Bdění – na vlnách bezesných nocí v bílé tmě

Ivana Kloubková, 06.11.2023 14:08

Dramaturgie baletu brněnského Národního divadla zařadila na svou podzimní premiéru uvedení triptychu, vyzkoušenou a osvědčenou formu, umožňující zhlédnout kratší díla osobností, které ovlivnily baletní umění přelomu tisíciletí. Večer navazuje na oceňovaný titul 4 Elements uvedený souborem NdB v roce 2018, kde byla poprvé vedle sebe postavena díla světových veličin Jiřího Kyliána a Nacha Duata. Tuto výjimečnou kombinaci tvůrců se vedení divadla rozhodlo zopakovat v komponovaném večeru s titulem Bdění a přizvat k oběma jmenovaným legendu východoevropské baletní scény Radua Poklitaru, který vytvořil pro brněnský soubor původní novinku s názvem Waves jako úvahu o uzavřeném vnitřním světě člověka. Choreografie Sleepless Jiřího Kyliána vytvořená původně pro mladý soubor NDT 2 a White Darkness Nacha Duata pro madridský soubor Compaňia Nacional de Danza jsou již díly osvědčenými. Každý baletní soubor, který má tu čest získat do svého repertoáru tuto světovou kvalitu, může být právem pyšný.

Balet NdB – Bdění, choreografie Waves (foto Pavel Hejný)

Kaleidoskop příběhů osamělého člověka v hororovém hávu
Autor baletu Waves Radu Poklitaru reprezentuje pohled východoevropského tanečního prostoru na současnou tvorbu. Původem Moldavan je v současné době baletním mistrem a uměleckým šéfem ukrajinského souboru Kyjevský moderní balet. Jeho jméno není v naší republice docela neznámé. V roce 2016 byla jeho choreografie Rain uvedena v Národním divadle v Praze jako součást komponovaného večera Vertigo. Sám o svém díle píše: „Je to baletní meditace o povaze lidského štěstí, o tajném kouzlu absolutně uzavřeného vnitřního světa, o hranici osamělé existence, za níž začíná skutečný život.“ Poklitaru je hlavně vypravěčem příběhů a tím se jeho přístup přibližuje jevištnímu realismu. Cesta osamělé ženy, do jejíhož života připlouvají jako vlny různé postavy, jež jí dávají prožít střípky radosti, ale nakonec vždy končí pokřiveně a nešťastně.

Realistická je i scéna Andreye Zlobina. Představuje naddimenzovaný zdobný nábytek pokoje – velkou pohyblivou postel, stůl s křesílky, masivní lustry, a hlavně tajemnou skříň vzpomínek, kam jednotlivé postavy zjevující se v životě ženy záhadně mizí a zanechávají šrámy na její duši. Ústřední postavou je Ona v expresivním podání Anny Yeh, která prožívá dětství vedle matky, se kterou nedokáže navázat citový vztah. Hudebně využívá Poklitaru dvě naprosto odlišné plochy. Johana Sebastiana Bacha na straně jedné a lidové ukrajinské písně v podání slavné Niny Matvienko, která zemřela necelý měsíc před brněnskou premiérou, na straně druhé. Bachově hudbě patří prolog a epilog příběhu, a především všechny scény sboru, který je jakýmsi antickým komentátorem, karikaturou společnosti. Každý jeho člen je charakterizován kostýmem i rekvizitou tak, že se dají doslova identifikovat jednotlivé profese. Jejich kostýmy z dílny Dmytra Kuriaty jsou sytě barevné akcentující červenou, oranžovou a fialovou barvu v kontrastu k okolní šedi.

