Beethoven a Čechy. Skladatelovy návštěvy Prahy a Teplic či památné setkání s Goethem
Beethoven v Praze
Ludwig van Beethoven pobýval v českých zemích několikrát a měl tu řadu přátel a také podporovatelů a obdivovatelů svého díla. O možném prvním pobytu v Praze v roce 1795 píše premonstrát Jan Bohumír Dlabač ve svém uměleckém lexikonu: „Beethoven, klavírní koncertní mistr, provedl v Praze akademii, na níž hrál za všeobecného úspěchu. Jeho skladby jsou dosud jak v Praze, tak v městech venkovských pilně hrány.“ Mnohem konkrétnější doklady máme ale až o návštěvách dalších, z roku 1796 a z roku 1798. Takto popisuje jeho pražský pobyt v roce 1796 Lewis Lockwood v knize Beethoven – Hudba a život (česky 2005, přeložila Marie Frydrychová):
„Počátkem roku 1796 Beethoven odcestoval koncertovat do Prahy a pak do Berlína, se zastávkou v Drážďanech a v Lipsku. Koncertní turné mělo trvat šest týdnů, avšak protáhlo se na šest měsíců. Cestu si naplánoval ve spolupráci s Lichnowským, který ho do Prahy provázel, ale dál s ním nejel. Ostatně přesně totéž provedl Mozartovi, jehož provázel na stejné trase. Když Beethoven dorazil do Prahy, věděl, že toto překrásné historické město přivítalo Mozarta, zamilovalo se do Figara a bylo svědkem dvou premiér – Dona Giovanniho v roce 1787 a opery La Clemenza di Tito v roce 1791. V Praze bydlel v hostinci U zlatého jednorožce (Das goldene Einhorn) a spal na stejném místě jako Lichnowský s Mozartem v roce 1789, dosti pravděpodobně i ve stejné posteli jako Mozart. Z Prahy psal svému bratru Johannovi:
“Předně: daří se mi dobře, velmi dobře. Mé umění si získává přátele a úctu, co bych chtěl více. Také peněz dostanu tentokrát hodně.” (Z němčiny přeložil Miloslav Hronek)
Při pobytu v Praze složil velkou koncertní árii na Metastasiův text Ah, perfido, op. 65 pro soprán a orchestr. Ačkoli ji věnoval hraběnce Josephine de Clary, pražské pěvkyni a mecenášce, byla spíše určena Josefíně Duškové, která ji přednesla toho roku na premiéře v Lipsku. Mozart Duškovou obdivoval a napsal pro ni překrásnou koncertní árii ,Bella mia fiamma‘, která Beethovenovi posloužila jako vzor. V Praze Beethoven napsal i několik menších děl včetně dechového sextetu op. 71 a odlehčené klavírní sonáty op. 49, č. 2. Navíc vystupoval minimálně na jednom koncertě – 11. března 1796. Z Prahy se v dubnu přesunul do Drážďan a posléze do Lipska…“
Celá tato Beethovenova koncertní cesta trvala od února do července, v listopadu pak koncertoval v Prešpurku (dnešní Bratislava) a v Pešti (dnešní Budapešť). Zmíněný Dům U zlatého (či též bílého) jednorožce stojí na Malé Straně v Lázeňské ulici čp. 285/11 a vedle vchodu je na něm pamětní deska s Beethovenovou bustou připomínající, že zde v únoru 1796 bydlel slavný hudební skladatel; odhalena byla 20. března 1927 k stému výročí Beethovenova úmrtí a jejím autorem je sochař Otakar Španiel.
Další Beethovenova cesta do Prahy následovala v říjnu 1798. Takto o této návštěvě píše Jan Wenig v knize Byli v Praze (1962) o pražských pobytech slavných světových skladatelů:
„Když [Beethoven] přijíždí na podzim 1798, je to ještě sebevědomější osmadvacetiletý komponista, který si je prostřed vší té aristokratické společnosti jist, že jeho talent, který nepodceňuje ani nepřeceňuje, znamená víc nežli celá linie předků. A také všechny šlechtice dovede přinutit – jistě v neposlední řadě i svým osobním půvabem, který nemusí spoléhat na vnější zjev – aby přijímali toto stanovisko.
