Žlutý vůz a za ním jedoucí bílý, určený na recyklovatelný odpad, se zastaví před obchodem v tchajpejské čtvrti Si-nüe. Popeláři vyskočí z vozu a vyndávají plastové nádoby. Odděleně na papír, plast, sklo, kov, syrové potraviny určené na kompost a vařené jídlo, které dostanou vepři. Zamlklá ulička se rázem promění v sousedskou party. Mladí i staří míří k nádobám ze všech směrů, někteří pěšky, další na kole nebo na skútru a přivážejí svůj předem roztříděný odpad v krabicích a pytlech. Na sobě džínsy, uniformy z obchodů nebo tepláky. Některé doprovází jejich domácí zvířata. No a ano, na nohou univerzální obuv vhodná pro tuto příležitost – gumové pantofle.
„Někdy to vynesu sám, někdy jdeme všichni,“ řekl osmnáctiletý student Si Ang, jehož tentokrát obklopují přátelé. „Je to dobrý systém, udržuje to na Tchaj-wanu čistotu,“ dodal.
Státy organizují svoz odpadu různě, ale žádný to nedělá jako Tchaj-wan. Pět dní v týdnu, v dešti nebo slunci, tam uvidíte lidi stát u silnice s pytli a čekat na popelářské vozy. Povídají si nebo hledí do telefonů, ale všichni natahují uši, zda už nejsou slyšet tóny Elišky. Někteří popeláři pro změnu volí Dívčinu modlitbu polské skladatelky Tekly Bądarzewské-Baranowské.
Tchaj-wan to tak dělá desítky let, neboť tam platí pravidlo, že se odpadky nesmějí dotknout země. Tamní představitelé jsou přesvědčeni, že je to mnohem účinnější, než když lidé vhazují odpad do popelnic k pozdějšímu svozu. Tchaj-wan měl kdysi přídomek „ostrov odpadu“ a díky tomuto systému se z něj stala čistá společnost. „Odpad se nikde nehromadí a prostředí se udržuje v čistotě,“ řekl zástupce odboru životního prostředí v Si-nüe Jang Čchou-mou.
Zbývá ale objasnit, proč právě Beethovenova Eliška nebo Modlitba Bądarzewské-Baranowské. Jedni tvrdí, že Beethovena vybral zástupce zdravotnictví, protože slyšel dceru skladbu hrát. Další říkají, že popelářské vozy byly dodány s touto naprogramovanou hudbou. Jisté je, že na Tchaj-wanu tyto melodie vytahují lidi ven z domů stejně jako jinde zvuky pojízdných zmrzlinářů.
