Beethoven Trio bez Beethovena, zato s francouzskou novinkou

V komorním cyklu FOK vystoupilo 23. dubna 2019 u sv. Šimona a Judy německé klavírní trio. Beethoven Trio z Bonnu působí na hudební scéně již čtrnáct let, nachází se ve skvělé kondici mladého, ale současně již zkušeného a skvěle sehraného souboru. Tvoří jej houslista Mikhail Ovrutsky, violoncellista Grigory Alumyan a klavírista Jinsang Lee, který je nejmladším členem tria a do souboru přišel teprve před čtyřmi lety. Všichni členové tria mají také úspěšné sólové kariéry. Před časem obrátili svou pozornost k ruské hudbě; ani v Praze jsme na jejich vystoupení navzdory názvu tělesa Beethovena neslyšeli.
Beethoven Trio Bonn (zdroj FB)

Nejspíše jako poctu hostitelské zemi zahráli na úvod Klavírní trio č. 2 op. 32 Pavla Vranického. Tento skladatel se pohyboval v těsné blízkosti trojice největších klasiků: ve Vídni patřili spolu s bratrem Antonínem do okruhu skladatelů kolem Beethovena, byl členem stejné zednářské lóže jako Mozart a pomáhal jeho vdově, jako houslista ve službách hraběte Esterházyho se Vranický stýkal s Haydnem. Ale když dva dělají totéž, není to totéž – a v hudbě to platí dvojnásob. Vranického trio zní velmi klasicky a propracovaně, má všechny formální rysy a zvuk vídeňské školy, nicméně ta úhledná dvojtaktí, figurace a optimisticky hravé notičky jsou až příliš předvídatelné, bez větších témat a výrazových nároků. Taková – dejme tomu – ušlechtilá zábava pro domácí provoz a muzicírující nadšence (ostatně sbírka byla vydána pod názvem Divertissements en Trio). I když se hudebníci hodně snažili věc podat, příliš mě to neoslovilo.

Následovala skladba současného francouzského autora Régise Campa nazvaná Swag!, která u nás zazněla v české premiéře. Jen stěží mohli hudebníci vytvořit větší dramaturgický kontrast. Campo je žák ruského skladatele Edisona Denisova z jeho institutu elektronické hudby v Paříži, stejně jako žákem Henriho Dutileuxe. Skladbu Swag! napsal přímo pro Beethovenovo trio Bonn (2015 – 2016) a v Praze jsme jej mohli slyšet poprvé. V pestré jednověté fresce, poměrně rozsáhlé, se střídají  výrazné motivy ve zvláštní artikulaci (například vysoké flažoletové hlásky a glissanda, klavírní clustery) s odlišnými plochami inspirovanými minimalismem, moderní taneční hudbou (monotónní figury s agresivní basovou linkou), případně jazzem. Skladba má podmanivou zvukovou stránku, stále se v ní něco děje a posluchačsky je zajímavá. Také pro hráče je to docela náročný kousek a Beethovenovo trio tomu dalo opravdu hodně energie a preciznosti.

Velmi mě potěšilo zařazení raného Klavírního tria č.1 c moll op. 8 Dmitrije Šostakoviče. Nádherná skladba, se kterou jsem se doposud na koncertech nepotkala a která až do osmdesátých let byla považována za ztracenou. Šostakovič trio složil jako student konzervatoře, když se zamiloval do dívky na ozdravném pobytu u Černého moře. Původně se dílo jmenovalo Poéma pro housle, violoncello a klavír. Podle kompozičního stylu poznáme již v této jednověté skladbě Šostakoviče, ale zatím méně výbojného, satirického a frustrovaného, spíše romantika s velkou okouzlenou duší, s rozevlátými líbeznými tématy (pomalé cellové téma, hluboké tóny houslí, které v něm pokračují). Jsou tu již ony neodbytné vtíravé myšlenky, velký mužný zvuk (na tak malý soubor až obdivuhodně), melodická krása však vítězí na celé čáře. Klavírista Jinsang Lee se blýskl v brilantních pasážích, oba dva smyčcoví sólisté předvedli velkou škálu výrazových prostředků, perfektní techniku i souhru a nechali na zemi hodně popraskaných žíní.

Po přestávce bylo na programu jediné rozsáhlé Klavírní trio d moll op.49 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Velmi efektní dílo o čtyřech větách dává prostor pro emoce, silné romantické melodie a velký zvuk. Mikhail Ovrutsky a Grigory Alumyan hrají sametově měkkým tónem, který hladí sluch, ale nechybí mu pevnost, rozhodnost a energická dynamika. Také Lee má velmi kultivovaný tón, hraje zlehka a jiskřivě (druhou větu zahajoval elegantně klavírní „písní beze slov“, k níž se pak oba další nástroje připojují). Cello má na začátku první věty rozsáhlé téma, také v dalších částech mu skladatel dopřál hodně pozornosti. Naléhavě formulované a citově zabarvené melodie obou smyčců byly sladěné do posledního akcentu, pauzičky a průtahu, jakoby všichni i dýchali ve společném rytmu. Rychlé Scherzo, které má podle určitých výkladů symbolizovat rej elfů a víl, se odehrávalo v divokém tempu, spíše diblíkovsky pekelném, ale s lehounkým závěrem do ztracena, jako vánek. V Mendelssohnovi podalo trio asi nejlepší výkon, čímž se dílo stalo dramaturgickým vrcholem večera.

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na