Z archivu: 230 let budovy Stavovského divadla

Právě dnes to je rovných 230 let od otevření jedné z nejstarších evropských divadelních budov, Stavovského divadla v Praze, jehož původní název byl Hraběcí Nosticovo divadlo.

Připomeňme, že tato reprezentativní budova postavená v klasicistním slohu je nejstarší dochovanou divadelní budovou v Praze. Základní kámen byl položen 7. června 1781, budovu dal postavit osvícený vlastenec hrabě František Antonín Nostic-Rieneck. Plány divadla nakreslil hrabě Künigel a stavbu během dvou let provedl dvorní stavitel Antonín Haffenecker. Budovu otevřela 21. dubna roku 1783 Lessingova tragédie Emilia Galotti. Divadlo tehdy pojalo tisíc návštěvníků. Původně měl hrabě Nostic-Rieneck představu uvádět v divadle německou činohru a italskou operu, brzy však byl repertoár rozšířen i o českou produkci, a to v lednu roku 1785 veselohrou Gottlieba Stephanieho Odběhlec z lásky synovské. Po svém příjezdu do Prahy v roce 1787 v divadle vystoupil Wolfgang Amadeus Mozart a 20. ledna osobně dirigoval svoji Figarovu svatbu Vůbec poprvé se tady 29. října 1787 hrál Mozartův Don Giovanni, další premiéra Mozartovy opery La clemenza di Tito se v tomto divadle uskutečnila roku 1791, na počest korunovace císaře Leopolda II. českým králem. Později divadlo odkoupili od hraběte Nostice čeští stavové (1799) a přejmenovali divadlo na Stavovské. Poslední italské představení se tu konalo v roce 1814 v době šéfování Carla Marii von Webera, který tady působil v letech 1813 – 1816. Od května roku 1824 se zde začala hrát i pravidelná česká představení, 2. února 1826 tady měla premiéru první česká opera Dráteník Františka Škroupa. V roce 1834 při premiéře Tylovy Fidlovačky tu poprvé zazněla budoucí česká národní hymna. Úspěšný Škroup stál v letech 1837 – 1857 v čele divadla a zasloužil se o uvedení řady novinek nejen českých, ale i z repertoáru světového, mj. i oper Wagnerových. V roce 1862 se z divadla stalo Královské zemské německé divadlo s německým souborem. V září 1918 intendant Leopold Kramer uzavřel s německým souborem nájemní smlouvu na deset let, avšak 16. listopadu 1920 v rámci protiněmeckého pogromu divadlo obsadil český dav, který budovu předal Klubu sólistů Národního divadla. 1. prosince 1920 bylo divadlo usnesením zemského správního výboru převedeno do správy Národního divadla a nazváno Stavovským. Po skončení druhé světové války v roce 1945 byla zahájena představení ve Stavovském divadle Jiráskovou Lucernou. Současně s novým divadelním statutem dostalo v říjnu 1949 Stavovské divadlo i nové jméno – Tylovo divadlo. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století prošlo zásadní přestavbou, bylo vybudováno podzemní podlaží a celá budova byla kompletně zrekonstruována. Došlo přitom k zásadní změně barevnosti interiéru, klasická bílo-zlato-červená kombinace barev byla změněna na bílo-zlato-modrou. Dnešní kapacita hlediště čítá okolo 650 míst.***

Adolf Branald: Dvě stě let 
K Roku českého divadla 
(Scéna č. 7-8/1983 z 15. dubna 1983)
 
Dvě stě let sem přijíždí svět a je mu ctí vystoupit v divadle posvěceném Mozartem, hrát na scéně, kde sklízel úspěchy Iffland, Devrient a Dawison, v posvátném prostoru, v němž se chvěly Paganiniho ďábelské trylky a zněl andělský soprán Vilemíny Schrödrové, kde v Štěpánkově hře Čech a Němec vystupoval slavný vídeňský komik Nestroy a v Offenbachovi zpívala neméně slavná Vídeňačka Geistingerová. Kde hráli Meiningenští, francouzská tragédka Rachel a černý Ira Aldridge ohromil Prahu v Othellovi. Kde tančila Pepita de Oliva, Contrellyová z New Yorku a Pedro de Camara z Madridu.

Pražské obecenstvo – i to má svůj věhlas – je náročné, ale vděku plné. Hosté proto přijíždějí s tím nejlepším co právě mají na repertoáru: moskevský MCHAT s Kremelským orlojem a Třemi sestrami, Vachtangovci s Gorkého Fomou Gordějevem, Berliner Ensemble s Brechtovou Matkou Kuráží, Poláci s Kruczkowského Smrtí guvernéra. Každé jejich představení je událostí – nejen pro diváky. Herci přiznávají, že byli rozechvěni; divadlo prý má fluidum; jiní zas mluví o zvýšeném pocitu odpovědnosti. Jsou to přátelé, znají náš vztah k Tylovu divadlu, může jít o poklonu. Mimořádnost chvíle zdůrazňují i hosté, kteří jsou v Praze poprvé – královský balet z Winnipegu, Městské divadlo z Reggio Emilia, ano, i slavná Comédie française, která přijela s Corneillem a Molièrem anglický balet Rambert, vídeňský Burgtheater, Kubánci, Rumuni, Holanďané.

Z jiného zase důvodu jsou k budově přitahováni teatrologové. Přijíždějí výhradně proto, aby si prohlédli jedno ze dvou posledních divadel josefínské zástavby. Druhé je v Leobenu, ovšem tam prý nedirigoval Mozart.Už sám vstup je okouzlující. Právě přijel divadelní transportér a kulisáci vynášejí dekorace do Hrátek s čertem. Zadní brána je otevřená dokořán. Efektní průhled provrtává dům od brány přes zšeřené jeviště, do osvětleného prázdného hlediště. Muži pronášejí vrátnicí ohromné úly a slunečnice, plůtky a slaměné panáky, odkládají dekorace, jdou pro další a sem tam tím úlem nebo slunečnicí zavadí o zapomenutý kus dekorace z včerejška. Ozdobný vlys ze zlaté papírmašé nese vzadu označení, kam patří. Don Giovanni se setkal s Martinem Kabátem.

Jeviště je obrovská černá krychle, pár dekoračních solitérů se v ní ztrácí. Na pravoboku je ověšena mohutným lanovím z konopí a ocelových drátů. Na zadní stěně visí funerálně černý, splihlý závěs. Zahaluje tajemství domu, které smí být odhaleno jen na pokyn jevištního mistra. Sklapnutá železná točna se lehounce snese k zemi a otevře se jako lastura. Zatím je prostor čtrnáctkrát čtrnáct metrů vzduchoprázdný a láká. Všechno je připraveno k čarování.

Tady stál Josef Jiří Kolár a čaroval.