Jistě ho i v tomto roce uvítá rodina Clam-Gallasovic, která se pokládá za jeho hostitelku v Praze. U nich zřejmě hudba není jen pomíjivou zábavou. Skoro každý člen rozvětvené rodiny má slušnou hudební kulturu. […]
Kde a kdy a co tehdy hrál? Částečné svědectví o tom máme v životopise Václava Jana Tomáška, tenkrát čtyřiadvacetiletého právníka ze Skutče. Tehdy už více hudbě než právům srdcem blízký, neopominul si zajít na koncert, dávaný Beethovenem v Konviktském sále. Tam se obvykle konávaly koncerty od roku 1773, kdy byl zrušen jezuitský řád, který v této čtyřkřídlé a kolem dvora postavené budově vychovával šlechtické synky. Mladý Tomášek (v době psaní svých memoárů už sedmdesátiletý) připomíná, že v tomto roce přišel do Prahy Beethoven, ,největší mezi klavíristy‘. Rozhodně v něm viděl většího klavíristu nežli skladatele. […]
Ale vraťme se k Beethovenovu koncertu, kde mladým Tomáškem ,Beethovenova velkolepá hra a hlavně smělé provedení jeho fantazie‘ otřásly zcela mimořádně! Doznal, že se ve svém nitru cítil tak hluboce pokořen, že po několik dní se klavíru ani nedotkl. Toliko nezdolná láska k umění a rozvážnost přiměly prý ho ještě k pilnějšímu cvičení. Beethoven podle Tomáška hrál v naplněném Konviktském sále svůj vlastní koncert C dur, op. 15, graciézní rondo A dur, op. 2 a konečně na téma z Mozartovy opery ,Laskavost Titova‘, které mu dala hraběnka Šliková, zahrál onu fantazii, která Tomáškem otřásla. Ovšem druhý koncert už na něho nepůsobil takovým dojmem – to hrál Beethoven mimo jiné i svůj koncert B dur, dokončený v Praze. Potřetí ho slyšel u hraběte C. … – beze všech pochyb Clam-Gallase –, kde vedle graciézního ronda ze sonáty A dur improvizoval na téma ,Ah! vous dirai-je Maman‘.“
Ve stejné knize autor cituje i barona de Trémonta a jeho dojem z Beethovenovy hry, která „nebyla bezvadná a jeho prstoklad byl často nesprávný, čímž často trpěla krása tónu. Ale kdo by byl, když jej slyšel, myslil na hráče? Posluchač byl nadobro v zajetí jeho myšlenek, co tedy záleželo na způsobu, jakým je vyjadřovaly jeho ruce!“
Beethovenova další návštěva Prahy se váže až ke konci června roku 1812, to ale městem jen projížděl při cestě do Teplic, kam se jel léčit. V Praze se zdržel jen krátce a odvážel si 60 dukátů, které mu vyplatil nedlouho před svou smrtí kníže Kinský „na konto pravidelné podpory, o niž musil Beethoven za pomoci Kaňkovy zdlouhavě a obtížně bojovat,“ jak píše Jan Wenig. Začátkem října 1812 se Beethoven vracel z Teplic přes Prahu do Lince; Prahu pak již znovu nikdy neviděl. Jan Wenig končí svoji kapitolu o Beethovenovi v knize Byli v Praze takto:
„V naší vlasti byl několikrát. Z Teplic navštívil Karlovy Vary, Bílinu i Františkovy Lázně, pobýval v zámku knížete Lichnovského v Hradci u Opavy, o němž se kdysi tvrdilo, že prý je tam uschována jeho neznámá Desátá symfonie. Zajížděl i na Slovensko do Dolní Krupé za Terezou Brunsvikovou… ale Praha měla jen hrstku jeho návštěv, ještě jen chudě doložených. Dodnes se však ctí a provozuje v tomto městě dílo skladatele, který věřil, že je povolán, aby svým dílem působil ,für die künftige Menschheit‘, pro budoucí lidstvo.“
Beethoven v Teplicích: Setkání s Goethem
Od června do září 1812 pobýval Beethoven v Teplicích, kde se léčil, stýkal se s rodinou Brentanových a pracoval; navštívil i další západočeské lázně. Podle Jana Weniga se zde jeho zdravotní stav zlepšil a mohl tu napsat svou Sedmou a Osmou symfonii a setkat se s básníkem, dramatikem a spisovatelem Johannem Wolfgangem Goethem (1749–1832), „který ho zklamal svou servilností vůči mocným tohoto světa“. Beethoven se v Teplicích léčil už v roce 1811 a byl zde spokojen natolik, že se za rok vrátil. To už byla ale atmosféra trochu jiná, neboť napětí napoleonských válek zneklidňovalo jak místní obyvatele, tak i lázeňské hosty, kterých tu bylo méně než jindy. První dvě noci bydlel skladatel v hotelu U dubu na nároží Dlouhé a Papírové ulice a v dalších dnech se přestěhoval ke Zlatému slunci v Lázeňské ulici. Tam si také postěžoval, že mezi návštěvníky Teplic není nikdo vynikající, takže raději zůstává sám. V polovině července ale dorazil do Teplic slavný Goethe a oba velikáni se mohli konečně setkat. Poprvé k tomu došlo 19. července. Beethoven četl Goethovy knihy a na sklonku života plánoval zhudebnění jeho Fausta, k čemuž však nikdy nedošlo. V mládí zhudebnil několik Goethových veršů (mimo jiné v písni Maigesang, op. 52, č. 4, a v písni Wonne der Wehmut, op. 83, č. 1).
Takto píše o setkání Beethovena s Goethem Peter Boerner v Goethově životopisu (česky 1996 v překladu Lucy Topoľské): „…setkání s Beethovenem v létě roku 1812 ukázalo, jak se Goethe uzavřel jakoby do pevného brnění před silami, které by mohly ohrozit jeho obtížně získanou duševní rovnováhu. Poté, co Beethoven ohlásil, že pracuje na ,hudbě k Egmontovi‘, vyjádřil sice Goethe naději, že se bude moci jednou bezprostředně potěšit jeho mimořádným talentem, a třebaže Beethoven pak v Karlových Varech a Teplicích před ním skutečně skvěle hrál, nedokázal opětovat uctivou náklonnost: Jeho talent mne přiváděl v úžas: bohužel je to však naprosto nezkrotná osobnost, která sice nemá nepravdu, tvrdí-li, že svět je odporný, nicméně tím jej ani sobě, ani jiným nezpříjemňuje.“ Dodejme, že ke Goethovu dramatu Egmont napsal Beethoven scénickou hudbu, z níž se dnes hraje hlavně známá předehra.
Na Goetha setkání mocně zapůsobilo, v dopise své ženě referoval o svých prvních dojmech („Neviděl jsem ještě nikdy umělce soustředěnějšího, energičtějšího, vroucnějšího. Chápu velmi dobře, jak podivně si ten člověk musí stát se světem.“) a jistý obdiv choval i ke skladatelovu odmítání některých tehdejších zásad společenského chování. Setkávali se pak i v dalších dnech, Beethoven hrál Goethovi své skladby na klavír a oba se procházeli zámeckým parkem. V dopise z 9. srpna Beethoven napsal: „Goethovi hoví dvorský vzduch přespříliš, víc, než se sluší na básníka.“ Tato ironická poznámka se váže ke známé příhodě, která se odehrála na promenádě za teplickým Zahradním a plesovým domem a která dobře charakterizuje propastnou odlišnost obou velikánů. Když potkali císařovnu Marii Ludoviku, choť císaře Františka I., s níž Goethe prožil v Teplicích malou idylku, „uhlazený, galantně se dvořící Goethe tehdy ustoupil v uctivém úklonu smekaje klobouk, zatímco Beethoven, vědom si své ceny, rozrazil špalír a bez zastavení jako vítr pokračoval bez jakéhokoliv pozdravení svým směrem dále. Pak vyčkal na Goetha, vytkl mu přílišnou servilnost a připomenul mu, že oni dva znamenají mnohem více než nějaká Veličenstva. Právě toto proslulé setkání zachytil malíř Carl Röhling, žijící v letech 1849 až 1922. Obraz vyšel též jako světlotisk na pohlednici roku 1930. Na ní však došlo k nesprávně uvedenému datu setkání 1811, zatímco ve skutečnosti se tito dva velcí němečtí umělci setkali až o rok později.“ (citováno z článku Historické setkání Goetha s Beethovenem v Teplicích na webu iteplice.cz s opravou chybně uvedeného data narození Carla Röhlinga)
Dodejme ještě, že právě v Teplicích napsal Beethoven dopis nejmenované ženě později nazvaný „Nesmrtelné milence“; tou byla pravděpodobně Antonie Brentanová. A v Teplicích je po Beethovenovi pojmenován největší a neznámější lázeňský dům, komplex dvanácti propojených historických budov a jedné soudobé.
Alfred Brendel o Beethovenovi
Na závěr ještě ocitujme, co výstižného píše o Beethovenovi proslulý rakousko-britský klavírista Alfred Brendel, rodák z Loučné nad Desnou, jeden z nejvýznamnějších interpretů jeho díla, ve své knize Abeceda klavíristy, která právě vyšla podruhé v češtině (v překladu Martina Lauera):
„Velký mistr komorní hudby, sonáty, variací a symfonie.
Jakému jinému skladateli se podařilo během svého života pokrýt tak rozsáhlá hudební teritoria? My klavíristé máme to štěstí, že můžeme kráčet v jeho stopách po cestě jeho třiceti dvou klavírních sonát až k jeho pozdním kvartetům, doplněným celým kosmem Diabelliho variací a Bagatel op. 126. Pět sonát pro klavír a violoncello podává jeho hudební vývoj ve vydestilované podobě.
Kdo jiný může nabídnout rozsah od komedie po tragédii, od lehkosti mnoha jeho variací po tíhu sil přírody, které dokázal nejen naplno rozhýbat, ale také je udržet na řetězu? A kterému jinému mistrovi se podařilo proplést současnost, minulost a budoucnost, vznešené i světské?
Určité předsudky však převládají až dodnes: obraz hrdinského Beethovena nebo Beethovena, jenž se ve svých pozdních dílech stal esoterikem každým coulem. Nezapomeňme, že dokázal být elegantní svým vlastním osobitým stylem a že jeho dolce, hřejivost a něžnost jsou stejně významnými rysy jeho hudby jako průraznost a bohémství.“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
