Z archivu: Petr Zuska

Právě dnes šéf Baletu pražského Národního divadla Petr Zuska přichází s prvním večerem cyklu (či lépe festivalu, jak je v programu divadla uvedeno), nazvaného Petr Zuska Gala X, kterým chce v šesti večerech – z nichž každý bude uveden hned třikrát – připomenout desetiletí svého působení v čele baletního souboru první scény a rekapitulovat své jevištní práce, které tu během této doby uvedl. V našem volném cyklu, v němž vybíráme texty z archivů dob více či méně vzdálených, jsme proto tentokrát sáhli do doby, v níž Petr Zuska do vedení Baletu Národního divadla nastupoval. Jako jeden z nových uměleckých šéfů, které si přivedl nový ředitel ND Daniel Dvořák, tak od července 2002 vystřídal svého předchůdce Vlastimila Harapese.***

Ředitel Dvořák nastupuje do ND
Národní divadlo má dva ředitele

Národní divadlo má od soboty 1. září dva ředitele. Vedle Jiřího Srstky, který povede divadlo až do příštího července, do ředitelského křesla usedl architekt a scénograf Daniel Dvořák. Dvořák tedy nyní bude sedět na dvou židlích – do konce nastávající sezony zůstává i v čele Státní opery Praha. Ministra kultury Pavla Dostála před prázdninami oslovila Dvořákova koncepce, jež slibuje přeměnit Národní divadlo na pružnou a schopnou instituci, která se zařadí po bok významných evropských divadelních domů a nebude se vyhýbat experimentům. V řadách zaměstnanců Národního divadla Dvořákovy plány zatím vyvolávají nejeden otazník, v některých případech i zděšení. “Nejhorší je, že s námi nikdo o ničem nemluvil, po divadle kolují nejrůznější historky a všichni se bojí, co bude,” říká Srstkova tajemnice Marie Hradecká. Podle ní se zaměstnanci neobávají pouze hromadných výpovědí, ale prý se dokonce strachují i o osud Národního divadla jako takového.

Největší změny ohlásil Daniel Dvořák v baletu. Více než deset let stál v čele baletního souboru ND Vlastimil Harapes; vystřídá jej mladý choreograf a tanečník Petr Zuska. “Rozhodli o nás bez nás,” neskrývá Harapes rozčarování. Nevadí mu ani tak střídání stráží, ale forma, jíž k němu dochází. “Pár dnů předtím, než jsem se z televize dozvěděl o svém odvolání, přišla mi od ministra kultury Dostála gratulace s poděkováním za celoživotní práci pro český balet,” konstatuje s trpkostí v hlase Harapes.

V Dvořákově plánu se zatím objevují dvě premiéry a jeden komorní projekt, vše z oblasti moderního tance. Absence klasického repertoáru v projektu, s nímž Dvořák v konkursu zvítězil, nahání hrůzu Vlastimilu Harapesovi i souboru.

“Nejsme králíci, na kterých si Zuska bude zkoušet své moderní choreografie! Obdivuji jeho schopnosti a píli, s jakou se dokázal vypracovat, ale ke klasickému tanci nemůže mít žádný vztah. Nikdy jej nestudoval,” tvrdí sólista Stanislav Fečo.

“Pokud se splní naše nejčernější obavy a klasika z Národního zmizí, znamená to konec tohoto umění u nás,” dodává Fečo. Tiskový mluvčí baletu Saša Hrbotický mluví s obdobnými obavami: “Proslýchá se, že se bude soubor redukovat a umělci specializovaní na klasiku přijdou o práci. Souboru poplašné zprávy na náladě moc nepřidávají. Vzniká panika.”

Vlastimil Harapes apeluje i na ekonomickou stránku věci. “Diváci Národního divadla experimenty nechtějí. Moderní tanec má své místo třeba v nově otevřeném Ponci nebo v Divadle Archa a chodí na něj odlišné publikum.

Divadelní budovu s tisícovkou míst však dokáže vyprodat pouze klasický velký balet,” říká Harapes a argumentuje trvale dobrým ohlasem Labutího jezera či nedávným úspěchem Raymondy od Alexandra Glazunova.

Náladu v opeře charakterizuje šéf umělecké správy Zdeněk Harvánek jako napjaté očekávání. “Situace v opeře je trochu jiná než v ostatních souborech, neboť tu působí nejen stálí zaměstnanci, ale řada hostů. Nikdo samozřejmě neví, s kým bude nové vedení spolupracovat, ale nervozita zde není tak velká jako u tanečníků,” míní Harvánek.

Nedostatek informací tedy považují zaměstnanci první divadelní scény v zemi za nejvíce znejisťující a stresující. To by se však mohlo změnit právě dnes, kdy baletnímu souboru své vize představí oba ředitelé Národního divadla, Jiří Srstka a Daniel Dvořák, a nový umělecký šéf baletu Petr Zuska.

Daniel Dvořák všechny obavy zaměstnanců razantně odmítá jako naprosté fámy, kterým je leda tak možné se od srdce zasmát.

(MF Dnes – 2.9.2001 – Kateřina Kolářová – kráceno)***

Petr Zuska počítá se třemi premiérami ročně

Třemi premiérami ročně hodlá obohacovat repertoár baletního souboru Národního divadla v Praze jeho budoucí šéf Petr Zuska. V úvodní sezóně 2002/2003 však vyšel z toho, co se hraje, i ze současné dramaturgie, kterou připravil jeho předchůdce Vlastimil Harapes.

“Můj model bude střídat moderní taneční divadlo s velkými baletními díly a večery složenými z moderních choreografií. Předpokládám, že v nadcházející sezóně repertoár opustí necelá pětina titulů. Budou mezi nimi například Čajkovského Oněgin a baletní večer Malý pan Friedemann/Psycho,” řekl Zuska ČTK.

Klasika podle něj v nabídce zůstane. “Deficit však vidím z hlediska skutečně moderního tance – v tom využiji i svých zahraničních kontaktů,” přiblížil Zuska představy, jak by měl velký baletní soubor divadla v srdci Evropy fungovat.

Po dvouletém angažmá v Německu je tento dvojnásobný držitel prestižní ceny Thálie v Torontu druhým rokem členem jednoho ze tří velkých kanadských baletních souborů. Vedle toho působí jako choreograf. Naposled spolupracoval s baletem Semperovy opery v Drážďanech a pražskou Laternou magikou. Nyní dokončil choreografii pro Pražský komorní balet Pavla Šmoka.

V sezóně 2002/2003 uvede Zuska Shakespearovo Zkrocení zlé ženy v choreografii předčasně zesnulého velikána světového baletu Johna Cranka. “Ve světě se stále hraje, nechybí jí nadsázka, humor a poetika divadla commedia dell’arte,” podotkl.

Dvěma večery složenými z menších baletů budou Zpěvy země na etnickou hudbu a představení nazvané Motýlí efekt – mozaika tří stylově i hudebně odlišných kusů. “Bude prvním krokem ve snaze přinést do Národního divadla více abstraktnějších titulů. Chceme jimi oslovit i publikum, které na balet běžně nechodí,” podotkl k záměru prezentovat něco, co zatím na české scéně chybí, ale v Evropě je běžně k vidění.

(ČTK – 18.1.2002)***

Umělecký šéf baletu Národního divadla se představil

Balet pražského Národního divadla včera uvedl ve Stavovském divadle první premiéru pod vedením svého nového uměleckého šéfa, choreografa a tanečníka Petra Zusky. V osmadevadesátém jste odešel do zahraničí, působil jste v Mnichově, Augsburgu a Montrealu, kde vás zastihla nabídka šéfovské funkce v Národním divadle. Už předtím jste dostal nabídku od Pavla Šmoka k vedení Pražského komorního baletu. Tu jste však odmítl. Nabídky Pavla Šmoka jsem si velmi vážil, ale přišla v době, kdy jsem se ještě nechtěl vrátit. Když jsem později dostal nabídku od Daniela Dvořáka na šéfování baletu Národního divadla, také jsem ji nejdříve odmítl. Pak jsem si vzal čas na rozmyšlenou, promluvil si s lidmi, na jejichž názor dám, a nakonec si řekl, že výzvu přijmu. Měl jsem trochu strach; ostatně v Kanadě jsem byl spokojený. Ale takhle prověřím své schopnosti. Mám rád změny a tahle mě hodně vzrušovala.

Plánujete změny v repertoáru?

