Becka McFadden: Chci, aby moje tvorba provokovala empatii

Inspirací pro tvé nové představení je ikonický Hitchcockův film z padesátých let Vertigo. Kolikrát jsi film viděla, než ses rozhodla na jeho základě udělat představení a co tě na tématu Vertiga zajímá?
Hned poprvé, maximálně podruhé. Viděla jsem Vertigo teprve docela nedávno, tak před třemi nebo čtyřmi lety, i když je to tak zásadní film. Bylo pro mě hrozně zajímavé, kolik sekvencí je ve filmu úplně bez dialogů, beze slov. Připomnělo mi to choreografie a vyprávění příběhu prostřednictvím pohybu a pohledů. Přišlo mi, že by mohla choreografie inspirovaná filmem na jevišti dobře fungovat. A také mě zajímal koncept vertigo v nejširším smyslu toho slova, protože jsem si uvědomila, že jsem v té době právě slovo „vertigo“ nebo „vertiginous“ používala velmi často, abych popsala svoje pocity – kvůli Brexitu, kvůli výsledkům voleb ve Státech v roce 2016, ale i kvůli záležitostem v mém osobním životě. Kvůli takovým věcem, u kterých se zdá, že není možné, aby obě existovaly zároveň, ale které tak skutečně existují a jsou paralelní.

Co v tobě vzbuzuje závrať?
Samozřejmě výšky. A občas také pocit, že mám mnoho možností a každá z nich vypadá z určité perspektivy jako dobrá volba. Pocit, že stojíme na křižovatce mnoha hodnotových systémů, které jsou často v konfliktu.

Anotace k představení hovoří o nejistotě a neustálém pohybu, je to dojem, který máš ze současného světa?
Ano, ale snažíme se v představení pracovat s nejistotou trochu jinak. Ve filmu Vertigo je závrať předkládána jako katastrofa a myslím si, že většina lidí si ještě pořád myslí, že dobrý život je v určitém smyslu život stabilní, zafixovaný. Dřív jsem si to také myslela. Myslela jsem si, že když něčeho dosáhnu, nějakého cíle, stability, tak teprve začnu žít. Ale teď raději oslavuji život tak, jak běží, v neustálém pohybu a proměnlivosti. Naučila jsem se respektovat proměny identity i kapacity pro rozvoj a transformaci. Takový život je svobodnější. Je v něm méně stresu a více empatie, kterou mám pro ostatní i pro sebe. A to je směr, jakým jdeme i v představení.

Představíš tvůrčí tým Variace Vertigo?
V tvůrčím týmu je dramaturgyně Mary Ann Hushlak, pod hudbou jsou podepsáni muzikantka a skladatelka Angelina Rud ve spolupráci s Martinem Bakerem. Grafička Mariia Reshetova s Nastasiou Grigorievovou pracují na projekci, což je důležitý prvek představení. Filip Obermajer dělá světelný design a technickou režii. Další důležitou osobností je performerka Markéta Pščolková, která do procesu přináší svou kreativitu a hodně zajímavého materiálu.

Vystupujete pod názvem Beautiful Confusion Collective, koho nebo co to reprezentuje? Jsou kromě tebe v kolektivu stálí členové?
Beautiful Confusion existuje více než 15 let jako název pro mou uměleckou praxi. Pochází z písničky Elliotta Smitha, jehož hudba pro mě byla velmi důležitá, když jsem začínala tvořit. Je to připomínka, že zmatek může být krásný.
A co se týče stálých členů, dlouhodobě spolupracuji s některými umělci, kteří pracují hned v několika mých projektech. Například dramaturgyně Mary Ann Hushlak a pohybová režisérka Sylvie Robaldo jsou stálé členky projektu Movement/Architecture, spolu jsme tvořily metodologii projektu. Mary Ann také pracuje na Variace Vertigo. Já kromě toho právě teď vytvářím také sólové představení Black Dress ve spolupráci s britským umělcem Danielem Somervillem, se kterým jsem pracovala i na předchozím sóle. Ale na straně produkce jsem Beautiful Confusion hlavně já, alespoň prozatím. Doufám, že v budoucnu bude skupina existovat v pevnější konfiguraci. Mám pocit, že se tímto směrem posouváme. 

