Bazaar Festival 2025 (5): Od krojů ke klubům – STEAM ROOM hledá queer v tradici i trendech

Umělecké trio STEAM ROOM – Aleksandar Georgiev, Zhana Pencheva a Darío Barreto Damas – se na Bazaar Festival vrátilo potřetí, tentokrát s finále své choreografické trilogie dragON, provokativně nazvaným dragON forever. Po předchozích dílech dragON aka PONY a dragON aka PHOENIX s večerem na hraně tanečního videoklipu, queer estetiky a postmoderního tance – a nezastavuje se ani před tématy selhání, touhy, ani transformace. dragON forever není jen taneční představení – jde o společné uvolnění, které klade otázky i bourá představy o tom, co je „vkusné“, „profesionální“ nebo „autentické“. Kde končí tanec a začíná performance? Je dragON forever pozvánkou k relaxaci, nebo oslavou kolektivní selhání? V rozhovoru s tvůrci nahlédneme pod povrch pohybu, který je neelitářský a hravý.

Jak vznikl projekt dragON?
Aleksandar Georgiev: Jde o výsledek dlouholetého procesu, přibližně deseti až dvanácti let. Začali jsme s Zhanou a postupně se zaměřili na zkoumání protestujícího a oslavujícího těla. Hráli jsme si s napětím mezi těmito dvěma póly. Vytvořili jsme několik projektů a od roku 2018 fungujeme jako STEAM ROOM. Pohráváme si s myšlenkou, co by vzniklo, kdyby se pop folk a drag spojily v těle současného tanečníka. Kineticky čerpáme z folklorních a popových narativů, přístupných širší veřejnosti – jde o rituály, kolektivní pohyby a společný prožitek.

Inspirovalo vás i MTV?
Aleksandar Georgiev: Rozhodně ano. Hodně čerpáme z popkultury, protože ta je přístupná širokému publiku. Je snadná na pochopení a konzumaci, podobně jako TikTok, kde se vše zjednodušuje do tří rychlých kroků, které se musíte naučit. Pracujeme s aktuálním trendem krátkých klipů. Z „drag“ scény jsme vycházeli, ale nechtěli jsme ji kopírovat. Spíše jsme se soustředili na to, jak staré kultury oslavují specifické příběhy a folklór.

Proč se třetí díl trilogie jmenuje dragON?
Aleksandar Georgiev: Protože jsme se soustředili na drag scénu a přemýšleli, jak propojit drag s různými tématy, jako je například House of drag.

Zhana Pencheva: Hráli jsme si se slovy.

Darío Barreto Damas: Názvem dragON forever završujeme trilogii, která se zaměřuje na různé aspekty drag kultury. V první části jsme pracovali se scénou tanečního sálu, v druhé jsme zkoumali téma „hanění“ a „kritizování“, a ve třetí části se zaměřujeme na lip-sync jako formu tance, který vnímáme jako něco mezi pohybem a dramatickým vyjádřením.

Je příběh v dragON forever součástí konceptu, nebo vznikají narativní momenty z pohybu?
Darío Barreto Damas: V představení máme určité momenty, které se mohou jevit jako vyprávění příběhu, ale jde spíše o určitý aspekt, který do představení vnášíme. Nejsme fixováni na konkrétní narativní linii, příběh se vyvíjí přirozeně během představení. Hrajeme si s významy, které mohou být velmi volné a proměnlivé. Neustále vytváříme něco, co průběžně zahazujeme.

Zhana Pencheva: Nebudujeme jednotný narativ, diváci si ve sledu pohybových obrazů příběh najít mohou. Některé části jsou zaměřené na experimentální mechanismy, které mohou připomínat narativ, ačkoliv není součástí celkového záměru.

