Becka McFadden: Chci, aby moje tvorba provokovala empatii

  1. 1
  2. 2
Venuše ve Švehlovce bude 3. listopadu hostit premiéru nového představení progresivní a také kosmopolitní performerky Becky McFadden a jejího Beautiful Confusion Collective Variace Vertigo. Becka se ve své tvůrčí práci pohybuje mezi Prahou a Londýnem a jak sama říká, do Česka ji táhne neracionální přitažlivost. Povídaly jsme si o chystané premiéře, dalších projektech, o tom, kolik má pasů i o vrtkavosti života a jak se člověku uleví, když ji přijme jako danost.

Becka McFadden (foto Paul Wade)

Inspirací pro tvé nové představení je ikonický Hitchcockův film z padesátých let Vertigo. Kolikrát jsi film viděla, než ses rozhodla na jeho základě udělat představení a co tě na tématu Vertiga zajímá?
Hned poprvé, maximálně podruhé. Viděla jsem Vertigo teprve docela nedávno, tak před třemi nebo čtyřmi lety, i když je to tak zásadní film. Bylo pro mě hrozně zajímavé, kolik sekvencí je ve filmu úplně bez dialogů, beze slov. Připomnělo mi to choreografie a vyprávění příběhu prostřednictvím pohybu a pohledů. Přišlo mi, že by mohla choreografie inspirovaná filmem na jevišti dobře fungovat. A také mě zajímal koncept vertigo v nejširším smyslu toho slova, protože jsem si uvědomila, že jsem v té době právě slovo „vertigo“ nebo „vertiginous“ používala velmi často, abych popsala svoje pocity – kvůli Brexitu, kvůli výsledkům voleb ve Státech v roce 2016, ale i kvůli záležitostem v mém osobním životě. Kvůli takovým věcem, u kterých se zdá, že není možné, aby obě existovaly zároveň, ale které tak skutečně existují a jsou paralelní.

Co v tobě vzbuzuje závrať?
Samozřejmě výšky. A občas také pocit, že mám mnoho možností a každá z nich vypadá z určité perspektivy jako dobrá volba. Pocit, že stojíme na křižovatce mnoha hodnotových systémů, které jsou často v konfliktu.

Anotace k představení hovoří o nejistotě a neustálém pohybu, je to dojem, který máš ze současného světa?
Ano, ale snažíme se v představení pracovat s nejistotou trochu jinak. Ve filmu Vertigo je závrať předkládána jako katastrofa a myslím si, že většina lidí si ještě pořád myslí, že dobrý život je v určitém smyslu život stabilní, zafixovaný. Dřív jsem si to také myslela. Myslela jsem si, že když něčeho dosáhnu, nějakého cíle, stability, tak teprve začnu žít. Ale teď raději oslavuji život tak, jak běží, v neustálém pohybu a proměnlivosti. Naučila jsem se respektovat proměny identity i kapacity pro rozvoj a transformaci. Takový život je svobodnější. Je v něm méně stresu a více empatie, kterou mám pro ostatní i pro sebe. A to je směr, jakým jdeme i v představení.

Představíš tvůrčí tým Variace Vertigo?
V tvůrčím týmu je dramaturgyně Mary Ann Hushlak, pod hudbou jsou podepsáni muzikantka a skladatelka Angelina Rud ve spolupráci s Martinem Bakerem. Grafička Mariia Reshetova s Nastasiou Grigorievovou pracují na projekci, což je důležitý prvek představení. Filip Obermajer dělá světelný design a technickou režii. Další důležitou osobností je performerka Markéta Pščolková, která do procesu přináší svou kreativitu a hodně zajímavého materiálu.

Becka McFadden, Vertigo (foto Svetlana Lopato)

Vystupujete pod názvem Beautiful Confusion Collective, koho nebo co to reprezentuje? Jsou kromě tebe v kolektivu stálí členové?
Beautiful Confusion existuje více než 15 let jako název pro mou uměleckou praxi. Pochází z písničky Elliotta Smitha, jehož hudba pro mě byla velmi důležitá, když jsem začínala tvořit. Je to připomínka, že zmatek může být krásný.
A co se týče stálých členů, dlouhodobě spolupracuji s některými umělci, kteří pracují hned v několika mých projektech. Například dramaturgyně Mary Ann Hushlak a pohybová režisérka Sylvie Robaldo jsou stálé členky projektu Movement/Architecture, spolu jsme tvořily metodologii projektu. Mary Ann také pracuje na Variace Vertigo. Já kromě toho právě teď vytvářím také sólové představení Black Dress ve spolupráci s britským umělcem Danielem Somervillem, se kterým jsem pracovala i na předchozím sóle. Ale na straně produkce jsem Beautiful Confusion hlavně já, alespoň prozatím. Doufám, že v budoucnu bude skupina existovat v pevnější konfiguraci. Mám pocit, že se tímto směrem posouváme. 

Jsi Američanka nebo Angličanka?
Administrativně jsem oboje. Respektive, lepší by bylo říct, že mám dva pasy, britský a americký. Myslím si, že Angličan nemůže být nikdo, kdo se v Anglii nenarodil, ale kdokoliv může být Brit. Narodila jsem se v Pensylvánii, ale téměř celou kariéru tvořím v Evropě, hlavně mezi Prahou a Londýnem. V tomto smyslu se cítím docela daleko od americké kultury. Samozřejmě sleduji zprávy a volím, ale už dlouho to není kontext, ve kterém pracuji, a hlavně to není kontext, ve kterém přemýšlím. Pokud bych musela říct národnost (čemuž se vždy raději vyhnu – umění není Olympiáda, nemám dojem, že zastupuji nějaký národ), tak bych řekla britská, je to pro mě prostě relevantnější kontext. Když jsem dostala britský pas, myslela jsem si, že byrokracie spojená s emigrací je za mnou, ale ta cesta bude kvůli Brexitu pokračovat dál…

A jak ses dostala k tomu, že žiješ v Česku?
V Česku jsem byla poprvé před 15 lety na divadelním festivalu. Viděla jsem tu divadlo a tanec, které mi byly blízké. Více to konvenovalo s tím, co jsem chtěla dělat než to, co jsem znala z Filadelfie. Rozhodla jsem se dát si pauzu ve studiích a na rok jsem odjela do Prahy. Pak jsem se do Pensylvánie vrátila dodělat magistra a následně jsem se kvůli osobním i profesním důvodům přestěhovala do Londýna. Pořád jsem ale hledala způsob, jak se vracet do Prahy. Na Goldsmiths University of London jsem dělala doktorát o českém současném fyzickém a tanečním divadle a díky tomu jsem byla v Česku často a naučila se i jazyk. Občas se mě lidé ptají, jestli mám české kořeny, ale ne, nemám. Neexistuje logický důvod, proč žiju a tvořím v Česku. Je to spíš otázka osobní spřízněnosti. Takové, která způsobí, že se do některého člověka zamilujete a do jiného ne. Musím ale také říct, že je Česká republika lepším prostředím pro typ performance, jaký dělám. Británie je mnohem konzervativnější a tlak trhu je tak intenzivní, že se divadla bojí riskovat a uvádět experimentálnější představení. Což je škoda, protože je tam hodně zajímavých umělců a souborů, ale nemají vhodné podmínky pro tvorbu. 

Becka McFadden, Black Dress (foto Svetlana Lopato)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments