Beethoven a Čechy. Skladatelovy návštěvy Prahy a Teplic či památné setkání s Goethem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Jedno velké kulaté hudební výročí letos zastiňuje všechna ostatní: připomínáme si 250 let od narození jednoho z největších hudebních géniů všech dob, Ludwiga van Beethovena, který byl pokřtěn v Bonnu 17. prosince 1770 (přesné datum narození neznáme) a zemřel 26. března 1827 ve Vídni, kde žil trvale od roku 1792. Beethoven je autorem devíti symfonií, pěti klavírních koncertů, houslového koncertu, trojkoncertu pro klavír, housle, violoncello a orchestr, opery Fidelio, Missy Solemnis, dvaatřiceti klavírních sonát, Diabelliho variací pro klavír, šestnácti smyčcových kvartetů a mnoha dalších děl orchestrálních, komorních i vokálních (opusových čísel je celkem 138, k tomu díla nečíslovaná, celkem se uvádí 722 kompozic). Připomeňme si Beethovenovy pobyty v českých zemích a jedno slavné setkání.
Dům U zlatého jednorožce čp. 285 v Lázeňské ulici (archiv OP)

Beethoven v Praze
Ludwig van Beethoven pobýval v českých zemích několikrát a měl tu řadu přátel a také podporovatelů a obdivovatelů svého díla. O možném prvním pobytu v Praze v roce 1795 píše premonstrát Jan Bohumír Dlabač ve svém uměleckém lexikonu: „Beethoven, klavírní koncertní mistr, provedl v Praze akademii, na níž hrál za všeobecného úspěchu. Jeho skladby jsou dosud jak v Praze, tak v městech venkovských pilně hrány.“ Mnohem konkrétnější doklady máme ale až o návštěvách dalších, z roku 1796 a z roku 1798. Takto popisuje jeho pražský pobyt v roce 1796 Lewis Lockwood v knize Beethoven – Hudba a život (česky 2005, přeložila Marie Frydrychová):

„Počátkem roku 1796 Beethoven odcestoval koncertovat do Prahy a pak do Berlína, se zastávkou v Drážďanech a v Lipsku. Koncertní turné mělo trvat šest týdnů, avšak protáhlo se na šest měsíců. Cestu si naplánoval ve spolupráci s Lichnowským, který ho do Prahy provázel, ale dál s ním nejel. Ostatně přesně totéž provedl Mozartovi, jehož provázel na stejné trase. Když Beethoven dorazil do Prahy, věděl, že toto překrásné historické město přivítalo Mozarta, zamilovalo se do Figara a bylo svědkem dvou premiér – Dona Giovanniho v roce 1787 a opery La Clemenza di Tito v roce 1791. V Praze bydlel v hostinci U zlatého jednorožce (Das goldene Einhorn) a spal na stejném místě jako Lichnowský s Mozartem v roce 1789, dosti pravděpodobně i ve stejné posteli jako Mozart. Z Prahy psal svému bratru Johannovi:

Předně: daří se mi dobře, velmi dobře. Mé umění si získává přátele a úctu, co bych chtěl více. Také peněz dostanu tentokrát hodně.” (Z němčiny přeložil Miloslav Hronek)

Při pobytu v Praze složil velkou koncertní árii na Metastasiův text Ah, perfido, op. 65 pro soprán a orchestr. Ačkoli ji věnoval hraběnce Josephine de Clary, pražské pěvkyni a mecenášce, byla spíše určena Josefíně Duškové, která ji přednesla toho roku na premiéře v Lipsku. Mozart Duškovou obdivoval a napsal pro ni překrásnou koncertní árii ,Bella mia fiamma‘, která Beethovenovi posloužila jako vzor. V Praze Beethoven napsal i několik menších děl včetně dechového sextetu op. 71 a odlehčené klavírní sonáty op. 49, č. 2. Navíc vystupoval minimálně na jednom koncertě – 11. března 1796. Z Prahy se v dubnu přesunul do Drážďan a posléze do Lipska…“