Vnímáte scénu jako herní prostor pro svobodný pohyb?
Aleksandar Georgiev: Ano, považujeme to za prostor pro svobodný pohyb, kde pracujeme spíše s choreografií a nelineárními narativy. Příběh může vytvářet logická kinetická struktura. Pohyb v prostoru mohou diváci narativně vnímat i skrze koherentní geometrické uspořádání.

Má pro vás barevné nasvícení – konkrétně RGB a červená – symbolický význam?
Aleksandar Georgiev: Nezaměřujeme se přímo na RGB barvy, ale používáme spektrální barvy jako zelenou, oranžovou a fialovou. Každá část má svou specifickou barvu, která souvisí s rychlostí a intenzitou pohybu, přičemž v modré části zpomalujeme.

Proč v „modré části“ zpomalujete?
Darío Barreto Damas: Nechtěli jsme nic doslovného, spíše jsme vytvořili dojem, jako by se čas zastavil. Objevují se známé hudební a popkulturní odkazy, které divákům mohou navodit až pocity nostalgického návratu do minulosti. Zaměřujeme se na vnitřní prožitek prostřednictvím hudby. V celé první části předtím je mnoho odkazů na Madonnu, Boba, Moloko a mnoho dalších.

Zhana Pencheva: Hudba, kterou používáme, je pro nás spojena s pamětí. I když hraje velice potichu, všichni okamžitě víme, o které songy jde, protože je známe. Je to jako otevřít krabici a najednou se objeví všechny vzpomínky.

Darío Barreto Damas: Tato část má i dramaturgický význam. V ní se otevíráme, doslova i obrazně, odhalujeme se a ukazujeme, kdo jsme. Je to moment, kdy se soustředíme na změnu pozornosti – chceme, aby diváci začali vnímat věci jinak.

Jak vznikl nápad s kostýmy? Podle čeho jste volili délku šatů?
Darío Barreto Damas: Kostýmy mají jednotnou estetiku, barevnost a tvar, jsou ale drobně individuálně odlišené. Chceme působit jako kolektiv, jako rodina. Přitom nejsme identičtí, zachováváme si svou individualitu a oslavujeme rozdíly. Kostýmy reflektují naše kolektivní autorství, děláme to samé, ale v mnoha ohledech spolu nesouhlasíme. Je to také o látce a tvaru, od začátku jsme na sobě chtěli mít něco opravdu těsného, něco jako druhou kůži.

Aleksandar Georgiev: Jsou to otisky našich vlastních těl, téměř holografické. Cílem bylo vytvořit odraz našich těl, včetně jejich změn. Využili jsme tyto otisky, které mohou upravit tvary těl dle potřeby. Oslavujeme tím trans identitu a „queer tělo“, s nímž se můžeme identifikovat, ne to, které nám bylo dáno.

Napadlo vás doplnit pohyb i hlasovým projevem?
Darío Barreto Damas: Ano, na začátku jsme to zkoušeli. (smích)

Zhana Pencheva: V rámci „work in progress“ fáze, která se od finální verze hodně lišila, jsme hlas opravdu používali.

Jak se work in progress fáze lišila od té finální?
Zhana Pencheva: Obsahovala jen tu úvodní část s chůzí. Všechno ostatní bylo úplně jiné.

Aleksandar Georgiev: Byly tam celé pasáže, kde jsme zpívali – sekvence opakování a zpěvu. Dokonce jsme se ptali diváků na jejich oblíbené písničky a pak na ně improvizovaně tančili. Vytvářeli jsme takové miniklipy. Celé to bylo daleko víc interaktivní, pracovali jsme s mluveným slovem, s kontaktem s publikem a pozorováním jejich reakcí.

Darío Barreto Damas: Spolupracovali jsme i s hudebníky z Dragon Child, experimentovali jsme s nahrávkami vlastních hlasů, které jsme následně zakomponovali a přehrávali spolu s hudbou. Jenže i když jsme se opravdu snažili, měli jsme pocit, že to působilo jaksi amatérsky, tak nějak domácky… a to jsme úplně nechtěli.

