Beethovenovská oslava Stuttgartského baletu

Triptych sestával z děl dvou choreografů, kdy nizozemského velikána Hanse van Manena doplnil ve střední části v dnešní době především na baletních gala poměrně oblíbený Ital Mauro Bigonzetti (tuzemští diváci byli s jeho tvorbou seznámeni během složeného večera Vertigo Baletu Národního divadla, jehož součástí byl autorův krátký duet téhož jména). Z hlediska pohybového slovníku se oba tvůrci pohybují ve vodách baletní neoklasiky, jejíž hranice zkoumají každý po svém, žádný převratně radikální pohled (minimálně v kontextu dnešní doby a tanečního vývoje) se ale nedá očekávat. Což není nic proti ničemu, byť by možná stálo za zvážení, zda by nebylo bývalo bylo zajímavější představit Beethovenovu hudbu prizmatem tří naprosto odlišných slovníků, případně, pakliže chtěl soubor zůstal v poklidných vodách, nesahat dvakrát po Manenovi a poohlédnout se i jinde. Jako první, ve Stuttgartu dvakrát logická možnost se jeví třeba Uwe Scholz a jeho Beethovenova 7. symfonie, která sama o sobě vyvrací jeden z citátů choreografa George Balanchine, podle něhož by se tanec měl od německého hudebního velikána držet co možná nejdále.

Večer otevíralo komorní dílo Adagio Hammerklavier na Beethovenovu Sonátu pro klavír č. 29 pro šestici tanečníků, kteří v křehkém, ne však nutně romanticky něžném párovém tanci propluli celým zhruba půlhodinovým kusem. Jemnou eleganci projevu podporovaly splývavé bílé kostýmy tanečnic, jejich partneři neměli tolik štěstí, jelikož bílé kamaše fascinujícího střihu se za elegantní dají považovat jen stěží a řetězy kolem krku na parádě mnoho nepřidaly. Krom plavné tanečnosti se Manenův pohybový slovník projevoval výrazným důrazem na dlouhé linie těl, především pak paží, které interpreti drželi velmi často ve velkém napětí vzpažené a do diagonál otevřené, díky čemuž prořezávali prostor kolem sebe s nebývalou razancí, aniž bylo zapotřebí prudkých výpadů. Do očí rovněž udeřilo pevné držení dlaní a prstů, které mělo patrně za úkol prodloužit už tak protaženou linku končetiny, svou strnulostí však působily až nepříjemně a pakliže se typickým dlaním Balanchinova port de bras přezdívá pařáty (claws), u Manena bychom snad mohli uvažovat o termínu dráty do betonu… 

V Grosse Fuge, která program uzavírala, hrálo držení paží opět nepřehlédnutelnou roli. Vzpažené V zůstalo, prsty tentokrát tanečnice a tanečníci ovšem zatínali v pěst, což v případě dívek v jednoduchých bílých trikotech tvořilo svou důrazností vítaný kontrast. U mužů pak na první pohled zaujaly dlouhé, černé, v roce 1971 i poměrně revoluční kalhotové sukně, s nimiž tanečníci během svých úvodních výstupů hojně manipulovali a tvořili tak další plochy, obrazce a linie, jichž bylo dílo plné, a které vystupovaly do popředí i díky prázdné, světlem prozářené bílé scéně. V případě Velké fugy prokázal Manen svou nemalou muzikalitu, s níž se popasoval s Beethovenovou partiturou a dovedně ji svou choreografií zkrotil.

Einssein Maura Bigonzettiho na jeviště přinesl klavír a osmičlenný sbor, který se kolem nástroje a, ke zděšení mému a věřím, že i většiny hudebníků, přímo na něm zmítal v propletených, plastických krokových kreacích. Bigonzettiho slovník nepokrytě čerpá z až gymnasticky ohebných těl interpretů, u nichž bezvýhradně vyžaduje neotřesitelně silnou klasickou taneční techniku, kterou poté může lámat, ohýbat a přetvářet do nových forem. Osobně mi většina jeho tvorby připadá chladná, a i přes fyzický náboj prázdná a bez nápadu, v případě této stuttgartské novinky, jež jako většina choreografovy tvorby stojí na duetu, převládal pocit bezobsažnosti a emoční bezradnosti. Název Jednota dává tušit hlubší propojení tanečních interpretů. I přes sugestivní pohyby a objetí rukama i nohama k němu však příliš nedocházelo, jakkoli se mohli jednotliví interpreti ve svých výkonech snažit vytvářet potřebnou atmosféru. Otázku pak opět vzbuzovaly kostýmy. U dámských jako by se výtvarník nemohl rozhodnout, jakého střihu, materiálu a barvy použít, takže sáhnul nakonec po všech, muže se pak rozhodl odít do korzetů či spíše kýlních pásů, které jednak hyzdily interprety, jednak způsobovaly fyzickou bolest očím divákovým.

Beethovenovský stuttgartský program ve výsledku nebyl žádným velkým průšvihem, jen hrál snad až příliš na jistotu, což si přiznejme, je v případě osobnosti formátu Ludwiga van Beethovena trestuhodně nevyužitá šance.

Beethoven Ballets

Adagio Hammerklavier
Choreografie: Hans van Manen
Hudba: Ludwig van Beethoven
Scéna a kostýmy: Jean-Paul Vroom
Světelný design: Jan Hofstra
Tančí: Anna Osadčenko, Miriam Kačerova, Elisa Badenes, David Moore, Roman Novitzky, Jason Reilly

Einssein
Choreografie: Mauro Bigonzetti
Hudba: Ludwig van Beethoven
Kostýmy: Kristopher Miller
Světelný design: Carlo Cerri
Tančí: Elisa Badenes, Hyo-Jung Kang, Mackenzie Brown, Vittorie Girelli, Friedemann Vogel, Adhonay Soares da Silva, Matteo Miccini, Alessandro Giaquinto
Klavír: Andrej Jussow

Grosse Fuge
Choreografie: Hans van Manen
Hudba: Ludwig van Beethoven
Scéna: Jean-Paul Vroom
Světelný design: Joop Caboort
Tančí: Rocio Aleman, Agnes Su, Veronika Verterich, Alicia Garcia Torronteras, Clemens Frölich, Ciro Ernesto Mansilla, Timoor Afshar, Marti Fernández Paixa

Psáno ze záznamu dostupného od 1. do 5. 4. 2021.