Pamětní deska na domě U zlatého jednorožce (zdroj Wikimedia Commons)

Celá tato Beethovenova koncertní cesta trvala od února do července, v listopadu pak koncertoval v Prešpurku (dnešní Bratislava) a v Pešti (dnešní Budapešť). Zmíněný Dům U zlatého (či též bílého) jednorožce stojí na Malé Straně v Lázeňské ulici čp. 285/11 a vedle vchodu je na něm pamětní deska s Beethovenovou bustou připomínající, že zde v únoru 1796 bydlel slavný hudební skladatel; odhalena byla 20. března 1927 k stému výročí Beethovenova úmrtí a jejím autorem je sochař Otakar Španiel.

Další Beethovenova cesta do Prahy následovala v říjnu 1798. Takto o této návštěvě píše Jan Wenig v knize Byli v Praze (1962) o pražských pobytech slavných světových skladatelů:

„Když [Beethoven] přijíždí na podzim 1798, je to ještě sebevědomější osmadvacetiletý komponista, který si je prostřed vší té aristokratické společnosti jist, že jeho talent, který nepodceňuje ani nepřeceňuje, znamená víc nežli celá linie předků. A také všechny šlechtice dovede přinutit – jistě v neposlední řadě i svým osobním půvabem, který nemusí spoléhat na vnější zjev – aby přijímali toto stanovisko.

Jistě ho i v tomto roce uvítá rodina Clam-Gallasovic, která se pokládá za jeho hostitelku v Praze. U nich zřejmě hudba není jen pomíjivou zábavou. Skoro každý člen rozvětvené rodiny má slušnou hudební kulturu. […]

Kde a kdy a co tehdy hrál? Částečné svědectví o tom máme v životopise Václava Jana Tomáška, tenkrát čtyřiadvacetiletého právníka ze Skutče. Tehdy už více hudbě než právům srdcem blízký, neopominul si zajít na koncert, dávaný Beethovenem v Konviktském sále. Tam se obvykle konávaly koncerty od roku 1773, kdy byl zrušen jezuitský řád, který v této čtyřkřídlé a kolem dvora postavené budově vychovával šlechtické synky. Mladý Tomášek (v době psaní svých memoárů už sedmdesátiletý) připomíná, že v tomto roce přišel do Prahy Beethoven, ,největší mezi klavíristy‘. Rozhodně v něm viděl většího klavíristu nežli skladatele. […]

Ale vraťme se k Beethovenovu koncertu, kde mladým Tomáškem ,Beethovenova velkolepá hra a hlavně smělé provedení jeho fantazie‘ otřásly zcela mimořádně! Doznal, že se ve svém nitru cítil tak hluboce pokořen, že po několik dní se klavíru ani nedotkl. Toliko nezdolná láska k umění a rozvážnost přiměly prý ho ještě k pilnějšímu cvičení. Beethoven podle Tomáška hrál v naplněném Konviktském sále svůj vlastní koncert C dur, op. 15, graciézní rondo A dur, op. 2 a konečně na téma z Mozartovy opery ,Laskavost Titova‘, které mu dala hraběnka Šliková, zahrál onu fantazii, která Tomáškem otřásla. Ovšem druhý koncert už na něho nepůsobil takovým dojmem – to hrál Beethoven mimo jiné i svůj koncert B dur, dokončený v Praze. Potřetí ho slyšel u hraběte C. … – beze všech pochyb Clam-Gallase –, kde vedle graciézního ronda ze sonáty A dur improvizoval na téma ,Ah! vous dirai-je Maman‘.“

Ludwig van Beethoven (zdroj: wikipedia)

Ve stejné knize autor cituje i barona de Trémonta a jeho dojem z Beethovenovy hry, která „nebyla bezvadná a jeho prstoklad byl často nesprávný, čímž často trpěla krása tónu. Ale kdo by byl, když jej slyšel, myslil na hráče? Posluchač byl nadobro v zajetí jeho myšlenek, co tedy záleželo na způsobu, jakým je vyjadřovaly jeho ruce!“

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na