Tělo jako laboratoř i společenství
Simona Deaconescu a Vanessa Goodman ve své inscenaci BLOT – Body Line of Thought (Myšlenková linie) přetvářejí prostor performance i těla dvou tanečnic v živoucí laboratoř. Připomíná divákům, že jejich tělo je sice jejich, ale také je to sdílený ekosystém mnoha symbiotických mikroorganismů a že ty také mají do lidského chování a jednání co mluvit. I když si to třeba v běžném životě neuvědomujeme. Kupodivu je v tom velmi jasnozřivý jazyk, kdy v každé řeči nacházíme náznaky přirozeného vědění, snad instinktivního? Když říkáme, že nám někdo nasadil brouka do hlavy, cítíme změnu v kostech nebo anglický „gut feeling“, což je obrat, který je dnes vědecky potvrzen, protože bakterie sídlící v našich útrobách mají skutečně zásadní vliv na to, jak se na světě cítíme (a třeba nás i ponoukají k tomu jít o půlnoci sníst polárkový dort, i když mozek sídlící v hlavě by s tím tak docela nesouhlasil).
Udělat jen pouhou přednášku by sice bylo možné, ale poněkud suché. A tak umělkyně prostřednictvím dvou tanečnic (Simona Dabija, Maria Luiza Dimulescu) rozehrávají performativní přednášku umně zahalenou do pohybových akcí těl, která jsou naopak odhalena úplně. Interpretky mají pouze připevněné porty a přístroj na měření tepu. Bílá sterilní plocha scény i v pozadí pečlivě umístěné bílé kužele soli působí sterilně jako ordinace. Diváky vítá noise a několik rekvizit, které čekají na využití, jako je stojánek s mobilním telefonem nebo obrazovka a objekt, z nějž se později uvolní další sůl. Těla žen působí jako sochy, zakotvená v ostrých úhlech. Pohyb je extrémně zpomalený, formálně jednoduchý – pomalý úklon, dlouhé protažení, mírné pozvednutí těžiště v kleku na čtyřech, slow motion, torze v ramenou a záklon do nepřirozené polohy. Pomalý pohyb je vzorec, který uklidňuje a napomáhá soustředění.
Pak je tu druhý, kdy jedna z žen počítá a druhá pomalu uchopí švihadlo a začne přes něj soustředěně přeskakovat. Rytmus je předělem, rytmus také aktivuje různé vnitřní kolonie lidských tel. Performerky citují různé informace a čísla z vnitřního života lidského těla, připodobněná vnějšímu světu. Trávicí trakt má stejnou rozlohu jako malá garsonka, a obývá jej 39 bilionů bakterií. Máme tolik spolubydlících! Člověk není nikdy sám, protože s ním žije celé společenství organismů. Inscenace rozvíjí už výše zmíněnou myšlenku intuice sídlící v útrobách, mikrobiálního vědomí. Tanečnice pak také zvýrazňují, i když nijak přehnaně, spíše se na ně koncentrují, pohyby břišní stěny při nádechu a výdechu. Jejich těla v napětí využívají pohybu spirále. Minimální pohyb v kontrastu s rytmem skoku a tepu. Na scéně je prý naaranžována celá tuna soli, ekvivalent množství, jaké za celý život vypotí deset lidských bytostí. Zvuk houstne a výhružně cestuje prostorem. Štíhlé tělo ženy s pomalu zatínanými pěstmi se samo o sobě podobá solné homoli, pohyby se izolují, tenze je až robotická.
V závěru inscenace je na obrazovce promítán i mikroskopický záznam pohybu mikroorganismů, ač není přesně vyřčeno, odkud tento vzorek přesně pochází, a tak si můžeme jen domýšlet. V průběhu performance zazní mnoho čísel, dat, údajů a informací, zatímco před zraky diváků se odvíjí výtvarně čistá pohybová instalace. Komentář zabíhá i k jazykovědě a ukazuje komplexní předivo, které za projektem stojí. A ženská těla na scéně? Není tu nic, ale zcela nic provokativního, jen důkaz, že vše záleží na perspektivě diváka a na tvůrčím záměru.
Performance Anima Mundi jako příležitost k zastavení
Anima Mundi (Duše světa) je work in progress blížící se premiéry trojice tvůrkyní. Debora Štysová, Tinka Avramova a Sai Ogawa s diváky sdílejí proces hledání „vztahu k vlastnímu lidství a ženství – takovému, které je možné obývat svobodně, s lehkostí i odvahou, pevně, hrdě a společně. Stále pátráme po ideálu, v němž by se nám dobře žilo; stále selháváme v jeho dosažení. Rytmus ročních období rámuje nekonečný proces transformace a nových začátků. Chtěly bychom vytvořit dokonalý svět pro všechny, ale nejsme spokojené s tím, co nacházíme.“
Performerky pracují se zpěvem, mluveným slovem v češtině, angličtině i japonštině, s objekty, principem rituálu, hostitelství, péče, zapojují nenásilně diváky do dění na scéně. Tvar je už teď komplexní a asi bude trošku obtížné postihnout z pozice diváka všechny jeho složky v plné šíři. Tvůrkyně publikum zapojují do akce nenásilně, seznamují je se svým viděním ideálního světa, vyzvou k tanci, diváky zároveň hostí bylinkovými čaji. Performance je rámovaná (volně) koloběhem ročních období, ale může být celá nahlížená i jako rituál probíhající v jednotě místa a času, zároveň i jako osobní výpověď adresující se k současnému světu – nezaznívá kritika, ale přání a představy. Pokud si to člověk dovolí, může se v přítomném okamžiku ztratit – v tónech, zvucích, vůni, chuti čaje, a zapomenout na poselství. Tento aspekt je téměř terapeutický a může se ukázat, že má ze všech největší potenciál. Vzniká místo, kde není nutné myslet, proklamovat, plánovat, rozhodovat se, ale jenom být, slyšet a cítit, a také být – třeba na malou chvíli – součástí společenství. A to je cenné.
Prostorové řešení je již jistě ukotveno: scéně vévodí stůl přikrytý nařasenou bílou průsvitnou látkou, jako ke slavnosti. Diváci se usazují v kruhu na zemi, reflektory jsou zakryty semitransparentní tkaninou či papírem a oranžová barva evokuje světlo lamp ze solných krystalů. Performerky divákům nalévají čaj, aby se pak sešly tři jen spolu a zahájily performanci, nebo potenciálně rituál. Jejich hlasy se rozeznějí táhlou melodií, hledají harmonické souzvuky, a to se jim dobře daří. Připomínají sirény, možná víly. Už nyní se pracuje s intenzivními proměnami barev světla, které pocitově mění teplotu sálu, vnímám je však spíše jako střídání denních a nočních dob než ručních období.
Na diváky čeká kolektivní akce – na svým místech kromě čaje našli také malé kuličky, které vypadají jako upečené z těsta. Jsou ale symbolem přání, která můžeme buď zasadit do záhonu z pletených látek a oděvů, který mateřsky objímá Sai Ogawa, anebo je s Deborou Štysovou rozbít o zem, podle toho, jestli chceme, aby věc, na niž myslíme rostla, nebo zanikla. Sai se pak přesouvá pod tkaninu stolu, zatímco ve zvukové stopě se začíná rozléhat zpěv ptáků a zvuk jejich křídel. Než úroda vzejde, na samotném těle matky Země, kterou se zdá Sai ztělesňovat, dává se prostorem do tance Tinka, která postupně bere diváky – ale jen ty, kteří chtějí, do tance, do jakéhosi improvizovaného bránlu. Hudba se rytmizuje a zesiluje, ale do kroků s strefí jen málokdo a spíše omylem. Když se tanečnice odpojí, zdynamizuje svůj pohyb a rozvíří se jako derviš. Na stůl, který mi střídavě připomíná i prostřenou tabuli i pohanský oltář, usedá Sai s množstvím suchých rostlin vetknutých do pleteniny svetru, aby mohla být tao úroda sklizena a pomalu obřadně proměněna v další čaj. Je to část, která působí mimořádně uklidňujícím dojmem.
Postava Sai Ogawy je nenápadná, ale subjektivně ji vnímám jako nejdůležitější, představuje půdu, růst, plody i teplé bezpečí. Je to příroda, která věnuje své dary a z nich vzniká ten pocit bezpečí. Vědomá soustředěná činnost symbolizuje vděk za ně. Pocitu útulna napomáhá i další manipulace s teplými oděvy, což působí jako jakési „zateplování“ se na zimu. Pak je zase možné z toho bohatství brát, což činí Tinka, když se zřejmě ukládá k zimnímu odpočinku. (Takto zpětně už dává sled ročních dob zcela smysl, ale bylo potřeba se k němu dobrat analyticky – pocitově, alespoň pro mne, převládá v performanci zatím důraz na přítomnost a všeobecné zpomalení.)
Za mluvenou pasáž Debory jsem paradoxně vděčná, protože si najednou uvědomuji, že na performanci bych mohla vzít i rodiče, aniž by se cítili odstrčení tím, že na ně někdo mluví anglicky (otvíráme okno světu, ale vězte, že u určité generace použití anglických textů v českých produkcích působí spíše odpuzujícím dojmem). Z toho, co bylo proneseno, si vybavuji především poznámku o kortizolu – tělo si vybírá mezi rozmnožením a přežitím (jak trefné pro dnešní časy a psychické rozpoložení moderních společností) a ideální představu světa jako místa, kde není třeba řešit, že jsme ženy (vztaženo tedy obecně – kde není třeba řešit tuhle identitu vůbec).
Z konvic se kouří a já se fascinovaně dívám na ten kotouč horké páry stoupající v protisvětle. Čaj v hrncích pomalu chladne na příjemnou teplotu. Tvrdý hladký povrch zevnitř hřeje, bylinky voní a krásně by se spalo. Divadelní rituál zklidnění účinkuje.
A premiéra bude 26. dubna.
Bazaar Festival 2026 – Simona Deaconescu, Vanessa Goodman (RO/CA): BLOT – Body Line of Thought
16. března 2026, 20:00 hodin
Studio Hrdinů, Praha
Realizační tým
Koncept a choreografie: Simona Deaconescu, Vanessa Goodman
Umělecké konzultace: Olivia Nițiș, Marta de Menezes
Hudba: Monocube
Objektový design: Ciprian Ciuclea
Technická ředitelka: Hermina Stanciulescu
Produkční design: Diana Miroșu
Účinkují
Simona Dabija, Maria Luiza Dimulescu
Bazaar Festival 2026 – Debora Štysová, Tinka Avramova: Anima Mundi work in progress
19. března 2026, 20:00 hodin
Venuše ve Švehlovce, Praha
Realizační tým
Tvůrkyně, performerky: Debora Štysová, Tinka Avramova
Performerka a spolutvůrkyně: Sai Ogawa
Dramaturgie: Roman Zotov-Mikshin a Katarína Bakošová
Produkce: Barbora Loumová Miko
Scénografie: Riin Maide
Zvukový design: Valtteri Alanen
Světelný design: Jiří Šmirk
