Pavel Steidl po roce

  1. 1
  2. 2

Rozhovor s předním českým kytaristou 
Bude to rok od našeho prvního rozhovoru pro Operu Plus. Co se za ten rok událo ve vaší kariéře, plánech do budoucna nebo případně i v osobním životě?

Nemám příliš rád to slovo kariéra a tak tedy snad raději o práci nebo jak vlastně tomu co dělám říkat? Tento rok mně začal intenzivní přípravou na turné po Austrálii. Společně s vynikající australskou kytaristkou Karin Schaupp jsme vytvořili duo a na turné, které bylo uspořádané společností Musica Viva jsme zahráli dvanáct koncertů v překrásných sálech a musím říci – pro fantastické publikum. Mám Austrálii moc rád. Bylo fajn vidět, že nástroj, jakým kytara je, dokáže pořád naplnit sály okolo jednoho tisíce lidi. Po návratu mně bohužel onemocněl a záhy zemřel můj otec. Měl jsem to štěstí, že jsem s ním mohl být v těch nejtěžších chvílích. Celý jeho odchod beru jako nejsilnější zkušenost mého života. Velice těžkou zkušenost. Pocítil jsem, jaké to je hrát koncerty a cítit bolest nad ztrátou někoho tak blízkého. Bohužel nejsem v situaci, kdy mohu odříci naplánované koncerty. Způsobil bych tím mnoho problémů organizátorům a nevím, zda by mi to celou situaci vůbec ulehčilo. – Vedle dalších koncertů a kurzů pro studenty v různých zemích jsem ještě natočil CD společně s Evropským kytarovým kvartetem, jehož členy jsou kytaristé různých stylů. World music, jazz a klasická kytara. Jsou to vynikající hudebníci a skvělí přátelé. Thomas Fellow, Reentko Dirks a Zoran Dukic.

Na některých svých koncertech jste k hraní přidával alikvótní zpěv. Lidé byli nadšeni. Děláte to běžně? A v jaké muzice?

Pokouším se realizovat zvuk, který existuje v mé představě. Lidský hlas dokáže nádherně souznít s nástrojem, jakým kytara je. Samozřejmě říci, že to dělám běžně, to určitě ne. V hudbě jednadvacátého století je však možné všechno.

Jakou hudbu rád posloucháte?

Kupodivu mám moc rád staré nahrávky třicátých a čtyřicátých let. A pak miluji nade všechno ticho, do kterého počítám i všechny zvuky, které jsou stvořeny přírodou.

Zmínil jste natáčení CD: má podle vás vydávání CD budoucnost? Nebo své další nahrávky budete šířit po internetu?

Je určitě dobré mít zadokumentován názor hudebníka na něčem, čemuž se říká hudební nosič. Ale osobně nepřikládám CD příliš velký význam. Hudba se brání a nechce být zaznamenána. Navíc názor hudebníka se vyvíjí a každým rokem jsme někde dál. Přikládám větší význam momentu, kdy hudebník tvoří a kdy se zdá, že hudba jím jen protéká. Je to složité a celá otázka je navíc jaksi doprovázena věcí, které se říká byznys. Asi je nejlepší to biblické „Co je božího Bohu a co císařovo císaři“. Myslím, že budoucnost je v živých koncertech a neopakovatelných momentech, které přinášejí.

I tak se zeptám: kolik a jaká CD jste už nahrál?

Několik jich bylo a jedno CD prý bylo vybráno i mezi stem nejlepších kytarových nahrávek dvacátého století. Myslím, že to bylo CD s hudbou Luigi Legnaniho. Já vlastně hlavně natáčel hudbu devatenáctého století. Mertz, Paganini, Coste, Legnani. – Můj dávný přítel Jaroslav Dušek mne jednoho dne požádal o hudební doprovod při nahrávce audio knihy Čtyři dohody a tak vznikla nahrávka, která je velice netradiční. Tři hodiny improvizace k textu, který by měl každý poznat, nebo alespoň přivonět. Podílel jsem se i na několika jiných projektech.

Na vašem nejnovějším disku převažuje Leoš Janáček a Jana Obrovská. Podle čeho jste skladby vybíral?

Celý disk má v sobě něco jako vzpomínku a poctu lidem, kteří mi pomáhali najít sebe samého. Pokud si přečtete text k disku, asi se dozvíte více. Navíc je to i jakási koláž toho, čemu se říká modernismus a postmodernismus. V každém případě Jana Obrovská, kterou jsem měl možnost poznat zblízka, ve mně osobně zanechala hlubokou stopu. Byla manželkou jednoho z mých prvních učitelů Milana Zelenky.

Kdo je vydavatelem? S kým spolupracujete?

Vydavatelem je můj dobrý přítel Vilém Žák a podezírám jej, že si jenom z tohoto důvodu zřídil hudební vydavatelství. Naši tátové spolu seděli v jedné třídě a my se spolu podílíme na kytarovém festivalu na Křivoklátě. O hudební režii jsem poprosil jiného přítele Paolo Paloliniho. Ještě se mi nestalo, že bychom v hudbě a ve vaření měli odlišný názor. On je Ital!!!

Můžete čtenářům přiblížit, jak je to s financováním takového disku, kolik práce to zabere?

Nemohu, protože Vilém mě nenechá se těmito otázkami zabývat. Mám prostě jen podepsanou smlouvu. Je to moje, ale i jeho štěstí, protože já se v tomto odvětví vůbec neorientuji.

Jaká sólová vystoupení v zahraničí vás čekají a budou nějaké koncerty v Českou republiku?

Teď v neděli 13. října vystoupím na Malostranských komorních slavnostech, kde zároveň proběhne křest nového CD. Do konce roku budu ještě hrát ve Venezuele na festivalu pořádaném k devadesátinám Alirio Diaze – legendárního mistra kytary. Pak navštívím ještě Malajsii a Singapur. A celý rok zakončím pravděpodobně malým vystoupením v Domově důchodců v Rakovníku. Poslední léta se to stalo tradicí. Na příští rok mám pár zajímavých pozvání. Snad nejvíce si cením toho, že mne pozval John Williams, abychom společně zahráli koncert v divadle Globe v Londýně, John Williams and friends. Je to, jako když se sen malého kluka stane skutečností. Říká se, že chce přestat s aktivním koncertováním a tak se ho pokusím přemluvit, ať ještě počká! 🙂

Děkuji za rozhovor!
***

Vizitka:
Pavel Steidl se 24. června 1961 narodil v Rakovníku. Na kytaru začal hrát v osmi letech a jeho prvním učitelem byl jeho bratr. Vystudoval Pražskou konzervatoř, kde ho učili mimo jiné Milan Zelenka a Arnošt Sádlík. Ve studiu pokračoval na pražské Akademii múzických umění, tam jej vedl uznávaný kytarový virtuos Štěpán Rak. Mimo klasického studia sbíral zkušenosti také návštěvami mistrovských tříd, které vedli David Russell a Abel Carlevaro. Další cenné zkušenosti získal účastí v mnoha soutěžích a na řadě hudebních festivalů.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat