Bělohlávkova dramatická Má vlast s lyrickými momenty

Zahájení 55. ročníku Smetanovy Litomyšle 

Smetanova Litomyšl je velkolepý festival vážné hudby, který dokáže jedinečně zaplnit velké auditorium druhého zámeckého nádvoří diváky. Kdybych soudil jen a pouze podle tohoto mimořádného festivalu v Čechách, dnes již jeho pětapadesátého ročníku, musel bych říci s potěšením, že to s poslechem klasické hudby u nás vůbec, ale vůbec není zlé… Smetanova Má vlast dokázala hned dvakrát za sebou vyprodat veliké auditorium zámku v Litomyšli! V rodném městě geniálního skladatele světového významu. Byl skvělý nápad organizátorů jubilejního ročníku, že pozvali Českou filharmonii s jejím novým šéfem Jiřím Bělohlávkem, aby provedli cyklus Smetanův Má vlast, poprvé v této symbióze právě na zahájení festivalu.Smetanovo veledílo, které opravdu nemá ve světové symfonické literatuře obdoby, vzniklo ve dvou fázích. Symfonické básně Vyšehrad – Vltava – Šárka – Z českých luhů a hájů v etapě od září 1874 do roku 1875. Po delší pauze, během níž ale byly napsány nejen opery Hubička a Tajemství, ale i příznačný mužský sbor Odrodilec (o typické zradě a rozdělení české společnosti), Smetana vytvořil vrcholy svého cyklu – Tábor a Blaník. Až v letech 1878–1879 dílo dokončil. Tato monumentální, ojedinělá oslava národních dějin, jejích hodnot mravních, naprosto nemá ve světě obdoby. Ač jistě původně Smetana naplňoval ideu formy symfonické básně, kterou přinesl v nápadu a půdorysu Franz Liszt, v Táboru a Blaníku Liszta zjevně předstihl. Především kompozičně nebývale stupňovanou výstavbou jednoho velkého, postupně gradujícího obrazu pochodu bojovníků na podkladě tří částí chorálu, když v závěru spojuje dokonce téma božích bojovníků a Vyšehradu. To jest první a poslední básně velkého cyklu, jakoby až velkolepou symfonii o šesti větách. Dirigent Jiří Bělohlávek velmi přesně vycítil právě nutnost jednoty cyklu a nerozdělil jej obvyklou pauzou po třetí Šárce anebo po Luzích a hájích, což je pauza z výše již naznačeného kompozičního úsilí Smetanova logičtější. Jistě Jiří Bělohlávek riskuje nevoli těch, jejichž motivace návštěvy koncertu je více společenská záležitost. A pauza je pro ně vrcholně důležitá! Idea jednolitosti cyklu je však důležitější. Poslouchal jsem první koncert z Litomyšle na stanici Vltava jako přímý přenos, podruhé jsem naopak byl v reálu akustiky litomyšlského zámeckého nádvoří. Což se mi ukázalo jako zajímavé porovnání zvukové, akustické a zejména dynamické. Neboť nádherné pianové plochy bylo možno plně docenit až při přímém poslechu. Co platno, rozhlas spodní dynamiku poněkud zrelativizuje, přímý přenos ještě víc než studiové nahrávky. Není nad poslech v reálu.K dirigentu večera Jiřímu Bělohlávkovi. Již na pražské HAMU jako mladý adept oboru dirigování projevoval na počátku sedmdesátých let známky výrazné tvůrčí osobnosti. Věděl, co chce, usiloval již tehdy o svůj vlastní, osobitý výraz – bylo to pro něj již v mladém věku typické! Veden dirigenty Aloisem Klímou, věhlasným praktikem, ale i Robertem Brockem, dnes zapomenutým dirigentem operním. Jistě byl ovlivněn rovněž Václavem Neumannem, což bylo zjevné z jeho gesta let mladších i středních. Postupně vyrostl v dirigenta první třídy. Ostatně jako byl i Václav Neumann. Česká filharmonie má zvláštní druh návyku. Ničit vysoce talentované české dirigenty, kteří teprve když si vyslouží své ostruhy v zahraničí, jsou přijati„na milost“. Toto si zažil Václav Neumann, ale také Karel Ančerl, kterému filharmonici dělali neuvěřitelné naschvály, ale on je právě uměl dovést k průrazným mezinárodním úspěchům a vynikajícím studiovým nahrávkám! Jiří Bělohlávek, náš nejsilnější talent těsně poválečné generace, si musel prožít totéž. Ač jeho vysoké kvality byly moc dobře filharmonikům známy, zvolili si Gerda Albrechta, kterého si ale sami následně dehonestovali. Zejména, když zrovna Mou vlast vykládal po svém a polku ve Vltavě líčil v Německu jako tanec Čechů opilých becherovkou, kteří se prý rádi zrovna becherovkou opíjejí… Měl věru fantazii zřetelně obrovskou. Nu, byl z toho zase trochu nadnesený incident, kdy vystoupil v televizi i sám hudební vědec profesor Jaroslav Smolka a žádal Albrechtovu demisi. To, že byl dirigentem průměrným, nijak nevadilo. Leč dotknul se necitlivě svým výkladem díla, které v Čechách požívá veliké piety. Ach, ten Haškův Švejk, v českém podvědomí kódovaný! Nicméně tehdy měl Jiří Bělohlávek stanout před filharmonií, ne až po exhibicích jiných dirigentů, které vedly do vzduchoprázdna a úroveň filharmonie stagnovala. Byl by mohl opravdu vytvořit delší epochu, jako Václav Neumann. Tehdy byl v tolik ideálním středním věku. Zbývá doufat, že Jiří Bělohlávek se těší dobrému zdraví a kondici ve věku seniorském, kdy legendární Václav Neumann již, vzdor pěstované józe, v elánu polevoval. Bylo známo, že se mu nechce příliš zkoušet a spoléhá až příliš na napětí na koncertech.Jiří Bělohlávek je dnes očekáván až přehnaně jako šéfdirigent – spasitel. Mou vlast v Litomyšli interpretoval v duchu tradic, což ani nelze jinak. Tradice Mé vlasti od doby Václava Talicha, Karla Ančerla a Václava Neumanna je veliká a svazující. Snad jen Rakušan Wolfgang Sawalisch ji dokázal v kladném slova smyslu narušit.

Bělohlávek vystavěl vstupní Vyšehrad v tektonice skvěle. Práce s dynamikou je úžasná a piana v části po zvratu v Piu mosso agitatu a její postupný plošný nárůst k maestosnímu Largamentu byl skvělý. Zajímavé, vynikl v reálu koncertu více, ne tolik v přenosu, kde pianissima jsou zrelativizována. Vltava přinesla půvabně poetický pohled s výrazným stupňováním obměn hlavního motivu, ale i zajímavě jemnou akcentaci stylizace polky a její anticipaci v unisonu smyčců. V přenosu prvního večera bylo ono unisono smyčců znatelně hodně expresivně akcentováno, patrně byl tento moment mikrofony zdůrazněn. V reálu prostoru vyznělo naopak velice decentně (L’istesso tempo – Venkovská svatba). Stylizace polky měla v prostoru velmi jemnou a přesnou míru akcentace. Také pohrání si s houslovou dohrou před závěrovými akordy neslo punc jedinečnosti.Již v přenosu prvého koncertu mne doslova nadchla Šárka ohromně dramatickým nervem, v závěru až nebývale tempicky, a tím i expresivně vystupňovaným. V reálu koncertu jsem si jedinečnost dramatismu výrazu v Šárce potvrdil. Skoro bych řekl, že pan Bělohlávek má k Šárce zvláště výrazný osobní vztah. Z interpretace skladby to bylo znát! Však je to báseň úžasná svým dramatickým nábojem! Symfonická báseň Z českých luhů a hájů je jedinečná apoteóza české přírody. Vstupní tempo je v Molto moderatu rychlejší než v Neumannově monumentálnějším pojetí. Krásně vyzdvihovaná byla polyfonní témata v Allegru poco vivu, ma non troppu. Až mozartovsky jedinečně průzračná a hlavně smyčcovými skupinami brilantně zahraná. Zejména skupina deseti violoncell zněla neobyčejně jednotně a celistvě. A nádherná dynamická příprava vrcholu. Bělohlávek má neomylný cit pro jejich výstavbu, což charakterizuje ty nejlepší dirigenty!Vrcholem večera byl dramaticky vystavěný Tábor a Blaník. Vlastně jeden velký tematický celek. Bělohlávek obě básně ale nespojil, nýbrž oddělil je krátkou napěťovou pauzou. Jedinečně! Blaníkem jsem vždy fascinován, jaká je to fantastická kompozice. Jakoby Tábor byl až myšlenková ouvertura k velkolepému Blaníku. Bělohlávek vstup do Blaníku oproti Táboru výrazněji zrychluje v Allegru moderatu, ale idylickou část v Andante non troppo nechá nádherně rozezpívat v Solo espressivu hoboje a sekce dechových nástrojů. Hoboj i flétny zněly filharmonikům báječně. Že by se obnovovala věhlasná česká škola v měkkosti zvuku těchto nástrojů? Až originální plasticky unikátní frázi vytvořil první hornista v Tempu di marcia, tedy klobouk dolů před tak nádherně vypointovanou, zdánlivě tak jednoduchou hudební frází! Co se z ní dá ale vytvořit! A od tohoto místa vybudoval Bělohlávek skvělou ukázku své tektoniky, bezvadně promyšlené, jdoucí vývojem dynamiky neomylně k fortissimu vrcholu. Tedy ku splynutí tématu božích bojovníků s motivem Vyšehradu v gradujícím, velkolepém Largamentu maestosu. Zde nijak nepohrdl Neumannovou výrazně zatěžkanou, zadržující akcentací, naopak ji ještě vystupňoval. A opět vyexponované tempo v závěrové codě s exaktně zahranými vstupy trubek a pozounů. Závěr byl velkolepý. Byl odměněn dlouhým potleskem auditoria vstoje.Zbývá popřát novému šéfdirigentovi, aby ho vitalita neopustila a on mohl dokončit své poslání. Navázat na éru Talichovu, Ančerlovu a Neumannovu. Možná se dnes očekává od Jiřího Bělohlávka víc, než může naplnit. Jako dirigentsky nejsilnější česká osobnost, která je na zenitu sil, tato velká očekávání jistě může naplnit.

Hodnocení autora recenze: 100 %

Smetanova Litomyšl 2013
Bedřich Smetana:
Má vlast
Česká filharmonie
Dirigent: Jiří Bělohlávek
13. a 14. června 2013 II. zámecké nádvoří Litomyšl
(psáno z koncertu 14. 6. 2013)

www.smetanovalitomysl.cz

Foto Smetanova Litomyšl-František Renza