Na rozdíl od zahraničí má u nás Beethovenův Fidelio v posledních desetiletích jednoznačně smůlu. V nadsázce řečeno: jde o hodně nedostatkové zboží; o příčinách, zcela jistě souvisejících i s kondicí našich operních souborů, lze vést dlouhosáhlé debaty.
Přitom i my bychom mohli být na jedinou Beethovenovu operu pyšni: po své původní premiéře (první znění 20. listopadu 1805 v Theater an der Wien, druhé znění na jaře roku následujícího – 29. března 1806 a konečně znění třetí, definitivní poprvé 23. května 1814 taktéž ve Vídni, za řízení skladatele) byl totiž u nás Fidelio poprvé hrán – a to jako první mimovídeňská premiéra! – již 21. listopadu 1814 v pražském Stavovském divadle, u dirigentského pultu s nikým menším, než byl Carl Maria von Weber, tehdejší pražský kapelník.
Prakticky pak nebylo desetiletí, kdy by Fidelio u nás na programu operních souborů nebyl. Například pražské Národní divadlo uvádělo Beethovenova Fidelia v novém nastudování někdy i dvakrát za dekádu. Počínaje prvním provedením ve Zlaté kapličce v prosinci 1887 bylo toto v operní historii nepřehlédnutelné dílo i tady zcela běžným repertoárovým titulem, z dnešního pohledu jen s těžko uvěřitelnými patnácti novými inscenacemi za období sta let, s často špičkovým výhradně domácím obsazením, hned v několika alternacích i u těch hlavních, supertěžkých partů. Jenže – brzy po listopadu 1989 jako když utne: za zatím posledním představením Beethovenova Fidelia v Národním divadle spadla opona již před dlouhými více než dvaceti lety – v únoru 1991, když původní verze díla – pod názvem Leonora – pak byla v Praze ještě připravena v roce 1993 ve Státní opeře. V této souvislosti připomeňme také posledního Fidelia brněnského z ledna 2003.
Tím spíš je třeba přivítat alespoň koncertní jednorázové provedení Fidelia v rámci letošního Pražského jara. Dirigent Jakub Hrůša v čele „své“ Pražské komorní filharmonie (a mj. také hudební ředitel Glyndebourne on Tour) studuje finální verzi opery, tedy tu z roku 1814 (litovat snad lze jedině faktu, že chybět bude předehra Leonora 3, podle zažité divadelní praxe obvykle vkládaná před poslední obraz opery). Obsazení včetně vedlejších rolí je skvostné: titulní roli ztvární americká sopranistka Carol Wilson (na významných zahraničních scénách uznávaná mimo jiné jako Ariadna na Naxu, Císařovna v Ženě bez stínu, Alžběta z Tannhäusera, Senta z Bludného Holanďana a zejména pak Straussova Maršálka).
Neméně výtečnou světovou kariérou se může pochlubit i představitel partu Florestana pražskojarního provedení Fidelia, rakouský tenorista Nikolai Schukoff (v posledních letech měl úspěch například jako Siegmund v koncertní verzi Valkýry v Berlínské filharmonii a jako Parsifal v Bavorské státní opeře, známý je i jeho Števa, Don José či Sergej v Lady Macbeth Mcenského újezdu, loni se v Praze – také na Pražském jaru – představil v tenorovém partu Mahlerovy Osmé). I Rocco bude skvostný: do Rudolfina zavítá host předních zahraničních operních domů, německý basbarytonista Jan-Hendrik Rootering (žádaný především do rolí wagnerovských a straussovských, jako jsou Wotan, Fasolt, Daland, Barak, Jochanaan). V dalších úlohách se pak představí čeští pěvci nastupující generace: Adam Plachetka jako Don Pizzaro, Matěj Chadima jako Don Fernando, Kateřina Kněžíková coby Marcelina a Richard Samek v úloze Jacquina. Významná úloha připadá ve Fideliovi i sboru – k nastudování byl přizván Pražský filharmonický sbor a sbormistr Josef Pančík.
Ludwig van Beethoven:
Fidelio
(koncertní provedení)
Dirigent: Jakub Hrůša
Sbormistr: Josef Pančík
Pražská komorní filharmonie
Pražský filharmonický sbor
30.května 2012 Dvořákova síň Rudolfina Praha
Leonora – Carol Wilson
Florestan – Nikolai Schukoff
Rocco – Jan-Hendrik Rootering
Don Pizzaro – Adam Plachetka
Don Fernando – Matěj Chadima
Marcelina – Kateřina Kněžíková
Jacquino – Richard Samek