Jsi Američanka nebo Angličanka?
Administrativně jsem oboje. Respektive, lepší by bylo říct, že mám dva pasy, britský a americký. Myslím si, že Angličan nemůže být nikdo, kdo se v Anglii nenarodil, ale kdokoliv může být Brit. Narodila jsem se v Pensylvánii, ale téměř celou kariéru tvořím v Evropě, hlavně mezi Prahou a Londýnem. V tomto smyslu se cítím docela daleko od americké kultury. Samozřejmě sleduji zprávy a volím, ale už dlouho to není kontext, ve kterém pracuji, a hlavně to není kontext, ve kterém přemýšlím. Pokud bych musela říct národnost (čemuž se vždy raději vyhnu – umění není Olympiáda, nemám dojem, že zastupuji nějaký národ), tak bych řekla britská, je to pro mě prostě relevantnější kontext. Když jsem dostala britský pas, myslela jsem si, že byrokracie spojená s emigrací je za mnou, ale ta cesta bude kvůli Brexitu pokračovat dál…

A jak ses dostala k tomu, že žiješ v Česku?
V Česku jsem byla poprvé před 15 lety na divadelním festivalu. Viděla jsem tu divadlo a tanec, které mi byly blízké. Více to konvenovalo s tím, co jsem chtěla dělat než to, co jsem znala z Filadelfie. Rozhodla jsem se dát si pauzu ve studiích a na rok jsem odjela do Prahy. Pak jsem se do Pensylvánie vrátila dodělat magistra a následně jsem se kvůli osobním i profesním důvodům přestěhovala do Londýna. Pořád jsem ale hledala způsob, jak se vracet do Prahy. Na Goldsmiths University of London jsem dělala doktorát o českém současném fyzickém a tanečním divadle a díky tomu jsem byla v Česku často a naučila se i jazyk. Občas se mě lidé ptají, jestli mám české kořeny, ale ne, nemám. Neexistuje logický důvod, proč žiju a tvořím v Česku. Je to spíš otázka osobní spřízněnosti. Takové, která způsobí, že se do některého člověka zamilujete a do jiného ne. Musím ale také říct, že je Česká republika lepším prostředím pro typ performance, jaký dělám. Británie je mnohem konzervativnější a tlak trhu je tak intenzivní, že se divadla bojí riskovat a uvádět experimentálnější představení. Což je škoda, protože je tam hodně zajímavých umělců a souborů, ale nemají vhodné podmínky pro tvorbu. 

V tvém životopise figuruje projekt Does Becka Speak Czech uvedený v Londýně. O čem to bylo?
Byl to site-specific performativní experiment pro 1–2 diváky, který jsem dělala s kamarádkou Evou Dančíkovou. Ona je skvělá dramaturgyně a divadelnice a žije v Británii. V té době jsem intenzivně studovala češtinu a lidé se mě často ptali, jestli mluvím česky. Nikdy jsem nevěděla, co jim mám odpovědět, protože ve srovnání s tím, jak mluvím anglicky, je má čeština mnohem horší. Na druhou stranu je ale pravda, že nějak mluvím. Tak jsem se rozhodla, že se zeptám diváků. S Evou jsme připravily nějaké jazykové výzvy, např. jsem měla překládat to, co divák náhodně vybral z knihy nebo mluvit o tématu, které mi zvolili. Eva to tlumočila včetně mých chyb. Diváci se tak naučili i něco o češtině, o české gramatice, výslovnosti a tak. Také si mohli vyzkoušet vyslovit „ř“ a když se nám to s Evou líbilo, dostali české pivo. A v samotném závěru představení lidé rozhodovali, jestli česky mluvím nebo ne. Bylo to hrozně zábavné a současně to byla i možnost přemýšlet nad tím, co to znamená mluvit jiným jazykem, co je „fluency“.