Proč jste se necítili komfortně s pop zpěvem?
Aleksandar Georgiev: Na práci jsme měli hodně času – třeba měsíc a půl nebo dva měsíce navíc. A když máte něco hotového, ale pak na tom dál pracuje, celé dílo kompletně překopete.

Zhana Pencheva: První verze se vyvíjela trochu jiným směrem. Nakonec jsme si ale řekli, že trilogii uzavřeme ve stejném duchu, jako jsme pojali předchozí dvě části. Segment s populárními písněmi nám do toho nezapadal – bylo toho příliš. Příliš mnoho různorodých prvků, které spolu neladily, působily nesourodě a narušovaly celkovou strukturu.

Aleksandar Georgiev: Přesně tak. Tato část by pak už nedávala smysl jako součást trilogie. Vyžadovala by úplně jinou logiku a koncept.

Jak performancenavazuje na předchozí díly trilogie?
Aleksandar Georgiev: Především pohybovou logikou a strukturou. Stejně jako v předchozích dílech pracujeme s motivem chůze – jde o nepřerušovaný pohyb, kde se jednotlivé situace nerozdělují scénami nebo střihy. Jakmile začneme, pohyb se neustále vyvíjí: roste, zrychluje, mění se geometricky, ale nikdy se úplně nezastaví. Pracujeme tu s podobnou vnitřní logikou jako dříve – tentokrát ale ve folklorně-popovém duchu. Každý díl trilogie má přitom trochu jiný charakter: první část trilogie je výrazně rytmická a „beatová“, druhá spíš jazzová, s prvky sebereference a dragON forever je jakýmsi geometricko-folklorním pohybovým kontinuem.

Folklor pro mě souhrnně odráží tradiční lidové projevy určitého národa, regionu nebo komunity a tím vlastně reflektuje hodnoty a historii daného společenství té které specifické kultury. Co pro vás znamená folklor a jak se odráží v dragON forever?
Zhana Pencheva: S Aleksandarem pocházíme z Balkánu – z Bulharska a Makedonie – a s folklorem jsme vyrůstali. Učili jsme se tyto tance ve škole, prorůstali jsme jejich rytmem, postupně nejen těch balkánských, ale i třeba španělských. Je to pro nás přirozená součást pohybového slovníku.

Darío Barreto Damas: Folklorní prvky se v celé trilogii objevují průběžně, ale nejvíc jsou patrné v první části – třeba ve „skákavých“ pasážích. V dragON forever jsou taky přítomné, ale jsou méně doslovné.

Aleksandar Georgiev: Folklor pro mě nutně neznamená konkrétní národní tradici, ale spíš způsob sdíleného pohybu – něco, co je přístupné, komunitní a kolektivní. Ne tolik reprezentace konkrétních národních identit, ale spíš otázka: Jak by mohl vypadat queer folklor? Tedy folklor, který by mohl vzniknout v queer komunitě, pokud bychom si mohli vytvářet své vlastní tradice. A ty by musely být inkluzivní – neelitářské, ale jednoduché, otevřené, přístupné každému, kdo se s nimi chce ztotožnit. Proto používáme chůzi, poskoky, společné opakování gest – pohyby, které zná tělo intuitivně. Tenhle přístup je v celé trilogii přítomný jako forma „kinetického folkloru“.

DragON forever osciluje mezi napětím a uvolněním. Vnímáte performance spíš jako meditaci, rituál, nebo výzvu – a co si z ní odnášejí diváci?
Aleksandar Georgiev: Při tanci se cítím plný energie. Je to upřímný a autentický moment – na jeviště přináším skutečnou radost. Mým cílem je, aby každé představení bylo otevřené a srozumitelné, aby si ho mohl užít opravdu každý. Nechci, aby působilo exkluzivně nebo uzavřeně jen pro úzký okruh diváků. Chci vytvořit prostor, kde se lidé cítí zapojení duševně i fyzicky.

Je pro vás scéna jakýmsi společenským rituálem – skoro jako večírek?
Aleksandar Georgiev: Nevím, jestli bych to nazval vyloženě večírkem, ale rozhodně tam cítím silný proud energie. Během představení si opravdu užívám tu plynulost pohybu a intenzivní propojení s publikem. Často se stává, že jsou diváci naladění stejně jako my – vnímají energii, chtějí se zapojit, být součástí toho, co se děje.

Zhana Pencheva: Pro mě je to skoro jako hřiště. Vnímám to jako radostné sdílení – tanec, výměnu energie s diváky. Hodně záleží i na naší náladě a dynamice mezi námi třemi. Nejlepší je, když se vytvoří opravdové spojení s publikem – když jim „něco hodíme“ a oni to chytí. Jejich radost mě pohání dál.

Připojili se někdy diváci k tanci?
Všichni: Ne, to se nám nestalo a vlastně je celkem jasné proč.

Darío Barreto Damas: V procesu tvorby jedné z předchozích prací Forever now jsme zvažovali, že by představení končilo skutečným večírkem.

Aleksandar Georgiev: Alenakonec jsme pro to nenašli ten správný dramaturgický důvod.

Darío Barreto Damas: Přesně. Možná nám chyběl i ten opravdový smysl, proč to udělat. A i když mě to představení vždycky nabije, zároveň mě úplně vyčerpá – bez ohledu na to, jak jsem fyzicky připravený. Čas od času se taky setkáme s tím, že je publikum zmatené nebo frustrované. Někteří lidé nás možná berou až příliš vážně. Přitom náš přístup zahrnuje i práci s chybou, s nedokonalostí – a tyto „nezdary“ vlastně vědomě oslavujeme. A když někdo očekává něco „dokonalejšího“, může ho to překvapit nebo i naštvat. Ale my se tím opravdu bavíme. Naše práce je současně chytrá i hloupá – a v téhle kombinaci je její síla.

Setkáváte se někdy i s negativními ohlasy? Jak na ně reagujete?
Aleksandar Georgiev: Ano – například když jsme vystupovali s Dragon Aka Pony ve švédské Uppsale, publikum bylo naprosto nadšené a asi 150 lidí bylo doslova v euforii. Ale pak nám přišla zpráva na instagramový profil: „Děkujeme, že jste přišli a ukradli peníze z našich daní. Pokud tomu říkáte umění, je to opravdu ostuda.“ Bylo to urážlivé, ale zároveň tak absurdní, že jsme z toho udělali screenshot a použili to jako propagační materiál.

Negativní reakce někdy fungují jako ta nejlepší reklama – byla tedy premiéra právě ve Stockholmu?
Všichni: Ano. V listopadu 2023. Už je to skoro dva roky.

Darío Barreto Damas: Ke Stockholmu máme blízký vztah – studovali jsme tam, pracovali a spolupracovali s tamním divadlem na koprodukci.

Zhana Pencheva: Měli jsme tam čtyři představení, čtyři premiéry.

Děkuji za podnětnou diskuzi.

Všichni: Moc děkujeme.

Tvůrčí tým projektu dragONforever
Choreografie a performance: STEAM ROOM (Darío Barreto Damas, Aleksandar Georgiev, Zhana Pencheva)
Hudba: Tsvetan Momchilov
Kostýmy, scéna: Mihaela Dobreva
Světelný design: Grace Morales
Práce na videu: Nataliya Sidorenko
Grafický design: Gjorgji Despodov
Produkce: STEAM ROOM, Garage Collective
Koprodukce: Köttinspektionen Dans, MDT Moderna Dansteatern
Podpora: Ministerstvo kultury Bulharska, Magistrát města Sofie, Národní kulturní fond Bulharska, Station Service for contemporary Dance Academy, Nomad Dance Academy, Dance On, Pass On, Dream On a program Evropské unie Kreativní Evropa.