Belfiato Quintet zahrál v Rudolfinu transkripci Smetanova smyčcového kvartetu

V Belfiato Quintet hrají mladí instrumentalisté. Složení ansámblu postupně krystalizovalo do dnešního stavu. Soubor však existuje již osmnáct let od školních lavic jeho členů. Dnes již všichni jeho hráči zaujímají přední pozice u nejlepších českých orchestrů. Délka spolupráce všech zúčastněných i chuť řešit otázky kompaktnosti kolektivní interpretace přinesla skvělé výsledky. Kreace souboru patří mezi to nejlepší, co česká scéna komorní hudby nabízí. Není divu, že se kvinteto již může pyšnit prestižní Cenou Českého spolku pro komorní hudbu a mnoha dalšími vavříny.

Také sledovaný koncert se stal oslavou komorního hraní, především pak velmi pozitivně zapůsobily kompozice 20. století, které vznikly s primárním zacílením pro dechový kvintet. Zazněly v první polovině večera a byly v programu seřazeny chronologicky podle data vzniku. Na vnějších okrajích první části koncertu dramaturgie umístila svitové cykly, uprostřed pak jednovětou, vnitřně členěnou kompozici. Večer otevřela Malá komorní hudba, op. 24b Paula Hindemitha (1895–1963). Má charakter divertimenta. Belfiato Quintet vystihl všechny strukturální rysy i oduševnělé detaily, které do pětivětého díla autor vložil. Posluchači si tedy mohli vychutnat nejen brilantní či zpěvná sóla všech členů, ale i dua v unizonu s doprovodem ostatních nástrojů. Zážitkem byla též jednota souhry všech protagonistů v harmonických blocích. Skladbu ozdobila znělá piana, často se vytrácející až do rozeznělého ticha a další dynamické efekty. Především však soubor poskytl auditoriu transparentní zprávu, že Hindemithova skladba je veselá s neoklasickými kořeny.

Nálady letního relaxování přinesla v souladu s tím Letní hudba amerického autora Samuela Barbera (1910–1981). Původce slavného Adagia pro smyčce vytvořil v Letní hudbě přesvědčivou, dnes kvintety oblíbenou jednovětou kompozici, vnitřně členěnou na menší části. Za základ formy Barber zvolil melancholickou, tonální, poněkud sentimentální hudbu, kterou střídá s pasážovými a rytmicky pregnantními mezihrami. Ty plní úlohu virtuózních kadencí. Také tato skladba našla v Belfiato Quintet ideální interprety. Nelze se tedy divit, že byla spolu se skladbou Hindemithovou zařazena do nového CD Elements. Na uvedeném nosiči se nachází i závěrečné dílo první poloviny koncertu Pět světských a posvátných tanců francouzského skladatele Henriho Tomasiho (1901–1971). Autor zde opouští materiál tonality a buduje svoji pestrou paletu nálad na intervalových složeních akordů či celých pásem. Do tajemných zákoutí nás vedou často souzvuky obsahující malé sekundy. Ty v interpretačním mistrovství souboru zaznívají až překvapivě nebolestně, spíše s příměsí záhadnosti a tajemství. V provedení skladby zaznělo však také velké množství dalších umných detailů, na nichž se podíleli všichni členové souboru. Zvlášť je třeba vynést do popředí s elegancí hraná sóla lesního rohu v podání Kateřiny Javůrkové.

V první polovině večera došlo k příkladnému spolupůsobení kompoziční, instrumentační i interpretační složky všech děl. Není tedy divu, že výsledný efekt u posluchačů byl nadmíru pozitivní. Pozoruhodný na tomto stavu je fakt, že velké ovace vyvolaly skladby 20. století, které nebyly v mnoha případech posluchačsky zcela přístupné. Důvod je třeba hledat v obecných specifikách dechového kvintetu. Jeho nástroje vyluzují tóny různými způsoby. Jsou tedy více samostatnými barevnými solitéry než spolupracovníky v souborové hře. Všimněme si rozdílu od smyčcového kvartetu, který obsahuje nástroje tvořící tón podobným způsobem. Uvedená skutečnost má dalekosáhlý vliv na možnosti splynutí houslí, violy a violoncella do jednoho zvukového celku. Ty jsou zde nesrovnatelně větší. Teorie interpretace nás učí, že míšení barev má své limity u směsí rozličných nástrojů a nástrojů stejnorodých. Odborník by faktor splynutí barev měl při rozhodování o transkripci skladby zohlednit. V případě přenosu Smetanova Smyčcového kvartetu č. 1 e moll „Z mého života“ do dechového kvintetu se to očividně nestalo. Zazněl v druhé polovině večera. To, že se zde nástroje ve většině případů nepojí a že například v první větě jsou v partituře pro lesní roh zbytečné technické nároky vyplývající z přímého nasazování vysokých tónů, ponechám stranou. Ano, musím připustit, že v Polce ve druhé větě je barva dechového kvintetu relevantní k českému lidovému živlu. Bylo mi však líto, že tak skvělý soubor opustil své výkonnostní pozice, jež hájil v první polovině večera. V provedení Smetanova kvartetu byla ve hře Belfiato Quintet relativizována intonační stránka, souhra, a především zmizela radost z hudby. Do interpretace se vkradl zřejmě také strach z výsledku. Důvody jsou řečeny výše – dechový kvintet nedociluje kompaktnosti zvuku smyčcového kvarteta, ale má jiné přednosti. Oba soubory jsou jednoduše vzájemně nezastupitelné. Výkon Belfiato Quintet ve Smetanovi lze i přes uvedené námitky označit jako kvalitní. Chápu též, že se umělecké těleso snaží dramaturgicky přizpůsobit nadcházejícímu Roku české hudby. Jsem si však jist, že větší službu hudební veřejnosti by soubor udělal, kdyby vybral do svého repertoáru například Dechový kvintet od Iši Krejčího (1964).

Koncert Belfiato Quintet vyvolal velké ovace publika, které si vyžádalo ještě přídavek.

Český spolek pro komorní hudbu • Belfiato Quintet
16. října 2023, 19:30 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum

Program
Paul Hindemith: Malá komorní hudba, op. 24b (12′)
Samuel Barber: Letní hudba pro dechové kvinteto, op. 31 (15′)
Henri Tomasi: Pět světských a posvátných tanců pro dechové kvinteto (12′
Bedřich Smetana / arr. Karel Chudý: Smyčcový kvartet č. 1 e moll, „Z mého života“, úprava pro dechové kvinteto (30′)

Účinkující
Belfiato Quintet
Oto Reiprich – flétna
Jan Souček – hoboj
Jiří Javůrek – klarinet
Jan Hudeček – fagot
Kateřina Javůrková – lesní roh