Malý, kompaktní, do maximálního lesku vyleštěný diamant série recitálů klavírních hvězd – tak by měla podle pořadatelů vypadat každoroční pocta velkému českému pianistovi Rudolfu Firkušnému, jejíž první ročník je naplánován již na závěr příštího měsíce. Jednomu z největších českých klavíristů, talentu, který se rodí jednou za století – jak o něm prohlásil Leoš Janáček – pořád ještě hodně dlužíme, když se před listopadem o jeho oslnivé umělecké zahraniční kariéře u nás muselo mlčet. A proto i zmíněný nadcházející první ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného je dobrou příležitostí se k tomuto dluhu hlásit a zase z něj aspoň trochu splatit.
O osobnosti Rudolfa Firkušného (11. 2. 1912 Napajedla – 19. 7. 1994 Staatsburg, USA-stát New York) jsme při příležitosti jeho nedožitých stých narozenin zevrubně psali naposledy před rokem (najdete zde a zde). Dnes se k Firkušnému vracíme v pokračování našeho volného cyklu, v němž vybíráme z archivních materiálů. Sáhli jsme o dvě desetiletí zpátky, do doby, kdy se počínaje rokem 1990 začal Rudolf Firkušný u nás znovu objevovat. Tady je jeden z nemnoha rozhovorů, který Firkušný po listopadu českým médiím poskytl, v tomto případě v průběhu Pražského jara 1992.
***
Tentokrát chci být v Praze spíš jen obyčejným turistou
Český exilový virtuos Rudolf Firkušný exkluzivně pro Rudé právo
Ve čtvrtek jsme ho mohli vidět a slyšet na zahajovacím koncertu obnoveného provozu Rudolfina, jehož záznam promítne televize již tuto neděli. Ovšem legendární český klavírista žijící v New Yorku Rudolf Firkušný byl již přítomen úternímu slavnostnímu zahájení Pražského jara v Karolinu, po němž následovala recepce. Zde jsem byl svědkem, jak se na něho vrhli kolegové z jiných novin s prosbami o rozhovor a byli mile, leč přece jen odkázáni na dny příští. Našim novinám však bylo vyhověno hned a na místě.
Od našeho posledního povídání na stránkách RP uplynulo půl roku. Jaké umělecké úkoly jste v té době absolvoval?
Co jiného, než že jsem dost cestoval a hrál, i když to byla spíš dovolená vzhledem k tomu, co mne v blízké budoucnosti čeká.
Například?
Je toho moc, mám velmi zaplněné léto. Bude to postupně New York, Hollywood, San Francisco, potom zájezd do Japonska, následuje Evropa – Anglie, Berlín a taky Praha.
Kdy a při jaké příležitosti?
V září nebo říjnu na Sukově hudebním podzimu, s Českou filharmonií.
Vyšly vám v minulých měsících nějaké nahrávky?
Dvě desky ve Spojených státech. Oba Klavírní kvintety Antonína Dvořáka a také jeho Klavírní koncert spolu s Janáčkovým Capricciem a Concertinem u newyorské firmy BMG ve spolupráci se Supraphonem, u něhož to vyšlo již dřív, ale v Americe až nyní. Jinak jsem měl obrovskou radost, že mě opět nominovali na cenu Gramy, tentokrát za Janáčka. Když si člověk uvědomí, co desek se tam vyrobí…
V pondělí vás čeká recitálové vystoupení s Josefem Sukem, o něž je obrovský zájem, protože se představíte v netypické roli klavírního doprovazeče. Čí to byl nápad? Pokud vím, s panem Sukem jste u nás dosud nekoncertoval.
Přiznám se, že z mé hlavy to není, přišlo s tím vlastně vedení Pražského jara. Ovšem nehrajeme spolu poprvé, např. vloni jsme takto spolupracovali na festivalu v anglickém Edinburghu. Ten nápad dát nás dva do Rudolfina vítám, komorní muziku miluji a s panem Sukem se hraje překrásně.
Jaký máte v Praze program a jak dlouho se zdržíte?
Svůj pobyt zde plánuji do konce května. o budu dělat? Pochopitelně navštívím některé festivalové koncerty, ale hlavně tu chci tentokrát být jen docela obyčejným turistou. Nemít žádné závazky a jen tak si chodit po krásách Prahy a mít volný čas pouze pro sebe.
Nezajedete ani do rodných moravských Napajedel?
Tentokrát ne, chci ty chvíle strávit čistě v Praze.
Je to pár měsíců, co jste oslavil nádhernou osmdesátku. Stále podáváte neuvěřitelně dokonalé výkony, kde se ve vás to mládí bere?
Nevíte? To je přece tou muzikou! Taky mám rád život a umím se dívat na jeho pozitivní stránky, ale zároveň se snažím být stále připraven i na momenty, které tak pozitivní nejsou. A pak – muzika je povolání, v němž nejste nikdy hotov. Pořád je před vámi nějaký cíl, protože něco neumíte. Neustále máte pocit, že je co se učit. Aspoň u mne tomu tak je, a to mi dodává chuť do práce a asi i to mládí, jak říkáte. Dokud vidím, slyším a chodím, nechci upadnout do nečinnosti.
Zřejmě to souvisí s vaší životní filozofií. Jste věřící?
Samozřejmě.
Jak se díváte na situaci v naší zemi?
To je těžká otázka, jelikož zdejší poměry z dálky příliš neznám. O politice bych proto raději nehovořil, ale pokud jde o kulturu, tak se s velkým zájmem snažím sledovat, co se u vás děje. Zdá se mi, že hudební a divadelní život docela potěšitelně kvete, a věřím v jeho další dobrou budoucnost.
A kdybyste provedl srovnání s kulturou americkou?
To se moc nedá, protože rozměry jsou zcela odlišné. Tam se vše víceméně soustřeďuje do velkých center, kdežto zde je právě krásné, že umění vzniká a žije i v malých městech. Navazuje se tak na zdejší letitou tradici, kdy spousta amatérských spolků provozovala krásné komorní koncerty a podobně. Mám dojem, že se to snad začíná oživovat.
Stále učíte na Juilliard School v New Yorku?
Už méně, mám jen dva žáky, víceméně hotové umělce. U nich běží jen o výuku ve stylu konverzací a rad, nikoliv o pilování stupnic.
Máte v naší vlasti dobré přátele?
Zajisté, mezi ty nejlepší patří brněnští kamarádi Richard Kozderka a bývalý spolužák Jirka Baborovský. Pak taky některé starší dámy, co se mi občas ukážou, ale už jich je poměrně málo. Moje generace bohužel odchází, je to pro mě smutné…
A přátelé z kategorie světových hudebních hvězd?
Znám je skoro všechny. Jenže v Americe je všechno tak uhoněné, že taková přátelství, jako jsem zažil v Čechách, tam ani nevznikají. Spíš bych to nazval náhodnými setkáními.
Děkuji za rozhovor.
(Rudé Právo – 15.5.1992 – Jiří Tlučhoř)