Současný taneční slovník se v choreografickém pojetí Radua Poclitaru příliš neobjevuje. Charakteristickým rysem jeho pojetí je propojení klasiky a každodenního gesta, které je silně emočně a expresionisticky používané se zapojením výrazné mimiky. Často se objevují až pantomimické prvky se snahou o vtip. Komika v některých momentech funguje, jako např. v setkání ženy s Nechtěnou kamarádkou (přesvědčivá Klaudie Lakomá), jindy je ale vynucená a strojená. Z dnešního pohledu působí poněkud zastarale. Určitý slovanský nádech přináší do inscenace ukrajinské lidové písně, které slouží jako podklad pro kaleidoskop příběhů, narušitelů života hlavní hrdinky. Setkáváme se s různými podivnostmi v konfrontaci s milostným životem, přátelstvím, manželstvím i mateřstvím. Ve všech případech je nastaveno „pokřivené zrcadlo“ a postavy narušují její životní pouť, mizí ve skříni vzpomínek a lákají ji do svého světa jako ze zlého snu nebo hororu.

Balet NdB – Bdění, choreografie Sleepless (foto Pavel Hejný)

Požitek z pohybového detailu a přechod do jiné „dimenze“
Sleepless patří mezi mladší díla Jiřího Kyliána (premiéra 11. 11. 2004, NDT 2). Choreograf se v ní zamýšlí nad množstvím probdělých a bezesných nocí většiny tvůrců i interpretů při hledání tvaru nově vznikajícího díla. Sám v programu uvádí: „(…) musí být velmi obtížné určit, do jaké míry lidské bytosti jednají vědomě nebo podvědomě, nakolik bdí nebo spí, nebo jak moc si uvědomují své konání, jak moc jsou odpovědné za své činy…“

Komorní dílo pro tři páry je zintimněno především výtvarným pojetím a světlem. Těchto významotvorných prvků využívá Jiří Kylián a jeho spolupracovníci v řadě svých prací. Různé druhy závěsů umožňují tanečníkům se nečekaně objevit i mizet. Dokonale odráží světlo a dají se na nich tvořit dynamické pohybující se stíny. Ve Sleepless je hlavním scénickým objektem bílá diagonálně zavěšená syntetická stěna (scéna Joost Biegelaar), v jejíž škvírách se odehrávají hlavní dramatické akce. Při tvorbě se nechal Kylián inspirovat dílem argentinského umělce Lucia Fontany, který prořezal svá plátna a tím přinesl do dvourozměrného světa malby jinou prostorovou dimenzi. Choreografie začíná sólem tanečnice, která jako by tančila duet se svým stínem. Pak nastává určitá dekonstrukce těl. Objevují se jednotlivé části na nečekaných místech, hlavy vzdálené od rukou, nohy, které k sobě nepatří, třepotající se dlaně. Stejně jako scéna a pohybový materiál je dekonstruována a „rozřezána“ i hudba Dirka Haubricha, který adaptoval pomalé pasáže Mozartova adagia a ronda C dur doplněné o monotónně rytmizované údery bubnu. Choreograf doslova hází zvuky na těla tanečníků, pohyby se stávají drsnější a řezavější. Sleepless je napínavé dílo, které je zjemněno fyzickou krásou těl samotných tanečníků a dokonalostí Kyliánovy pohybové konstrukce. S každým hbitým třeskem jsou těla v nebezpečí, chvílemi se pohybují nepředstavitelně rychle, jindy se propadají až téměř do nehybnosti.

Dílo evokuje pocity jakýchsi tajuplných nočních vizí, plných emocionálního napětí. Kylián je též mistrem tanečních duetů, které uplatňuje i zde. Jsou vynalézavé a záhadné zároveň. Když se zvedne stěna tvořící přechod do vyšší dimenze, jeden z párů se rozdělí a dívka a její stín zůstávají opět osamocené. Tančit Kyliána je náročná profese. Tanečníci jsou „odhaleni“ jak fyzicky, ženy v korzetových topech a muži s odhalenou hrudí, tak psychicky. Práce s pohybem je doslova vycizelovaná do drobných detailů, změn nálad, ostrých střihů. Vše je jasně viditelné, nic se nedá zakrýt. Na tomto místě je třeba zmínit výkony všech účinkujících, kteří dostáli hlubokému Kyliánovu ponoru. Anna Yeh a Rin Isomura, Ivona Jeličová a Quinn Roy i Barbora Rašková a Shoma Ogasawara si zaslouží náš obdiv.

Dojemná katarze
V poslední části večera přináší na jeviště španělský choreograf Nacho Duato jednoaktový balet White Darkness, který vytvořil jako rekviem za předčasnou ztrátu své sestry. Dílo bylo k vidění v u nás v Praze v podání španělského souboru v r. 2020, stejně jako Kyliánovo při pražském hostování NDT 2 v roce 2007. Sám Duato uvádí: „Hluboce mě zasáhlo, jak je smutné, když mladí lidé dovolují drogám, aby jim zničily život a nechaly je sklouznout do světa tak temného, že z něj již není úniku.“ Hlavním tématem je narkomanie a její vliv na rozklad osobnosti, dobrovolná izolace a horečné vzrušení vedoucí ke smutným koncům. Nejcharakterističtějším výtvarným prvkem (scéna Jaffar Chalabi) je všudypřítomný bílý písek, který odkazuje k sypké struktuře heroinu nebo pervitinu. Postupně svírá hlavní hrdinku v kruzích, až ji na závěr ve svém nekonečném proudu zcela utopí. Námět se prolíná do choreografie zejména v dynamice vztahů. Ústřední pár vytváří jeden plynoucí a bolestný duet o snaze zabránit nejhoršímu a zarputilé touze vymanit se z tohoto zachraňujícího objetí. V Brně našel tento pár ideální představitele v lehounké a křehké Emilii Vuorio, která jako by stále plavala blízko u země a pouze její paže volaly o pomoc a prosekávaly zoufale cestu obklopujícím prostorem. Velmi přirozený a plastický projev jejího partnera Arthura Abrama je zcela uvěřitelný a citově naplněný. K tomu výrazně přispívá původní hudba Karla Jenkinse akcentující především táhlé smyčcové zvuky, kterou pojímá Duato s nebývalou muzikalitou. Jsou to dojemné scény. Znovu a znovu pokus, možná blízkost i vzdálenost, osamělost.

Balet NdB – Bdění, choreografie White Darkness (foto Pavel Hejný)

Tuto tklivou notu narušuje choreograf spíše abstraktnější prací se sborem, který tvoří 4 taneční páry. Tady je tanec dynamickým prvkem, vzrušeným tokem, který pulzuje, nabízí ohromné množství rychlých změn i podivných malých gest a záškubů. Přináší divoký rej a dravost. V okamžicích extáze světlo vykusuje jednotlivé tanečníky a vede je až k šílenství a virtuozitě. Sbor je výmluvný a rychle útočí. Závěr celého díla je korunován nádherným obrazem, kdy ochránce hlavní hrdinky už nemá sílu bojovat dál. Ona ho opouští, utíká se do velkého proudu osvětleného písku, zadní tmavý horizont se rozjasňuje jako cesta onoho očistného okamžiku před smrtí, dívce se podlamují kolena, větrný vír rozhýbá její sukni, a i když se jedná o smrt, její zpodobení nese stopy krásy a velkoleposti, ale i jímavosti a citlivosti. Duato vytvořil silné dílo se silnou katarzí.

V Brně je tímto k vidění velmi zajímavý večer nabízející různé cesty k zamyšlení nad úskalími lidského osudu. Kyliánův balet Sleepless je ve své podstatě nejsofistikovanější, filozofující a detailně propracovaný. White Darkness Nacha Duata, který byl dříve u Kyliána předním sólistou a začal zde i svou choreografickou tvorbu, má jinou estetiku, ale základ a přístup k tvorbě pohybu, jeho bohatství a uchopení je podobné a je patrné, že se jedná o práci mistra a jeho žáka. Poněkud mimo stojí zcela odlišný přístup výrazového mimujícího tanečního divadla Radua Poclitaru. Baletní soubor podal v tomto večeru velmi solidní výkon, i když některé sborové momenty Waves by si zasloužily přesnější provedení. Pro tanečníky bylo jistě krásné a obohacující setkání s velikány světové choreografie a přineslo jim mnoho nových zkušeností a zážitků.