A jak diváci rozhodovali? Does Becka speak Czech?
Ano, všichni rozhodli, že Becka mluví česky. (úsměv)

Do širšího povědomí se tvá tvorba dostala se site-specific projektem Movement/Architecture. Vznikl projekt tak, že tě oslovila nějaká konkrétní budova nebo co bylo zdrojem?
Prvním impulsem byla rezidence, kterou jsem měla v bývalé radnici v Londýně. Byla to velmi neobvyklá situace. Celý prostor byl zcela k dispozic umělcům. Zároveň jsme ale věděli, že městská část chce budovu prodat. Byla tam krásná atmosféra, ale také pocit, že čas běží. A tak vznikl Movement/Architecture. Vycházel z touhy zmapovat tu budovu a uchovat ji, protože jsem věděla, že už nebudu mít možnost v ní tančit. Že to tam bude vypadat úplně jinak. A také to tak bylo. Bývalá radnice byla zrekonstruována a je z ní hotel. Další adaptace Movement/Architecture pak už přicházely jinak. Občas reagujeme na festivaly a jejich kontext nebo na různé výzvy. Občas nás někdo pozve. Moc ráda bych viděla, jak může projekt fungovat jako součást architektonického nebo urbanistického řešení. Tak jestli někdo čte tento rozhovor a chtěl by se pobavit o spolupráci, jsme hodně otevřeni.

V souvislosti s Movement/Architecture jsi mluvila o metodologii, můžeš ji přiblížit?
Metodologie je založená na práci s teorií Viewpoints of Architecture (Anne Bogart, Tina Landau) a na principech choreologie – na současných přístupech k rozvoji práce Rudolfa Labana. Performer spolupracuje s architektonickým prostorem jako s partnerem a tančí s plochami, texturami, světlem, architektonickými prvky i s prázdným prostorem. Při přípravě každého projektu Movement/Architecture tráví tanečnice čas v prostoru, se kterým pracuje, ale i mimo něj, a tvoří choreografický materiál. Představení se pak odehrává mimo tento prostor, ale choreografie umožňuje jeho evokaci. Proces je zároveň i pozváním na setkání se ztělesněnou pamětí a subjektivním osobním zážitkem, který každá performerka s prostorem měla. Další část práce je výzkum o budově nebo prostoru, ve kterém pracujeme – historie, funkce atd. Pokud je to možné, bavíme se se současnými i bývalými uživateli budovy. Projekt je také informovaný po stránce architektonické praxe, čerpá zejména z práce finského architekta Juhani Pallasmaa, ten píše o vnímání architektury všemi smysly, nejen očima.

Během pandemie jsi vytvořila digitální projekt Stories of the Present War, byl to způsob, jak se vyrovnat s nastalou situací?
Stories jsem poprvé dělala už v roce 2017, ale zdálo se mi, že pandemie je vhodný čas se k projektu vrátit. Výchozím bodem je sbírka dopisů mých prarodičů, které si napsali během druhé světové války. Zajímá mě, jak se v dopisech mísí každodenní věci s těmi, co souvisí s válkou. Když jsem v garáži dopisy našla a začaly jsme je s mámou číst, měla jsem dojem, že se z nich můžeme něco naučit. Žijeme teď v nepřetržitém, čtyřiadvacetihodinovém přísunu zpráv a občas má člověk dojem, že jedna krize střídá druhou. Naši prarodiče ale zažívali skutečnou krizi, a přesto dál žili každodenní život. Projekt jsem původně koncipovala jako performativní výstavu, ale během pandemie jsem nejdříve každý den četla dva dopisy na Instagramu a Zoomu a až v červnu 2020 jsem měla výstavu ve Studiu ALTA, která cyklus čtení uzavřela. Byl to jednak způsob, který mi pomohl přežít pandemii, a také to byl dárek pro ostatní. Nevadilo mi být občas na Instagramu nebo Zoomu sama, byla to prostě stálá nabídka bez očekávání.

Jak bys charakterizovala svou tvorbu?
Jako snahu přijmout komplexitu a vytvářet místo, ve kterém mohou diváci zažít čas, prostor a přítomnost jinak a strávit chvíli sami se sebou. Chci, aby moje tvorba provokovala sebereflexi a empatii k ostatním i k sobě. Ve svých představeních se zabývám tématy, která sama potřebuji řešit, dávám jim konkrétní tvar a doufám, že tak dávám prostor i ostatním, aby udělali totéž sami pro sebe.

Becka McFadden je performerka, režisérka a zakladatelka a ředitelka Beautiful Confusion Collective, působí zejména v Praze a Londýně. Vystudovala divadlo na Villanova University (USA) a získala doktorát v oboru divadlo a performance art na Goldsmiths University of London. V letech 2016–2019 vedla program kreativní praxe MA/MFA na taneční fakultě Trinity Laban, kde na postgraduální úrovni učila postupy site-specific performance.  Přečtěte si více zde…