V baletu ND se udělalo během uplynulých deseti let – hlavně v klasice a neoklasice – hodně práce. Ale moderní balet v pravém slova smyslu tady téměř nebyl. Uvědomuji si, že s mým nástupem možná některé vrstvy diváků odejdou, ale jsem přesvědčen, že jiné zase divadlo získá. Chci udržet většinu nynějších inscenací; repertoár by měl být stylově a žánrově co možná nejvyváženější. Neměly by chybět velké klasické tituly, celovečerní neoklasické a moderní balety a složené moderní večery. Na nich bych rád představil díla světových choreografů, která nechybějí na předních evropských scénách, ale u nás se neobjevila. Konkrétně by to měly být práce od Nacha Duata, Williama Forsytha, Christophera Bruce, Matse Eka, Ohada Naharina či novější díla Jiřího Kyliána.

Ta jména jsou exkluzivní, ale i drahá…

To mi povídejte! Ale pokouším se na tyto umělce působit, využívat osobních kontaktů, aby šli dolů s honoráři. V těch původních cenách to přirozeně nejsme schopni zaplatit.

Jak hodnotíte soubor?

Po dvou třech měsících ve vedení mám z něj velkou radost. Jsem překvapen, jak je naprostá většina tanečníků otevřená nové, intenzivní práci. Pokusím se jim zajistit kvalitní pedagogy, a to i ze zahraničí. Máme několik nových tanečníků. Ve sboru jsou například nové tváře z Japonska a Tchaj-wanu, novými sólisty jsou Lubor Kvaček a Kanaďan Travis Birch.

Včerejší premiéra se jmenuje Zpěvy země. Proč?

Jde o baletní večer založený na stylizované etnické hudbě, využité choreografy různých národností. Takováto hudba hodně promlouvá o lidech, je inspirativní. První část večera vyplňuje dvacet let stará choreografie Nacha Duata s názvem Jardí Tancat, což znamená v katalánštině Uzavřená zahrada. Duato, dnes šéf Companía Nacional de Danza v Madridu, patří ke špičce současné choreografie. Druhou část večera vytvořil Belgičan Stijn Celis, jenž sám býval skvělým tanečníkem. Pro Prahu nachystal novinku Black and Blues, inspirovanou cikánskou hudbou jižních Slovanů. Večer uzavírá moje choreografie Mezi horami na hudbu Čechomoru. Ta hudba je strašně silná a já doufám, že balet za její energií nezůstane pozadu. Na některých reprízách by měl možná hrát Čechomor živě.

(MF Dnes – 22.1.2002 – Roman Vašek)***

Pohyb přichází dříve než slovo

říká Petr Zuska, který je od letošní sezony uměleckým šéfem baletu Národního divadla v Praze

Dnes má v Národním divadle premiéru komponovaný večer s názvem Zpěvy země, v němž se jako choreograf i tanečník představí Petr Zuska. Když před pěti lety odcházel z Národního divadla, nabízela se otázka, zda se vůbec vrátí. Od letošní divadelní sezony však stojí v čele baletu první scény.

Zrychlilo se s funkcí šéfa vaše životní tempo?

Nevím, jestli běží v jiném rytmu, ale v každém případě se musím zabývat jinými věcmi než předtím.

Jakými?

Starám se o záležitosti, o kterých jsem dříve neměl ani tušení. Dříve jsem se jako tanečník a choreograf staral víceméně o sebe – maximálně o svého partnera v duetu či tanečníky v mé choreografii. Mám rád stres, když jdu z jednoho do druhého. Mít hodně práce mi vyhovuje. Ale provází mě permanentní pocit, že nic nestíhám. To, že něco teče mezi prsty, že nejsem schopný uhlídat všechno najednou, mně vadí ze všeho nejvíc.

Vrátil jste se do ND po pěti letech působení v zahraničí. Před svým odchodem jste tančil sólové role, byly tu uvedeny vaše choreografie. Všechno bylo tak, jak má být. Proč jste tehdy odešel?

Měl jsem pocit, že krajíc chleba, který jsem tady jedl, je už dojedený a že musím nakousnout nový. V zahraničí mě nikdo neznal a trvalo nějaký čas, než jsem získal pozici, jakou jsem měl v Čechách. Ale podařilo se mi to – v Německu i v Kanadě. Získal jsem větší rozhled, zkušenosti, které mě posunuly dál. Také jsem zjistil, že spoustu věcí jsem si idealizoval a že doma toho zůstalo dost, čeho bych si měl vážit.

Váhal jste, když se objevila nabídka na post uměleckého šéfa baletu ND?

