicházejí dívky jedna po druhé obléknout si znovu svá dlouhá roucha a vracejí se také k tajemné ženské postavě, která jim rozplete copy. Z divokých amazonek se znovu stanou zadumané madony. Je to dosti znepokojivý akt, který se dá vykládat různými způsoby. Ženy tím přicházejí o svou sílu a svobodu, která byla předtím paradoxně ztvárněna právě copem – i když víme, že symbolika rozpuštěných vs. spletených vlasů bývala dříve jiná, takže si musíme metaforu převrátit v hlavě. Závěr působí jako akt dobrovolného se vzdání svobody, ale proč? Proč odevzdávat svou autonomii, která je jednou vybojovaná? Možná závěr naznačuje, že spolu s mírem je možné odložit fyzickou sílu a nechat se pouze ochraňovat, to ale znamená dát se někomu jinému na milost a nemilost, do područí. Je také možné, že jsme sledovali koloběh roku a že poslední obraz znamená nadvládu zimy nad přírodou, život a míza se stahují do země, do kořenů a do hloubky vrstev. A konečně to může být také koloběh zrození a smrti, kdy žena-matka vypravuje nové pokolení do světa, ale na konci cyklu je znovu přijímá do jednoty a k věčnému spánku.

Ženská síla není nápodobou mužské
Možné je vlastně cokoliv, protože jediným vodítkem ohledně obsahu inscenace, je anotace, která hovoří o motivech ženské odolnosti tváří v tvář násilí, metamorfóze těla na „bojiště i zbraň“ a o inspiraci zmíněnou legendou o jihoslovanských amazonkách, které nosily vlasy v spletené copech: „kolektivní zkušenosti ženství v časech krize – vznikla v ohni války, kdy se mnoho žen chopilo zbraně nebo se postavilo do první linie aktivismu.“ Spíše než demonstrativní aktivismus nebo vysloveně motivy boje choreografie vyjadřuje sílu jako takovou, což je poselství univerzální a inspirující i mimo čas války.

V kontextu s inscenací Magdy Szpecht nabízí pohled na jeden aspekt a otevírá otázku, jaký je rozdíl mezi mužskou a ženskou silou. V inscenaci Ona stojí uprostřed bojiště ukazují autorky na reálném příkladu, že aby dnes byla žena přijata jako silná, musí se vyrovnat mužům v jejich maskulinní podobě a činnosti, tedy aby byla silná, musí se svým způsobem stát mužem, být dokonce silnější (odvážnější, vulgárnější…) než on. Na druhou stranu choreografie Cossachka ukazuje jinou polohu ženské síly, která je také reálná, ne metaforická nebo symbolická (jako když se hovoří o ženských zbraních, ale máme na mysli cosi dosti jiného), ale spočívá také ve fyzické síle a obratnosti, vytrvalosti, jenže je prosta onoho soupeření, boje uvnitř skupiny, vulgarit a nepřátelských projevů přímo v rámci společenství. Je to fyzická síla, i když není maskulinní. Jen je málo vidět, není zobrazována v umění, literatuře ani filmu, protože v kultuře zafixovaný obraz křehké ženy a muže bojovníka ochránce je příliš silně zakořeněn, takže není běžné se ptát ani po existenci ženské síly, natož po jejích charakteristikách. Festival Bazaar pomáhá tuto sílu nasvěcovat, takže bychom to měli využít jako příležitost k reflexi. A to jsme teprve na samém začátku programu!

P. S.: Cossachka je mimo jiné dílo, která nabourává různé stereotypy a představy o tom, že čím více na „východ“, tím více budou choreografie zapracovávat do své syntaxe folklorní dědictví anebo že postrádají zásadní zkušenost s taneční postmodernou. Zdá se, že nic z toho neplatí. Jen se k nám běžně nedostává právě ta tvorba, která by posun v současném tanci ukrajinské provenience skutečně ukazovala. To by bylo dobré změnit.

Ona stojí uprostřed bojiště
Režie, koncept, rešerše: Magda Szpecht
Spolupráce (na frontě): Anonymous Artist
Účinkuje: Agata Różycka
Dramaturgie: Szymon Adamczak
Set & umělecký design, kostýmy a video: Karolina Pawelczyk
Video: Karolina Pawelczyk, Michał Rogulski
Hudba: Krzysztof Kaliski
Produkce a kreativní spolupráce: Michal Rogulski
Vzniklo v koprodukci: Bazaar Festival, ÆFEKT Productions a Dramatyczny Theatre ve Varšavě
Strategický partner: Adam Mickiewicz Institute
Česká premiéra: 20. března 2025 na Bazaar Festivalu v ARŠE+
Polská premiéra plánována: 16. května 2025, Dramatyczny Theatre ve Varšavě

Cossachka
Režie: Yuliia Lopata
Choreografie: Gala Pekha
Tanečnice: Dayana Mankovska, Dana Sarman, Daria Hordiichuk, Viktoria Demydova, Anna Kulchytska
Skladatelka a hudebnice: Olena Shykina
Zpěvačka a performerka: Kateryna Aldoshyna
Kostýmní výtvarnice: Asya Sutyagina
Dramaturgie: Paul Bargetto
Produkce: Polina Bulat
Premiéra: 3. 12. 2023, Kyjev