Hudba působí na to lepší v nás, říká kytarista a skladatel Štěpán Rak

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Štěpán Rak je český kytarista, hudební skladatel a profesor pražské Akademie múzických umění. V roce 1982 se stal prvním pedagogem AMU, který se zde věnoval kytarové hře, a v roce 2000 byl jmenován historicky prvním vysokoškolským profesorem kytary v České republice. Vystupoval v mnoha zemích po celém světě, od Mexika po Nový Zéland, a působil i jako člen odborných porot na různých mezinárodních hudebních soutěžích. V našem rozhovoru jsme mluvili o jeho skladatelském procesu, o tom, co mají společného výtvarné a hudební umění, o jeho plánech po konci pandemie a mnoha dalších tématech.

Štěpán Rak (foto Lenka Jarošová)
Štěpán Rak (foto Lenka Jarošová)

Štěpáne, sedíme u stolku s hromádkou tvých cédéček – máš spočítáno, kolik jsi jich natočil?
Mám-li být upřímný, nevím, odhadem kolem pětadvaceti. U nás, v cizině, k tomu několik DVD, a v posledních letech nutno připočíst i youtube a podobné platformy. Zatím poslední CD je Domov můj, točili jsme live na třech poutních místech – v Žamberku, Neratově a Dolní Hedči – víceméně bez jediného střihu. Jedné paní tam spadla berle – i to tam je. 

Koncipuješ své nahrávky bilančně nebo příběhově?
Ke každé nahrávce musel dozrát čas. Neumím si představit, že bych ji vařil jen tak z vody. Vždycky jsem byl zamilovaný do toho, co jsem točil, a je to dáno i tím, že se – hlavně v poslední době – soustřeďuji výhradně na vlastní tvorbu a vlastní úpravy. Vracím se tím ke svým pradávným předchůdcům – Sorům, Giulianiům, Tárregům – všichni byli kytaristé-skladatelé. V té době neexistovalo být jenom interpretem cizích skladeb. Ano, hráli je třeba v podobě variací, ale prezentovali své umění tak, jak nejlépe uměli a jak jim to bylo nejvlastnější. Psali si pro sebe tak, jak to cítili, jak to potřebovali anebo – samozřejmě – na objednávku. Ani to ale neznamená, že to bylo špatné. I já jsem napsal spoustu skladeb na objednávku.

Jaký je rozdíl mezi tvorbou z niterné touhy a na objednávku?
Zakázka znamená omezení a já to tak mám do jisté míry raději, protože mi to paradoxně dává svobodu. Omezení ti poskytne rámec, který můžeš svobodně naplnit svým uměním. Proto máme obrazy v rámu. Původní profesí jsem výtvarník a teď hodně fotografuji, hlavně přírodu. A neustále se mi potvrzuje, že krása je v detailu. Zaregistrujeme ho, ale nevíme o tom – zdá se nám krásná celá krajina. Vyfotíme si to širokoúhlým objektivem nebo rybím okem – aby se tam vešlo všechno – a ten motiv tam ani nenajdeme. Mnohem lepší je vzít si teleobjektiv a zaměřit se na detail. I tak se člověku vybaví krajinný celek, který ho upoutal. Fotografii, která mi prošla celým světem – od Skanöru ve Švédsku, jsou na ní ovečky a divotvorné mraky a záře – jsem vycvaknul ze zadního sedadla v autě. Ale na záběru je i kus silnice, víc mraků, nějaké domy a kdybych z toho neudělal výřez, byl by to zmatek a o ničem by to nevypovídalo.

Fotografie Štěpána Raka ze Skanöru (foto Štěpán Rak)
Fotografie Štěpána Raka ze Skanöru (foto Štěpán Rak)

Převeď to, prosím, na hudbu.
Když dostanu zakázku – třeba abych napsal fanfáru nebo písničku na to či ono téma, nebo sérii pěti skladeb pro čtyři kytary nebo dětskou skladbu, cokoliv – limituje mě to, dává mi to rám, do kterého mohu vložit detaily – a tam se osvobozuji. Zatímco vezmu-li do ruky kytaru a improvizuji, nevím, kdy skončit. Začnu jednoduchou písničkou, ta se mi rozroste na variace, naváže fugato nebo tříhlasá polyfonie a vyústí to do nějakého rasgueada, tremola a tak podobně a nabubří to, vzedme se to k vrcholu, odkud to jako skladatel samozřejmě ukočíruji k závěru… Zatímco zakázka mě drží na uzdě. A nemusí to být jen obchodní záležitost. Může po mně chtít skladbu třeba kamarád a otevřít tím dveře k něčemu, co by si člověk ani nedokázal představit.

