Becka McFadden: Chci, aby moje tvorba provokovala empatii

  1. 1
  2. 2

V tvém životopise figuruje projekt Does Becka Speak Czech uvedený v Londýně. O čem to bylo?
Byl to site-specific performativní experiment pro 1–2 diváky, který jsem dělala s kamarádkou Evou Dančíkovou. Ona je skvělá dramaturgyně a divadelnice a žije v Británii. V té době jsem intenzivně studovala češtinu a lidé se mě často ptali, jestli mluvím česky. Nikdy jsem nevěděla, co jim mám odpovědět, protože ve srovnání s tím, jak mluvím anglicky, je má čeština mnohem horší. Na druhou stranu je ale pravda, že nějak mluvím. Tak jsem se rozhodla, že se zeptám diváků. S Evou jsme připravily nějaké jazykové výzvy, např. jsem měla překládat to, co divák náhodně vybral z knihy nebo mluvit o tématu, které mi zvolili. Eva to tlumočila včetně mých chyb. Diváci se tak naučili i něco o češtině, o české gramatice, výslovnosti a tak. Také si mohli vyzkoušet vyslovit „ř“ a když se nám to s Evou líbilo, dostali české pivo. A v samotném závěru představení lidé rozhodovali, jestli česky mluvím nebo ne. Bylo to hrozně zábavné a současně to byla i možnost přemýšlet nad tím, co to znamená mluvit jiným jazykem, co je „fluency“.

A jak diváci rozhodovali? Does Becka speak Czech?
Ano, všichni rozhodli, že Becka mluví česky. (úsměv)

Do širšího povědomí se tvá tvorba dostala se site-specific projektem Movement/Architecture. Vznikl projekt tak, že tě oslovila nějaká konkrétní budova nebo co bylo zdrojem?
Prvním impulsem byla rezidence, kterou jsem měla v bývalé radnici v Londýně. Byla to velmi neobvyklá situace. Celý prostor byl zcela k dispozic umělcům. Zároveň jsme ale věděli, že městská část chce budovu prodat. Byla tam krásná atmosféra, ale také pocit, že čas běží. A tak vznikl Movement/Architecture. Vycházel z touhy zmapovat tu budovu a uchovat ji, protože jsem věděla, že už nebudu mít možnost v ní tančit. Že to tam bude vypadat úplně jinak. A také to tak bylo. Bývalá radnice byla zrekonstruována a je z ní hotel. Další adaptace Movement/Architecture pak už přicházely jinak. Občas reagujeme na festivaly a jejich kontext nebo na různé výzvy. Občas nás někdo pozve. Moc ráda bych viděla, jak může projekt fungovat jako součást architektonického nebo urbanistického řešení. Tak jestli někdo čte tento rozhovor a chtěl by se pobavit o spolupráci, jsme hodně otevřeni.

V souvislosti s Movement/Architecture jsi mluvila o metodologii, můžeš ji přiblížit?
Metodologie je založená na práci s teorií Viewpoints of Architecture (Anne Bogart, Tina Landau) a na principech choreologie – na současných přístupech k rozvoji práce Rudolfa Labana. Performer spolupracuje s architektonickým prostorem jako s partnerem a tančí s plochami, texturami, světlem, architektonickými prvky i s prázdným prostorem. Při přípravě každého projektu Movement/Architecture tráví tanečnice čas v prostoru, se kterým pracuje, ale i mimo něj, a tvoří choreografický materiál. Představení se pak odehrává mimo tento prostor, ale choreografie umožňuje jeho evokaci. Proces je zároveň i pozváním na setkání se ztělesněnou pamětí a subjektivním osobním zážitkem, který každá performerka s prostorem měla. Další část práce je výzkum o budově nebo prostoru, ve kterém pracujeme – historie, funkce atd. Pokud je to možné, bavíme se se současnými i bývalými uživateli budovy. Projekt je také informovaný po stránce architektonické praxe, čerpá zejména z práce finského architekta Juhani Pallasmaa, ten píše o vnímání architektury všemi smysly, nejen očima.

Becka McFadden, Stories (foto Svetlana Lopato)
Becka McFadden, Move Arch (foto Svetlana Lopato)

Během pandemie jsi vytvořila digitální projekt Stories of the Present War, byl to způsob, jak se vyrovnat s nastalou situací?
Stories jsem poprvé dělala už v roce 2017, ale zdálo se mi, že pandemie je vhodný čas se k projektu vrátit. Výchozím bodem je sbírka dopisů mých prarodičů, které si napsali během druhé světové války. Zajímá mě, jak se v dopisech mísí každodenní věci s těmi, co souvisí s válkou. Když jsem v garáži dopisy našla a začaly jsme je s mámou číst, měla jsem dojem, že se z nich můžeme něco naučit. Žijeme teď v nepřetržitém, čtyřiadvacetihodinovém přísunu zpráv a občas má člověk dojem, že jedna krize střídá druhou. Naši prarodiče ale zažívali skutečnou krizi, a přesto dál žili každodenní život. Projekt jsem původně koncipovala jako performativní výstavu, ale během pandemie jsem nejdříve každý den četla dva dopisy na Instagramu a Zoomu a až v červnu 2020 jsem měla výstavu ve Studiu ALTA, která cyklus čtení uzavřela. Byl to jednak způsob, který mi pomohl přežít pandemii, a také to byl dárek pro ostatní. Nevadilo mi být občas na Instagramu nebo Zoomu sama, byla to prostě stálá nabídka bez očekávání.

Jak bys charakterizovala svou tvorbu?
Jako snahu přijmout komplexitu a vytvářet místo, ve kterém mohou diváci zažít čas, prostor a přítomnost jinak a strávit chvíli sami se sebou. Chci, aby moje tvorba provokovala sebereflexi a empatii k ostatním i k sobě. Ve svých představeních se zabývám tématy, která sama potřebuji řešit, dávám jim konkrétní tvar a doufám, že tak dávám prostor i ostatním, aby udělali totéž sami pro sebe.

Becka McFadden, Black Dress (foto Svetlana Lopato)

Becka McFadden je performerka, režisérka a zakladatelka a ředitelka Beautiful Confusion Collective, působí zejména v Praze a Londýně. Vystudovala divadlo na Villanova University (USA) a získala doktorát v oboru divadlo a performance art na Goldsmiths University of London. V letech 2016–2019 vedla program kreativní praxe MA/MFA na taneční fakultě Trinity Laban, kde na postgraduální úrovni učila postupy site-specific performance.  Přečtěte si více zde…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments