Beethovenova Devátá: Překvapivý revoluční pátek

Nejvíce šokujícím detailem však bylo datum. Koncert se konal ještě týž týden, 7. května 1824.

V pátek? fňukali lidé. To nikdo nepřijde. Víkendy tráví vládnoucí elita na svých venkovských sídlech a uvádět nové dílo bez hrabat a knížat, kulturních influencerů své doby, by nemělo smysl. Beethoven stroze odvětil, že to je jediný večer, kdy je divadlo volné a že stejně chce, aby tuto symfonii slyšeli skuteční lidé, nejen smetánka. Snížil ceny vstupenek a porušil dress code, když si místo černého fráčku, který nevlastnil, oblékl zelené sako. Vše naznačovalo jeho záměr rozvrátit zavedené pořádky.

Publikum bylo nadšené a dožadovalo se opakování druhé části. Ve městě několik šlechticů zůstalo – jednoho starého hraběte přinesli na nosítkách ze smrtelné postele. Studenti bez sedadel se drželi postranních zábran. Napětí se stupňovalo přes padesát minut. „Přátelé, tyhle tóny ne – pojďme zkusit něco hezčího, veselejšího,“ zapěl bas po šesti minutách. Orchestr mu poskytl jeden takt, aby nabral dech, než basista radostně zvolal: „Freude!“

Sbor povstal, vyvolávajíce revoluci slovy „alle Menschen werden Brüder“ – všichni lidé by měli být bratry, což mohlo vyústit v jejich uvěznění za to, že se postavili proti císařovým Bohem uděleným privilegiím. Beethoven dodal naději plné Ódě na radost Friedricha Schillera z roku 1785 sílu davu.  Nyní to byla politická síla, která ohrožovala základy státu – základy všech států. Beethoven proměnil Schillerovu tesknou, utopickou poezii v něco realistického a nevyhnutelného. Publikum bouřlivě jásalo. Přes všechen ten mumraj bylo slyšet policejního komisaře, který se naléhavě dožadoval pořádku. Sólista zatahal Beethovena za rukáv, aby skladatele upozornil na jásající a dupající publikum. „Dosáhl jsem svého vítězství,“ prohlásil, „a nyní mohu mluvit od srdce.“

Od té chvíle se Beethovenova Devátá symfonie stala po celá dvě následující staletí symbolem pro sociální reformátory všech odstínů rudé barvy, od Karla Marxe, který ji popsal jako „slavnostní mši pozemské radosti“, až po Keira Starmera, který nedávno pro rádio Classic FM řekl, že tato symfonie nejlépe vystihuje britskou Labour Party pod jeho vedením: „Je v ní osudovost a je nesmírně optimistická. To je velmi typické pro labouristy. Dotýká se všech, Beethoven dostává všechny na jeviště… je to pocit pokroku směrem k lepšímu.“

Ze symfonie těžily nejrůznější společenské vize. Byl tu Josif Stalin, který nařídil, aby se hrála v každé sovětské vesnici a Adolf Hitler poslal svůj oblíbený orchestr, Berlínskou filharmonii, vedenou Wilhelmem Furtwänglerem, aby ji hráli v muničních továrnách pod obřím hákovým křížem. Japonci každoročně pořádají rekordy lámající koncerty „Daiku“ Deváté s až desetitisícovým amatérským sborem. V roce 2005 ajatolláhové v Íránu Devátou zakázali jako „neslušnou a západní“, čínský Gang čtyř vedený vdovou po Maovi zakázal Beethovena úplně.

Bělošská vláda Iana Smithe v Jižní Rhodésii přijala Ódu na radost jako národní hymnu. Evropská unie učinila totéž v roce 1985 a interpretovala Schillerovu inkluzivní utopii, že „všichni lidé by měli být bratry“ tak, že se vztahuje pouze na obyvatele členských států EU. Zbytek lidstva může být až do repatriace držen za ostnatým drátem. Na triumfálním koncertu v Berlíně po pádu zdi nahradil Leonard Bernstein podstatné jméno „Freude“ slovem „Freiheit“ – svoboda.

