Beethoven s ruční brzdou. Douglasova dynamika zmátla orchestr i publikum

Úvodní předehru k opeře Les Abencérages Luigi Cherubiniho, ve své době oblíbeného, následně téměř zapomenutého a v dnešní době opět uváděného autora pětatřiceti oper, uchopil šarmantní Emmanuel Villaume s citem, nadhledem a pochopením pro tento typ hudby.

Dirigent a orchestr v dokonalé souhře

Po vstupní volnější části, která ještě vykazovala drobné, avšak nepodstatné nepřesnosti v souhře, se orchestr dostal ve svižně pojaté části do hráčské pohody, která pak setrvala po celý koncert. Villaume vyzdvihl přesvědčivě všechny kulminační momenty předehry, zároveň svým elegantním a uvolněným dirigentským gestem bez taktovky dokázal dát této hudbě lehkost a rafinovanou eleganci.

Již v této chvíli musím vyzdvihnout skvělou a bezchybnou hru smyčcové sekce, jejíž úloha byla v tomto díle dominantní. Nemohu nezmínit již v úvodu jeden velmi důležitý aspekt hry Prague Phiharmonia, totiž evidentní nadšení a radost všech hudebníků z hudby, kterou provádějí. Tato radost se ostatně zcela přirozeně přenášela na publikum.

Magnetem koncertu bylo zcela jistě vystoupení irského klavíristy Barry Douglase, vítěze Čajkovského klavírní soutěže v Moskvě z roku 1986, dříve jedním z největších světových hudebních klání. Svým vítězstvím se Douglas prakticky přes noc zařadil mezi nejúspěšnější britské pianisty druhé poloviny dvacátého století. Stát nikoli ve stínu, ale po boku skvělých pianistů předchozích generací, jako byli John Lilla či John Ogdon, se v průběhu dalších let stalo Douglasovým privilegiem. S ohledem na jeho irský původ pravděpodobně není jiný klasický hudebník této národnosti, který by dosáhl takového mezinárodního uznání.

Technická dokonalost versus emocionální zdrženlivost

V průběhu několika následujících dekád se Douglas vyprofiloval v pianistu, jehož stěžejním repertoárem jsou díla Beethovenova, Brahmsova (kompletní dílo) a Čajkovského. Rád uvádí i další velké romantické tituly. Z nahrávek a koncertů si jej pamatuji jako pianistu zvukově skvěle vybaveného, transparentnost a čitelnost jeho hry ve vysokých zvukových hladinách byla mimořádná, charakterem podobná Emilu Gilelsovi. Jeho tektonika velkých děl byla velmi transparentní, kompletní nahrávka Brahmsových sólových děl je stavebně velmi podobná německému mistrovi Gerhardu Oppitzovi. Namátkou se mi vybavuje Douglasova nahrávka Brahmsova Klavírního kvintetu f moll op. 34 s Tokyo String Quartett, kterou považuji za zcela referenční.

Právě z těchto výše uvedených důvodů jsem na tento koncert několik týdnů netrpělivě čekal a těšil se na to, až Barry Douglas vstoupí na pódium Rudolfina a provede jeden ze stěžejních titulů klavírní literatury, Beethovenův opus 73. Kolos mimořádného uměleckého významu, který znamenal velmi mnoho pro další hudební vývoj klavírní literatury v následující romantické éře. Dílo plné energie, důstojnosti, zároveň však obrovské citovosti a emocí. Bylo pro mě vždy velkým svátkem toto dílo poslouchat, či hrát, jedno, na které straně stojíte, ať v publiku, či na pódiu, síla této hudby je prostě všudypřítomná….

Vstupní introdukce je esencí grandióznosti a energičnosti, jaké se dá v hudbě dosáhnout. Douglas ale hned v této fázi ukázal, že některým partiím chce dodat více jemnosti, tam, kde hudba dynamicky graduje, on polevil a vrátil se zpět do nízké zvukové hladiny. Asi je to akceptovatelné např. u Chopinova Nokturna, ale zde to hudbě ubíralo tah a napětí.

V některých technických partiích první věty Douglas zrychloval, nepodezírám jej z nedostatku sebekontroly, bylo to úmyslné, v orchestru to však vyvolalo pocit ne přílišného bezpečí. Villaume jako velmi zkušený dirigent reagoval na tyto změny naprosto příkladně a tempové změny korigoval se zkušeností velkého operního dirigenta. Po zvukové stránce mě překvapovalo, jak Douglas přistupoval k lyrickým partiím, které velmi často hrál dynamicky v těch nejnižších hladinách, i tam, kde byl jeho part bytostně sólistický, hrál velmi potichu a já jsem přemýšlel, jestli třeba houslisté u pátého pultu slyší, že hraje.

Jako zajímavá, ale nefunkční, hodnotím ritenuta a množství tempových změn, které dodaly lyrickým partiím skutečně romantický, někdy až nádech filmové hudby. V opačné zvukové škále vynikly některé skvěle artikulované akordické pasáže, síla Douglasových prstů je evidentní, jen jsem si kladl často otázku, proč ji tak málo používá. Kontrastní druhou větu, jednu z nejkrásnějších pomalých vět, která existuje, interpretoval Douglas jemným zvukem a s jakousi interpretační a emocionální skromností v celkově hybném tempu, i přes její délku jako intermezzo před závěrečným rondem, které pojal zvukově nejplněji, v tématu se dobrovolně vzdal všech předepsaných dynamických změn v podobě forte a kontrastního piana, vše hrál ve forte.

Několikerá přílišná tempová zastavení tok hudby spíše brzdila, než aby jí pomáhala, očekával jsem alespoň grandiózní závěr, což se ale nedostavilo. Místo toho publikum sledovalo marný boj dirigenta o sjednocení sólisty a tympánisty před úplným závěrem koncertu.

Největším překvapením pro mě byla Douglasova pedalizace, která byla více než bohatá. Prakticky ve všech pasážích nadužíval pedál, i ve hře stupnic hrál s jakýmsi permanentním vibrato pedálem, což v akustice Rudolfina způsobilo zvukovou netransparentnost a nečitelnost. Stejným způsobem pracoval i s levým pedálem, který používal jak na hru lyrických pasáží, tak na jednotlivé harmonie a tóny, kde chtěl zeslabit. Výsledkem byl v kombinaci s pravým pedálem, jakýsi matný, nezdravý a nebarevný zvuk, který sál naplnit nedokázal. A jestliže jsem se těšil na Douglasovu emocionální naléhavost a muzikantskou dravost a spontaneitu, nedočkal jsem se jí. Možná je chyba ve mně, možná jsem očekával více, než bylo v dané chvíli možné.

Samozřejmě, po pianistické stránce se jednalo o výkon bezchybný, nikoli však zcela přesvědčivý. I přesto publikum reagovalo velmi pozitivně a vyžádalo si přídavek v podobě Brahmsova Intermezza č. 4 z opusu 116, které Douglas provedl s pokorou a přesvědčivostí, jakou tato skladba vyžaduje. V určitém kontrastu s výkonem sólisty byla spolupráce orchestru a dirigenta, kteří předvedli naprosto skvělý výkon, zvuk orchestru byl velmi kompaktní a barevný, souhra téměř dokonalá.

V kontrastu se sólistou byl i emocionální projev Emmanuela Villauma, který si Beethovenovu hudbu svrchovaně užíval a ačkoliv musel být neustále ve střehu, dařilo se mu svou energii přenášet na orchestr, který reagoval skvěle. Vyzdvihnout musím úvodní část druhé věty, kterou orchestr provedl v subtilním, ale velmi barevném, až snovém zvuku, byl to nejsilnější okamžik této velké Beethovenovy hudby.

Detailní agogika a emocionální hloubka

Brahmsova Třetí symfonie patří ke zlatému fondu symfonické literatury, Emanuel Villaume k ní přistoupil s pokorou a zároveň neutuchajícím nadšením. Detailní agogické vypracování bylo příkladné, zvukový profil zejména v lyrických pasážích byl překrásný. První věta se nesla v mírně volnějším tempu, kromě skvělé smyčcové sekce dala prostor vyniknout výborným výkonům dechových skupin.

Druhá část ukázala opravdovou kompaktnost zvuku celého orchestru, Villaume, ač stále bez taktovky, velmi často přesně neukazoval, jakoby chtěl dát prostor a zároveň důvěru kvalitě hráčů, kteří ji naplno využili. Zároveň, v důležitých momentech dokázal být velmi energický a důsledný, orchestr opět reagoval příkladně. Kdykoli se ve třetí větě objevil taneční prvek, Villaume neváhal a využil svého uměleckého šarmu a muzikantské flexibility ve prospěch právě těchto prvků.

Závěrečné finále mělo všechny parametry, jaké tato hudba vyžaduje, opět vynikly partie všech dechových sekcí, emocionálně byl velmi přesvědčivý samotný závěr, který publikum vyslechlo se zatajeným dechem. Pokud bych chtěl výkon orchestru zařadit mezi ty naprosto špičkové, přál bych si ty nejvyšší zvukové vrcholy v mírně vyostřenějším tempu, pak by bylo vše ideální.

Při ovacích publika Emmanuel Villaume, ač sám velký strůjce tohoto úspěchu, po právu vyzdvihl výkony všech dechových skupin. Já bych k tomu ocenil i naprosto čistou a téměř perfektní souhru smyčců, jejich barevnost byla skvělá! Vrcholem celého koncertu se tak stala právě Brahmsova symfonie, provedená ve své velikosti kompaktně, zvukově velmi barevně, hráčsky a muzikantsky velmi přesvědčivě.

Cherubini. Beethoven. Brahms
23. března 2025, 19:30 hodin
Dvořákova síň Rudofina, Praha

Program:
Luigi Cherubini: Les Abencérages, předehra k opeře
Ludwig van Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur „Císařský“, op. 73
Johannes Brahms: Symfonie č. 3 F dur, op. 90

Účinkující:
Barry Douglas – klavír
Prague Philharmonia 
Emmanuel Villaume – dirigent