Čajkovského Louskáček je společně s Labutím jezerem a Spící krasavicí dodnes považován za skvost baletní literatury a je neodmyslitelně spojen právě s dobou Vánoc. Od jeho prvního uvedení v petrohradském Mariinském divadle v choreografii Lva Ivanova (který nakonec zastoupil onemocnělého slavného Maria Petipu) uplynulo letos v prosinci rovných sto dvacet let. 
Libreto, Petipou sepsané podle tehdy v Rusku velmi populární povídky Ernesta Theodora Amadea Hoffmanna Louskáček a myší král, Čajkovskij vybavil hudbou laskavou k dětské duši a chápající její tužby, radosti i zklamání, hudbou zdaleka nejen sloužící potřebám tanečníků, ale mající své nepopiratelné kvality ať už třeba díky své emocionální hloubce, poetickému lyrismu či výrazové přesvědčivosti. 
Poprvé za hranice se Louskáček dostal v roce 1908, a to v pražském Národním divadle. Pražská premiéra se uskutečnila v choreografii Achilla Viscusiho, který partituru obohatil o řadu dalších čísel a pro premiéru (nikoli na Vánoce, ale 17. srpna 1908) přizval jako princeznu z Dragantu tehlejší slavnou ruskou tanečnici Tamaru Karsavinu. Ani přes její přítomnost, což pražské premiéře Louskáčka jistě dodalo patřičný lesk, nebyly tehdejší ohlasy na první zahraniční uvedení Čajkovského baletu dvakrát příznivé, jak dokládá i recenze, kterou jsme objevili v dobovém tisku.
***
„Louskáček“
Fantastický balet o 3 jednáních a 8 obrazech. Hudbu napsal P.I.Čajkovsky.
Baletní hudby Čajkovského „Louskáček“ a „Labutí jezero“, věci psané pro pouhou potřebu divadelní, skladby data staršího, ocitly se v situaci velice nepříznivé tím, že byly u nás provedeny vedle našich moderních a vděkuplných prací „Z pohádky do pohádky“ a „Pohádka o Honzovi“. Myšlenkový základ a dramatická úprava Hejdova a Novákova příliš ostře osvětlují chudobnost podkladu k baletu Petra Iljiče. Snaha při úpravě rozbředlé pohádky o Louskáčkovi hnala se jedině za cílem effektní hry výpravné, u kteréž tvůrce „Oněgina“ byl odsouzen napsati hudbu; že textová mizerie nenadchla mistra k dílu ceny vynikající, jest zcela pochopitelno. Více nežli kdy jindy jest třeba přičísti si „vysvětlení“ děje na rubu divadelní cedule.
Čajkovský prostě podrobil se nutnosti a napsal hudbu, aby se kde jaký vysokoblagorodyj gospodin – se bavil. Klidná, lehká komposice spřádá sborové i solové tance a vede svižné, vábně vysoustruhované nožky tanečnic v pestrý, náhernou výpravou oslňující rej.
V záplavě oné nádhery ušlechtilými výkony tanečními, obestřenými nehledanou elegancí a přirozenou líbezností, opravdu okouzloval ruský host Tamara Platonovna Karsavina od carské opery petrohradské.
K excellujícímu podání ruské baleriny vhodně družily se znamenité výkony našich dam sl. Havlíčkovy, Dobromilovy a p. Viscusiho. Malá, dobře u publika zapsaná Štěpánka Klimešova sklízela zaslouženou pochvalu v roli čiperné dívence přiléhající, přiměřeně komponované jejímu věku a její vynikající zdatnosti taneční.
Pro výpravu poskytla fantasie vděčnou látku ku zpracování, kteréž také pan Viscusi plnou měrou využitkoval. Patrno bylo z přesné souhry celého široce rozvětveného aparátu, že provedení věnována byla všestranně největší péče. Mezi řadou skvěle vypravených obrazů, náladovou svérázností velmi dobře působil Vánoční les. Intimním teplem domácího krbu dýchal obrázek štědrovečerní.
Hudební část s horlivou svědomitostí vypravil pan kapelník Zamrzla.
(Divadlo – Rozhledy po světě divadelním, ročník 6 – číslo 20 – 5. září 1908, autor recenze: -d-)