Spisovatel Anthony Burgess využil Devátou symfonii jako drogu mladého zločince v románu Mechanický pomeranč, jejíž vliv ještě posílil dirigent Rafael Kubelík v soundtracku stejnojmenného filmu Stanleyho Kubricka z roku 1971. Feministická muzikoložka Susan McClaryová slyšela v Beethovenově vrcholném díle “škrtící vražedný vztek násilníka, který není schopen dosáhnout uvolnění”. Její tvrzení přimělo básnířku Adrienne Richovou k napsání díla “Beethovenova Devátá symfonie konečně pochopená jako sexuální poselství”, která obsahuje freudovský verš “křičí na Radost z tunelu ega”, ať už tím myslela cokoli. Beethoven ve své nejuniverzálnější formě je skutečně otevřen rozličným druhům interpretace. Nejrychlejší nahrávka trvá 39 minut, nejpomalejší 105, obě zcela mimo. Někde na půli cesty mezi těmito extrémy bude ideální řešení.

A co vlastně víme o Beethovenově záměru? Bylo mu tehdy 53 let, což byl, podle rakouských měřítek, kde průměrná délka mužského života byla méně než 35 let, opravdu velmi vysoký věk. Byl hluboce zadlužený, a tak přijal podřadnou zakázku od Londýnské filharmonie – na zkomponování symfonie si vyhradil celý rok 1823. Koncem srpna měl napsáno pouhých patnáct minut hudby. Na Pomalou větu potřeboval další dva měsíce. Sužován bolestmi vyhledal léčbu v lázních v Badenu a při návratu do Vídně svíral v ruce sešit štkaje „Mám to! Mám to!“

Partitura byla dokončena v únoru 1824, ale Beethoven zmítán pochybnostmi uvažoval o napsání nového finále bez zpěvu. “Udělal jsem chybu,” přiznal. Navzdory smlouvě s Londýnem nabídl premiéru Berlínu – s věnováním pruskému císaři. Právo na premiéru získala Vídeň díky spolku místních šlechtických mecenášů, což svědčí o tom, že Beethovenova oddanost rovnostářství nebyla zcela jednoznačná.

Jeho váhavost však neumenšuje vrozenou transcendenci Ódy na radost. Igor Stravinskij mohl melodií opovrhovat jako „beznadějně banální“ a Ian McEwan ji označit za „dětský popěvek“, ale jen málokterá znělka v dějinách lidstva od středověkého popěvku “Sumer is Icumen in” až po nejnovější Taylor Swift má stejnou setrvačnost ušního červa nebo sílu duchovního povznesení. Ódu na radost si od druhého taktu zpívá každý.

Za svědectví o jejím trvalém významu považuji první dny covidového lockdownu v březnu 2020, kdy lidé přemýšleli, zda se jejich cesty ještě někdy zkříží, natož aby spolu hráli. Členové Rotterdamské filharmonie začali v izolaci svých ložnic hrát Beethovenovu Ódu na radost přes Zoom, aby si zachovali zdravý rozum. Výsledné video, sestříhané a nahrané na YouTube nasbíralo tři miliony shlédnutí během několika dní, což se doposud žádné jiné skladbě klasické hudby na internetu nepodařilo. Abychom parafrázovali jednu starou reklamu na holadské pivo „Beethoven osvěžuje místa, kam se jiní skladatelé nedostanou.“

Pokud tedy bývalý hudební vědec Keir Starmer přivede v roce 2024 Labouristickou stranu znovu k moci, mohl by se odvolávat na symfonii „tento polibek celému světu“, která oslovuje miliony lidí. Beethoven chtěl svou Devátou symfonií smazat nerovnost. Symfonie, která vstoupila do třetího století své existence, neztratila nic ze své neodolatelné přitažlivosti.