Jako například?
Příkladem by mohla být skladba Vzpomínka na Prahu. Jednak odstartovala celoživotní spolupráci s Alfredem Strejčkem (původně je to skladba pro hlas a kytaru na báseň Vítězslava Nezvala Sloky o Praze). A pak ji do svého repertoáru převzali Lenka Filipová a Vladimír Mikulka, který mě, dá se říci, vyvezl do světa. Vzpomínku na Prahu se naučil už jako konzervatorista, hrál ji i na mezinárodní kytarové soutěži v Paříži, kterou tenkrát jako nejmladší účastník vyhrál, a když potom vyjel na své veliké světové turné, všude ji hrál. A zamilovali si ji posluchači na Novém Zélandu, v Austrálii, ve Finsku. Díky ní mě pozvali do Finska, kde jsem strávil pět let. Díky ní jsem se dostal například i do Austrálie a na Nový Zéland.

To je nádherný příběh – pověz nám ho.
Na Vladimírově koncertu slyšeli Vzpomínku na Prahu manželé Jacksonovi – ona houslistka, on kytarista – a napsali mi dopis, v němž mě požádali, zda bych jim ji neupravil pro jejich duo. Takže zase omezení – housle a kytara, bez textu, a maximálně tři minuty, aby se jim to ještě vešlo na nahrávku, kterou tenkrát zrovna sestavovali. Vyhověl jsem jim a oni to pak hráli na všech koncertech na Novém Zélandu a mělo to takový ohlas, že zorganizovali sbírku mezi svými fanoušky a studenty a jejich rodiči, vybrali peníze na mou cestu, pozvali mě na Nový Zéland a vybavili mi tam obrovské turné. 

Na Nový Zéland ses vypravil celkem čtyřikrát. Jak to bylo s Austrálií?
Tam jsem byl šestkrát a podařily se tam další neuvěřitelné věci. Opět v tom sehrála roli Vzpomínka na Prahu. Zatelefonovala mi paní, představila se jako Gloria Svoboda, řekla mi, že její syn Pavlík hraje na kytaru a líbí se mu moje skladby, zejména Vzpomínka na Prahu, a zeptala se mě, jestli bych ho mohl učit. Podle přízvuku jsem soudil, že je z Moravy, řekl jsem jí, samozřejmě, ať si kluk zařídí všechny potřebné administrativní náležitosti a přijede, rád se ho ujmu. A zeptal jsem se jí, odkud je. Z Brisbane. Já: jak, z Brisbane? A ona: jsem Australanka. Já: jak to, že mluvíte tak dokonale česky? Bylo to tak, že se provdala za českého violoncellistu Jiřího Svobodu a česky se naučila od něho. Úžasné.

Štěpán Rak (foto Štěpán Rak)
Štěpán Rak (foto Štěpán Rak)

Paul tedy přijel, dva roky tu studoval, byl nesmírně talentovaný a měl kytaru, z níž jsem byl úplně na větvi – kytaru Greg Smallman, podle mnohých nejlepší kytaru světa, hraje na ni i letošní (dubnový) oslavenec, největší kytarista dnešní doby John Williams. A stejně jako Paul do Vzpomínky na Prahu jsem se já zbláznil do té kytary. A řekl jsem si, tuhle kytaru prostě musím mít! A Paul na to, že sice fajn, ale jednak je nepředstavitelně drahá, a kromě toho se na ni čeká deset, jedenáct let. A navíc Greg je blázen – v dobrém slova smyslu – žije kdesi v buši, nedostupný, musíte se za ním přes spáleniště a krvavé řeky trmácet čtyřkolkou a pak ještě kus přes hady a štíry pěšky a není jisté, že na vás nevezme pušku, prostě je to šílenec a získat tu kytaru není jen tak.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


3.7 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments