V našem volném cyklu jsme tentokrát pozornost obrátili celých sto padesát let zpět, a to na vůbec první recenzi operního představení v pražském Prozatímním divadle, jehož výročí si v těchto dnech připomínáme. 
Budova, postavená během šesti měsíců roku 1862, byla otevřena 18. listopadu slavnostním představením hry Král Vukašín od Vítězslava Hálka; prvním operním představením pak byla o dva dny později opera Vodař (Les deux journées, ou Le porteur d’eau) od Luigi Cherubiniho. Dobová recenze pochází z beletristického týdeníku Lumír, který v polovině padesátých let 19. století založil Ferdinand Břetislav Mikovec, ve snaze povznést českou literaturu i reflexi kulturního dění na světovou úroveň.
***
Feuilleton
Z Prahy a z venkova
Ve čtvrtek dne 20. listopadu bylo druhé slavnostní představení, a sice zpěvohry: „Vodaře“ od Cherubiniho. Bylo snadno předvídati, že, dokud obě divadla, jak německé tak české, zůstanou pod jedním ředitelem, ani drama ani zpěvohra docela se nevymaní z podřízenosti německého divadla, jak co do personalu hereckého, orchestru a všech jiných potřeb; jenom toho se docílí, že na české hry vůbec poněkud větší ohled bráti se bude. Tak i tato zpěvohra „Vodař“ mohla se dávati jenom pomocí herců německých, i hudebníků a choristů opery německé. Že se v prozatímním divadle musí bráti ohled na příliš skromnou mísnost jeviště, mohou se voliti jen takové opery, které by bez překážky i v Chrudimi, v Kutné Hoře, ve Slaném a vůbec v každém větším městě venkovském daly se provésti, kde již ochotnické divadlo stálé jest a ochotností a obětavostí statných měšťanů se udržuje. Podobných představení měli jsme již v Stögrově divadle v Růžové ulici a zajisté dosti skvělých, neboť tenkráte měli jsme aspoň svoji vlastní operu; nevrátilo se posud nám ani to, co již jsme jednou měli. Musíme však prozatím býti spokojeni aspoň s tím, co nyní máme. Že ve skromné místnosti prozatímního divadla nemůže hlas žádného zpěváka náležitě se rozvlniti, a zvláště zpěvce, který zvyknuv na rozsáhlou prostoru, podle té hlas svůj přizpůsobil, bylo patrno při tomto představení; hlas slečny Ehrenbergrové zněl tak ostře a nelahodně, že nebylo možno jej ani poznati při vzpomínce na to, jak zněl v „Dinoře“, kdežto opět hlasy posud nevyvinuté, např. p. Poláka a Neděly, nabyly velkého prospěchu. Jenom zpěvy pana Lukese a p. Švarce co do souměrnosti a zvučnosti byly přiměřeny zcela našemu prozatímnímu divadlu. Taktéž zdá se, že orchestr příliš hluboko umístěn jest a hudba tudy velmi postrádá jasného zvuku, zvláště v místech jemnějších. Představení samo bylo s velkou obezřelostí a pílí odbýváno a i sbory precisně provedeny; pro znalce hudby jest velice nemilo, tak jasně a zřetelně pozorovati každou chybičku kdekoliv se nahodilou, an zpěv i hudba takřka s první ruky se podává posluchačstvu, kdežto laik ničehož nepozorujíc nikdy nebývá skoupý na potlesk, jen když arie pěkně zněla. Tak i tehdáž bylo potlesku dosti, a četné obecenstvo uspokojeně se bavilo.
(Lumír – ročník 12 – číslo 48 z roku 1862)
