Maďarský, později britský dirigent Sir Georg Solti (21. října 1912 – 5. září 1997) je považován za jednoho z největších mistrů taktovky dvacátého století, a to jak v operním, tak i koncertním repertoáru. Je prvním dirigentem, který pořídil nahrávky všech všech zásadních oper Richarda Wagnera, historické prvenství Soltimu náleží i za jeho jednatřicet cen Grammy, v jejichž počtu jej zatím nikdo nepřekonal. 
V našem volném cyklu vybíráme osobní vzpomínku na Sira George Soltiho, publikovanou před půldruhým desetiletím Ludvíkem Kašpárkem poté, co přišla zpráva o dirigentově nečekaném skonu, a to během jeho dovolené ve Francii. Právě dnes by Siru Georgi Soltimu bylo rovných sto let.
***
Sir Georg Solti byl umělcem nezlomné energie
Bylo to v květnu 1965. Otec mého spolužáka dostal v továrně od odborářského dílenského výboru vstupenku na koncert Pražského jara za tehdy neslýchaně vysokou cenu 55 korun. Přišel za mnou a povídá: „Nechceš jít do Smetanovy síně na koncert anglického orchestru, já tomu nerozumím a tebe by to mohlo zajímat.“ Zajímalo mě to maximálně! Vždyť tehdy v rámci jubilejního dvacátého ročníku festivalu hostoval v Praze – vedle těles z Clevelandu a Moskvy – London Symphony Orchestra v čele s dirigentem Georgem Soltim. V neděli 23. května 1965 v patřičně nabitém Obecním domě jsem poprvé poznal Soltiho jedinečné dirigentské umění. Patřil v nejlepším slova smyslu k rodu dirigentů maniaků. Jeho elektrizující osobnost doslova rozžhavila znamenitě hrající orchestr i publikum: ani jeden takt bez napětí – zážitek, na který se po ani letech nezapomíná. Dráha tohoto koryfeje dirigentské taktovky se před týdnem 5. září (poz.redakce: 5.9.1997) náhle uzavřela na dovolené v jihofrancouzském Antibes. Prožil nesmírně plodný život, překypoval neselhávající aktivitou, právě se připravoval na provedení Verdiho Requiem v Royal Albert Hall. Koncem října by se byl dožil pětaosmdesátky. Jaké byly Soltiho umělecké a lidské osudy? 
Narozen v Budapešti v roce 1912 studoval na tamější konzervatoři u Bartóka, Kodálye a Ernö Dohnányiho. Dirigentskou kariéru zahájil jako pomocný kapelník v budapešťské opeře ještě když mu nebylo mnoho přes dvacet. Jeho největší předválečnou zkušeností se ovšem staly letní slavnosti v Salcburku. Tam asistoval Toscaninimu. Když pak za ním cestoval do Luzernu, vypukla 2. světová válka. Byl Žid, Horthyho režim v Maďarsku se identifikoval s Hitlerem, a tak Soltiho matka poslala synovi telegram, aby se domů nevracel. Zůstal ve Švýcarsku u curyšské opery a přes úspěchy s taktovkou nezanedbával klavír. V roce 1942 získal 1. cenu na mezinárodní klavírní soutěži v Ženevě. Po válce, když Američané usilovali o obnovu kulturního života v Německu, byl angažován k nastudování Beethovenova Fidelia v Mnichově. To bylo v roce 1946. Úspěch znamenal jmenování uměleckým ředitelem Bavorské státní opery.
Začátkem padesátých let přechází jako hudební ředitel do Frankfurtu a v září 1961 nastupuje v téže pozici do Královské opery Covent Garden. Pod jeho vedením a za vydatné podpory britské vlády se londýnský soubor postavil po bok La Scale, Vídeňské státní opeře a Metropolitní opeře v New Yorku. Za to také Solti obdržel Řád rytíře Britského impéria.
Ovšem trvale se zapsal do amerického hudebního života svým dlouholetým působením u Chicago Symphony. Těleso, předtím budované Rafaelem Kubelíkem a Fritzem Reinerem, vedl od začátku sedmdesátých let k do té doby nepoznané dokonalosti. Ovace v newyorské Carnegie Hall po provedení Mahlerovy Páté trvaly dvacet minut. „A trvaly by asi celou noc,“ psal tehdy tisk, „kdyby Solti nevzal koncertního mistra pod paží a neodvedl ho s celým orchestrem z pódia…“.
Solti natočil s různými orchestry a operními ansámbly množství gramodesek, jen operních kompletů kolem čtyřiceti – Wagnera, mnoho z Verdiho, Mozarta, dále všechny Mahlerovy a Beethovenovy symfonie, Gluckova Orfea…
Solti byl vždy nesmírně pracovitý, sebevědomý a nekompromisní. Jako mladý dirigent býval pověstný svou výbušností a tím, jak se stále dostával do sporů s orchestry, zpěváky, manažery a kritiky. Vzpomínal, jak býval při zkouškách netrpělivý: „Nechápal jsem, že nemůže být všechno v pořádku hned na první zkoušce. Když pak přijel do Curychu Furtwängler, tajně jsem nahlížel stropem do sálu… Byl jsem ohromen, že se hudebníci dopouštějí tolika chyb, které jsem slyšel i já, a on je nechal být. Trvalo mi moc dlouho, než jsem se naučil, že nejdřív se musejí nechat hrát.“
Napětí vyvolávala i Soltiho snaha dostat z pěvců co nejvíc. Všichni už byli unaveni, jen on sršel zdánlivě nevyčerpatelnou energií. Do zkoušek přicházel ve volných lehkých kalhotách, síťované sportovní košili, svalnatý a s ručníkem kolem krku. Jeho atletický postoj – rozkročený a ve střehu jako tenista před podáním – nesmazala ani ubíhající léta. 
Ve vyšším věku se Solti zklidnil, ale horečná aktivita ho neopouštěla. Byl doslova zahlcen velkými uměleckými úkoly, špičkové orchestry a festivaly usilovaly o jeho vystoupení a zejména o trvalejší spolupráci. Souběžně s Chicagem šéfoval Orchestru de Paris (1972-1975), pět let působil jako hudební ředitel London Philharmonic, v Bayreuthu v roce 1983 řídil Ring u příležitosti 100. výročí úmrtí Richarda Wagnera a v roce 1992 jako následovník Herberta von Karajana převzal umělecké vedení Velikonočních slavností v Salcburku.
Přes všechny své závazky našel Sir Georg Solti ještě jednou cestu do Prahy. 4. června 1994 se díky iniciativě následníka britského trůnu prince Charlese a prezidenta Václava Havla stal protagonistou slavnostního koncertu Pražských symfoniků FOK ve Vladislavském sále. Svým koncertem za spolupráce sopranistek Kiri Te Kanawy a Gabriely Beňačkové a klavíristy Murraye Perahii napomohl benefiční akci ve prospěch Pražského památkového fondu. 
Nositel dvaatřiceti velkých gramofonových cen a čestný doktor řady světových univerzit, britský dirigent maďarského původu Georg Solti je mrtev. Ale stopa, kterou zanechal svým mistrovským uměním v srdcích posluchačů prestižních koncertních pódií a operních jevišť a v neposlední řadě jeho senzační nahrávky, které nechybí v diskotéce žádného vyznavače klasické hudby to vše řadí Soltiho mezi největší dirigentské osobnosti našeho století.
(Lidové noviny – 13.9.1997 – Ludvík Kašpárek)