Samozřejmě. Když za mnou Daniel Dvořák přišel s touto nabídkou, řekl jsem ne. Nechtěl jsem se ještě vracet, a ani jsem si to nedokázal představit. Přišlo mi to šílené. A navíc jsem chtěl tancovat a zůstat svobodnější. Pak se mi to rozleželo. Finální rozhodnutí bylo jenom pocitové – neměl jsem zvážená pro a proti. I když jsem si představil alternativu, že jako šéf selžu a třeba po roce odejdu, připadalo mi to přijatelnější, než nic nezkusit.

S jakým přijetím jste se v divadle setkal? Nic negativního jste nepocítil?

Cítil jsem hodně rozporuplných reakcí. A nejhorší, že nebyly řečeny z očí do očí. A také jsem byl daleko – v Kanadě a nemohl se bránit, reagovat. A je fakt, že jsem kvůli tomu nespal. Teď, když se dozvím, že se o mně to či ono nepravdivého vykládá, tak se usměji – trochu to zamrzí, ale v zásadě se tím již nezabývám. To neznamená, že nenaslouchám. Naslouchám lidem, kteří mají kreativní názor, těm, kteří mi chtějí poradit. Těm, co pomlouvají, se vyhýbám.

Kolem odchodu Vlastimila Harapese, bývalého šéfa baletu ND, byla řada nejasností. Zůstal Harapes zaměstnancem divadla?

Je tady na poloviční úvazek jako baletní mistr – přenesl Šípkovou Růženku, která se hrála dříve ve Státní opeře, do Národního divadla. Hraje také Vévodu v Romeovi.

Znamená to, že vypjaté emoce vyvolané jeho odchodem a vaším příchodem už vyprchaly?

Nevím, co Vlastimil Harapes o mně vykládal nebo nevykládal, a nezajímá mě to. V době, kdy jsem tu ještě tančil, jsme měli celkem dobrý vztah a ten pokračuje. Dotkl se ho spíše způsob, jakým byl odvolán a na jednu stranu ho chápu. Ale on mi nikdy žádné klacky pod nohy neházel a nikdy se ke mně špatně nechoval. Nevidím důvod, abych se k němu já choval jinak.

Jaké největší změny čekají balet pod vaším vedením?

Proti dřívějším dvěma plánuji tři premiéry za sezonu. Chci se držet pravidla, kdy se střídá celovečerní balet s večerem složeným z kratších titulů. Večery krátkometrážní tvorby věnujeme hlavně modernímu, současnému tanci – vedle mých choreografií bych rád dal prostor českým choreografům a uváděl jména figurující v repertoáru evropských souborů (Naharina, Bruceho, Forsytha, Kyliána). Z celovečerních baletů bude na programu klasický titul (příští sezonu Giselle), neoklasický nebo moderní. Chtěl bych zachovat vyvážený repertoár. Mnoho lidí mě strašilo, že na moderní balet se moc nechodí. Přál bych si, aby ti, co jdou za tancem třeba do Archy, přicházeli za ním také do Národního divadla.

Původně byla v souvislosti s právě připravovanou premiérou avizována jména jako Béjart, Bruce, Ailey. Proč z toho sešlo?

S Brucem a Béjartem to byla velká kalvárie. Původní ideou Zpěvů země bylo uvedení Duatova Jardí Tancat, Ghost Dances od Bruceho a mé choreografie. Na konci ledna mi Christopher Bruce sdělil, že to nepůjde, protože odchází z Rambert Ballet, je unavený a chce si odpočinout. Maurice Béjart mi zase sdělil, že pokud ho chci uvádět, musím jej kontaktovat dva roky předem. V březnu jsem přijel na konkurs tanečníků a stále mi chyběl jeden titul do premiéry. Oslovil jsem tehdy Stijna Célise a ten mi vytrhl trn z paty.

Myslíte, že doba, kdy naši nejlepší tanečníci odcházeli do zahraničí, je za námi?

V přepočtu naši tanečníci berou třikrát méně než v zahraničí. Bohužel dané peníze nemohu nafouknout. Musím respektovat rozpočet. Pokud se mi podaří získat silnější pozici a uvést úspěšné premiéry, jednou z věcí, o kterou se chci zasadit, je zvýšení ohodnocení tanečníků a získat pro ně opět důchody. Uvedu příklad: v Německu jsem byl zapsán v asociaci Deutsche Bühnen, a přestože jsem tam pracoval pouze dva roky, když jsem odcházel, dostal jsem šest tisíc marek. Takže pokud skončíte taneční kariéru po čtyřiceti letech, odvíjí se od toho i vyplacená částka. Postavení tanečníků v zahraničí je v hierarchii sociálního žebříčku podstatně vyšší. U nás odejdete z divadla, a nedostanete nic.

Říkal jste, že se zabýváte věcmi, které jste dříve nemusel řešit. Daří se vám vypnout v baletním sále?

Když tvořím, vydávám ze sebe energii. Podaří-li se mi něco celkem slušného, to špatné ve mně se smaže. Vlastně tím tak trochu dobíjím baterky, očišťuji se. Pocitu, že je tu soubor, který mohu někam nasměrovat, si čím dál víc vážím.

Kdy jste spokojen s tím, co jste udělal?

Na začátku mám před sebou nepopsaný papír. A pak následuje krásný proces, kdy vše vzniká. Potom se ocitnete na jevišti, choreografie je hotová, je za vámi – nedá se už nic dělat. K ničemu se nevracím, nesahám do starých věcí. Protože je to výpověď toho, co jsem tehdy cítil a udělal jsem to nejlíp, jak jsem to tehdy uměl. Pocit, že se něco povedlo, je úžasný, ale pomíjivý.

Co pro vás tanec představuje?

Něco neskutečného. Fyzično v tanci je prazáklad jakéhokoliv cítění. V tanci je navíc obsaženo všechno – emoce, nevyřčená slova, hudba, rytmus, ticho – je to prvotní vyjádření všeho skrytého, co je v nás. Denně nás provází stovky fyzických reakcí našeho těla. Vždyť pohyb přichází dříve než slovo, hudba – a to mě fascinuje.

Vizitka
Petr Zuska (1968) Profesionální taneční kariéru začal v Pantomimě Divadla Na zábradlí. Odtud pak přešel do Pražského komorního baletu, kde ztvárnil řadu sólových rolí. Následovalo angažmá v baletu Národního divadla. Zde se prosadil v současném repertoáru a výrazně se uplatnil ve Vaculíkových tanečních dramatech. Za roli Normana Batese v Psychu a Dona Josého v Carmen získal Cenu Thálie (1993, 1997). V roce 1998 odešel do Německa a od roku 2000 získal smlouvu sólového tanečníka v Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. Jeho choreografie jsou vysoce muzikální, emotivní a především plné imaginativního pohybového myšlení. V sezoně 2002/2003 se Petr Zuska stal uměleckým šéfem baletu ND.

(Lidové noviny – 21.11.2002 – Lucie Dercsényiová)***

Baleťáci se perou se šéfem
Z Národního divadla odcházejí první sólisté

V baletu Národního divadla to vře! A už z něj dokonce začínají odcházet nejlepší sólisté. Po pěti sezónách dává Zlaté kapličce vale jeho první sólista Stanislav Fečo (31). “A odchází i další první sólisté jako Filip Veverka nebo Jiří Pokorný a proti šéfovi baletu Zuskovi se píší petice a otevřené dopisy,” přiznal Blesku sám Fečo.

Podle Feča problémy v souboru začaly po nástupu nového šéfa baletu Petra Zusky (35), který vystřídal Vlastimila Harapese. “Je to amatér, který se sice vypracoval, ale nemá odborné vzdělání. Asi proto nemá rád klasický balet a silně preferuje modernu. Národní divadlo by přitom mělo prezentovat především klasiku. Navíc Zuska nepřijímá kritiku, dělá choreografie a do všech kusů se jako šéf i obsazuje a potom nemá čas vést soubor,” míní Fečo, který bývá jako jeden z mála českých »baleťáků« častým hostem velkých baletních galakoncertů v zahraničí. “Představení jako Labutí jezero nebo Louskáček jsou beznadějně vyprodaná, ale Zuska je dává čím dál méně a nahrazuje je buď novým, současným nastudováním, nebo různými modernami. Moderní tanec může oslovit, pouze pokud je kvalitní, ale v Národním se teď dělají jen druhořadá představení,” tvrdí Fečo.

“Snažím se vytvořit co nejširší repertoárové spektrum od klasiky až po modernu. Žvásty, které se tu celý rok šíří o tom, že ruším klasická představení, nejsou vůbec pravda, protože já vím, co Národní divadlo potřebuje,” uvedl na náš dotaz sám Petr Zuska.

(Blesk – 23.6.2002 – Miroslav Graclík)

Foto Pavel Hejný