Beethoven Trio bez Beethovena, zato s francouzskou novinkou

V komorním cyklu FOK vystoupilo 23. dubna 2019 u sv. Šimona a Judy německé klavírní trio. Beethoven Trio z Bonnu působí na hudební scéně již čtrnáct let, nachází se ve skvělé kondici mladého, ale současně již zkušeného a skvěle sehraného souboru. Tvoří jej houslista Mikhail Ovrutsky, violoncellista Grigory Alumyan a klavírista Jinsang Lee, který je nejmladším členem tria a do souboru přišel teprve před čtyřmi lety. Všichni členové tria mají také úspěšné sólové kariéry. Před časem obrátili svou pozornost k ruské hudbě; ani v Praze jsme na jejich vystoupení navzdory názvu tělesa Beethovena neslyšeli.
Beethoven Trio Bonn (zdroj FB)

Nejspíše jako poctu hostitelské zemi zahráli na úvod Klavírní trio č. 2 op. 32 Pavla Vranického. Tento skladatel se pohyboval v těsné blízkosti trojice největších klasiků: ve Vídni patřili spolu s bratrem Antonínem do okruhu skladatelů kolem Beethovena, byl členem stejné zednářské lóže jako Mozart a pomáhal jeho vdově, jako houslista ve službách hraběte Esterházyho se Vranický stýkal s Haydnem. Ale když dva dělají totéž, není to totéž – a v hudbě to platí dvojnásob. Vranického trio zní velmi klasicky a propracovaně, má všechny formální rysy a zvuk vídeňské školy, nicméně ta úhledná dvojtaktí, figurace a optimisticky hravé notičky jsou až příliš předvídatelné, bez větších témat a výrazových nároků. Taková – dejme tomu – ušlechtilá zábava pro domácí provoz a muzicírující nadšence (ostatně sbírka byla vydána pod názvem Divertissements en Trio). I když se hudebníci hodně snažili věc podat, příliš mě to neoslovilo.

Následovala skladba současného francouzského autora Régise Campa nazvaná Swag!, která u nás zazněla v české premiéře. Jen stěží mohli hudebníci vytvořit větší dramaturgický kontrast. Campo je žák ruského skladatele Edisona Denisova z jeho institutu elektronické hudby v Paříži, stejně jako žákem Henriho Dutileuxe. Skladbu Swag! napsal přímo pro Beethovenovo trio Bonn (2015 – 2016) a v Praze jsme jej mohli slyšet poprvé. V pestré jednověté fresce, poměrně rozsáhlé, se střídají  výrazné motivy ve zvláštní artikulaci (například vysoké flažoletové hlásky a glissanda, klavírní clustery) s odlišnými plochami inspirovanými minimalismem, moderní taneční hudbou (monotónní figury s agresivní basovou linkou), případně jazzem. Skladba má podmanivou zvukovou stránku, stále se v ní něco děje a posluchačsky je zajímavá. Také pro hráče je to docela náročný kousek a Beethovenovo trio tomu dalo opravdu hodně energie a preciznosti.

Velmi mě potěšilo zařazení raného Klavírního tria č.1 c moll op. 8 Dmitrije Šostakoviče. Nádherná skladba, se kterou jsem se doposud na koncertech nepotkala a která až do osmdesátých let byla považována za ztracenou. Šostakovič trio složil jako student konzervatoře, když se zamiloval do dívky na ozdravném pobytu u Černého moře. Původně se dílo jmenovalo Poéma pro housle, violoncello a klavír. Podle kompozičního stylu poznáme již v této jednověté skladbě Šostakoviče, ale zatím méně výbojného, satirického a frustrovaného, spíše romantika s velkou okouzlenou duší, s rozevlátými líbeznými tématy (pomalé cellové téma, hluboké tóny houslí, které v něm pokračují). Jsou tu již ony neodbytné vtíravé myšlenky, velký mužný zvuk (na tak malý soubor až obdivuhodně), melodická krása však vítězí na celé čáře. Klavírista Jinsang Lee se blýskl v brilantních pasážích, oba dva smyčcoví sólisté předvedli velkou škálu výrazových prostředků, perfektní techniku i souhru a nechali na zemi hodně popraskaných žíní.

Po přestávce bylo na programu jediné rozsáhlé Klavírní trio d moll op.49 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Velmi efektní dílo o čtyřech větách dává prostor pro emoce, silné romantické melodie a velký zvuk. Mikhail Ovrutsky a Grigory Alumyan hrají sametově měkkým tónem, který hladí sluch, ale nechybí mu pevnost, rozhodnost a energická dynamika. Také Lee má velmi kultivovaný tón, hraje zlehka a jiskřivě (druhou větu zahajoval elegantně klavírní „písní beze slov“, k níž se pak oba další nástroje připojují). Cello má na začátku první věty rozsáhlé téma, také v dalších částech mu skladatel dopřál hodně pozornosti. Naléhavě formulované a citově zabarvené melodie obou smyčců byly sladěné do posledního akcentu, pauzičky a průtahu, jakoby všichni i dýchali ve společném rytmu. Rychlé Scherzo, které má podle určitých výkladů symbolizovat rej elfů a víl, se odehrávalo v divokém tempu, spíše diblíkovsky pekelném, ale s lehounkým závěrem do ztracena, jako vánek. V Mendelssohnovi podalo trio asi nejlepší výkon, čímž se dílo stalo dramaturgickým vrcholem večera.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky