Beethovenova Kreutzerova sonáta je pro mne monolitem. Je pro mne Michelangelovým Davidem, který na mne vzhlíží svojí majestátností v Gallerie dell’Accademia a má skladatelovu přísnou tvář. Při jejím poslechu se mi zjeví vznešená postava Josefa Suka a Jana Panenky, nebo vzpomínám na svoje první setkání s tímto dílem. To bylo na Pražském jaru 15. května 1962, kdy na pódiu stála Ida Haendel s Alfredem Holečkem.
Včerejší interpretaci Ivana Ženatého ve spolupráci s výtečnou partnerkou Sandrou Shapiro jsem asi díky svému hluboce zakořeněnému ideálu bohužel nepochopil.
Ivan Ženatý hrát sonátu zpaměti a již tento fakt je obdivuhodný. Snad chápal dílo spíše jako virtuózní koncert, který ve svém pojetí ozvláštnil po svém. Jak v tempu, tak ve zvukových odstínech. Pro mne je interpretace sonáty hraná z not pokornější a souzní s klavírním partem – hraným také z not. Co mne zaujalo, byla krása houslistova tónu. Rušivým momentem byla podle mého názoru tempová nesoudržnost ve všech větách. Velké oblouky byly téměř s pravidelností a ne zcela logicky oslabeny zvolněními, prostota Andante con variazioni byla podána mírně nudnými tempy a byla narušena nepřesnou intonací na vrcholu druhé variace.
S čím bych nesouhlasil, jsou detaily, které jsou těžko rozpoznatelné posluchači koncertu, který chápe interpretaci díla jako celek a není tak hnidopišský. Byla to třeba častá glissanda k vrchním notám (používaná zejména v díle Clary Schumann), odlišný trylek (vibratem i prsty), neznělé pizzicato bez vibrata hrané kovově nebo i vyrážené konce vrcholných not s akcentem na konci. Jaký by měl asi názor na tuto interpretaci výše zmíněný Josef Suk, u kterého měl, zřejmě jako jeden z mála, Ivan Ženatý soukromé lekce?
Martinů Sonáta pro housle a klavír č. 3 je dílem náročným na techniku, ale i na souhru. Klavíristka Sandra Shapiro, na které leží obtížnost díla, byla naprosto dokonalá.
Bylo potěšením sledovat, s jakou lehkostí zvládla part včetně přenášení akcentů (pro Martinů tak typického znaku). Minimální nepřesnosti v souhře v těch nejtěžších částech jsou v licenci pódiového vystoupení. Provedení díla oběma protagonisty bylo mysteriózní.
Tři romance op. 22 Clary Schumann jsou dílem málo hraným a díky za zařazení do programu. V interpretaci byla ženská něžnost, krása tónu i nástroje hladila na duši. Dílo je pro mne jakousi obdobou Märchenbilder op. 113 jejího manžela Roberta Schumanna. Jako by obě díla psal jeden skladatel nebo skladatelka.
Velkým požitkem bylo číst detailní rozbory skladeb z pera Vlasty Reittererové po celý festivalový Víkend komorní hudby. Tak má programová brožura včetně překladu vypadat.
Hodnocení autora glosy: 80%
Pražské jaro 2016
Ivan Ženatý (housle)
Sandra Shapiro (klavír)
22. května 2016 Rudolfinum – Dvořákova síň Praha
program:
Clara Schumann: Tři romance pro housle a klavír
Bohuslav Martinů: Houslová sonáta č. 3, H 303
Ludwig van Beethoven: Houslová sonáta č. 9, A dur, op. 47 „Kreutzerova“
