Beethoven třikrát jinak

Téměř všechny hudební či operní ansámbly západního světa si pro právě probíhající sezonu přichystaly jeden či více programů, v nichž uctí odkaz a oslaví hudební genialitu Ludwiga van Beethovena – v prosinci příštího roku si totiž budeme připomínat 250 let od jeho narození. Nejinak v podvečer 13. listopadu 2019 učinil i brněnský soubor Brno Contemporary Orchestra, jenž si ve spolupráci s dramaturgickou, produkční a distribuční platformou Terén přichystal v Domě pánů z Kunštátu program s názvem „Ludwig van aneb Osud klepe na dveře“.
Brno Contemporary Orchestra (foto Dávid Hanko)

Během večera zazněly celkem čtyři skladby – první z nich byla jedinou skladbou s nebeethovenovskou tematikou a zároveň i skladbou poslední. Composition 1960 #7 (1960) amerického minimalisty La Monte Younga je totiž natolik specifickým opusem, že s ním může být v rámci hudební produkce nakládáno velmi volně. Young, který na rozdíl od svých minimalistických souputníků Rileyho, Reicha nebo Glasse ve své tvorbě vsadil na drone music, zanesl do partitury pouze dva tóny v kvintovém intervalu – malé h a jednočárkované fis ­– a k nim jednoduchý pokyn k jejich dlouhému držení („to be held for a long time“).

Za úplné tmy se tudíž Domem pánů z Kunštátu začaly linout tóny z žesťů a postupně i z dalších přítomných nástrojů, a to zpoza nainstalovaného plátna. Všichni interpreti pak za postupného rozsvěcování světel a lampiček přicházeli na svá místa a vyčkávali příchod dirigenta a uměleckého vedoucího Brno Contemporary Orchestra Pavla Šnajdra. Ten po deseti minutách mávnutím taktovky přerušil tok alikvotní plochy, jež by svým éterickým charakterem vhodně posloužila jako hudební podklad pro dokumentární cyklus o vesmíru, a zahájil Allegro con brio, tedy první větu z Beethovenovy Symfonie č. 5 c moll (1805–1807).

Brno Contemporary Orchestra (foto Dávid Hanko)

Jelikož komorní ansámbl nedisponoval zdvojením jednotlivých sekcí a všechny nástroje se zde vyskytovaly pouze jednou, Šnajdr tento ikonický opus pro potřeby večera přeinstrumentoval. Ze zcela logických důvodů se Osudová nedočkala své pověstné velkoleposti a zvukové hutnosti, zato však na úkor monumentální ploch smyčců vynikly jindy zřídka slyšitelné pasáže Beethovenova veledíla. Tomu napomohla konvenční a v dobrém smyslu puntičkářská instrumentace, které však občas uškodily drobné technické chybky ve staccatech.

Další skladbou na programu byla Beethoven-Symphonie (Re-Visionen I2) (1985) loni zesnulého německého skladatele a muzikologa Dietera Schnebela. Ten se ve svém cyklu Re-Visionen opakovaně vracel k tvorbě hudebních velikánů jako Bach, Schumann, Wagner, Verdi, Janáček nebo právě Beethoven, aby přetvořil původní obsah jejich děl za účelem reflexe alternativních hráčských technik a odlišného pojetí současné hudby. Jestli lze Šnajdrovu instrumentaci první věty Osudové považovat za maximálně tradiční, Schnebelovo dílo je pak přesným opakem. V šostakovičovsky znepokojující harmonii skladatel využil rozličných témbrů, které vycházely ať už z podstaty bohatě obsazených perkusí nebo technik col legno či sul ponticello. To vše v duchu výroku Mauricia Kagela, podle něhož „hudba minulosti má být interpretována jako hudba současnosti“. Tato slova mohly téměř čtyři desítky přítomných diváků vyslechnout během rozhovoru, v němž si roli Kagela zahrál dramaturg BCO Viktor Pantůček, zatímco muzikologa a iniciátora původního rozhovoru z roku 1969 Karla Fausta interpretoval umělecký šéf Terénu Matyáš Dlab.

Brno Contemporary Orchestra (foto Dávid Hanko)

Bezprostředně potom následovala autonomní skladba právě argentinsko-německého skladatele Ludwig van (1970). Partitura této metakoláže je souborem náhodně vybraných fotografií Beethovenovými notami polepeného pokoje, přičemž jedna z těchto fotografií byla promítána na plátně. Kagelem požadované fragmentovanosti BCO docílilo volbou pasáží dalších Beethovenových skladeb, které zazněly při premiéře Osudové v roce 1808. V rozličně instrumentovaných a vzájemně se prolínajících plochách bylo vedle Symfonie č. 5 možné uslyšet motivy z částí Gloria a Sanctus slavné Mše C dur či úseky ze Symfonie č. 6 nebo Klavírního koncertu č. 4. V do jisté míry dadaistickém díle pak jakousi funkci jednotícího a navracejícího se intermezza plnil na harfu přehrávaný úvodní klavírní motiv z Chorální fantasie c moll. Jakkoliv abstraktně zní pokyny k provedení této skladby, výsledná koláž vyjma ojedinělé nejistoty v nástupech vyzněla nadmíru funkčně a efektně.

Samotný závěr patřil opět Youngově Composition 1960 #7, která – oproti gradujícímu a delšímu počátečnímu provedení – spolu s kontinuálním zhasínáním světel v sále a postupným odchodem interpretů ustupovala do dáli a symbolicky umocnila subjektivní vnímání cykličnosti. K umělecky výživnému a objevnému večeru lze jen doplnit, že vhodné uchopení výše zmíněných skladeb budiž důkazem toho, že Beethovenova hudba jako jednotící prvek napříč hudebními epochami, styly a pojetími ve výsledku funguje náramně.

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na