Mám na čas půjčené jedno z nejkrásnějších divadel aneb Kdo je Ivan Liška?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

České weby, a je jich skutečně málo, opakují ten stejný životopis Ivana Lišky, který v devadesátých letech a později ještě párkrát kdosi doplnil. Obecně, když zadáte do vyhledávače jména Ivan Liška, v českém jazyce najde minimum. To se stalo mnoha emigrantům z Česka,  že svým odchodem zemřeli pro zdejší domov. Je však velice smutné, když takto zanikla jména významných umělců. Je třeba tento dluh splatit, a proto jsem s Ivanem Liškou půl roku intenzivně pracoval na jeho jediném profilovém rozhovoru, který s ním v Česku pro české čtenáře vychází. Nechtěl jsem nic opomenout ani na nic zapomenout a pokusil jsem se zprostředkovat portrét umělce i člověka. Když se zpětně podívám na to, co prožil, a to zdaleka ještě není u konce, připomíná to jeden veliký příběh podobný těm velkým baletním syžetům. Emigrace, angažmá v Německu, které se mu stalo domovem, léta u Johna Neumeiera, kde ztvárnil nádherné role jako například Lysandra v nesmrtelné adaptaci Snu noci svatojanské, Orlanda v Jak se vám líbí, Armanda v Dámě s kaméliemi, až po dvě vrcholné kreace, které prověřily nejen jeho techniku, ale i herectví: titulní postavy v Peer Gyntovi a Odysseovi.Samozřejmě tančil i v dílech dalších významných choreografů: Johna Cranka, José Limóna, Leonida Jacobsona, George Balanchina, Jiřího Kyliána, Anthony Tudora, Jerome Robbinse, Murray Louise, Lar Lubovitche, Hanse van Manena nebo Maurice Béjarta, ale Neumeier a Liška zůstanou největší kapitolou. Pak už ne s jedním kufrem odešel z Hamburku do Mnichova, kde se připravoval na první sezonu šéfa Bavorského státního baletu, která začala v roce 1998 a trvá dodnes. Pod vedením Ivana Lišky se soubor dostal do zářného středu umělecké mapy nejenom Evropy. Šíře repertoáru, péče o klasický odkaz, znovuuvedení děl Limóna, Grahama, Miassina, přes osobnosti druhé půle 20. století jako MacMillan, Robbins, van Manen, Child, Ek, Kylián, Forsythe, Cranko, Ashton, Balanchine, Neumeier, až po možnost tvořit s velkým souborem, kterou dal mladým a pak rezidenčním choreografům, jako byli Godani, Murphy, Mannes, Jean Grand Maitre, Bombana či v současnosti Terence Kohler. Tak bychom mohli pokračovat dál a dál. K jeho choreografiím, pedagogickým aktivitám, ředitelským, kulturně-společenským vizím… I domácí ředitelé by se mohli od něho učit. Co mě zaujalo, byla maximální profesionalita a lidská vstřícnost, se kterou Ivan Liška přistoupil k našemu rozhovoru uprostřed náročné divadelní sezony mezi cestováním, zájezdy, ředitelskými povinnostmi. Na nic si nestěžoval, nevynechal jedinou otázku a důsledně dbal na znění svých sice někdy stručných odpovědí, ale do hloubky promyšlených. Uchoval si svůj rodný jazyk a nad jeho odpověďmi, které zahrnují a trefně popisují i stav společnosti, se tají dech. A tak mne napadl osud nejednoho českého umělce, jenž dosáhl světového věhlasu, a také slova Vítězslava Hálka ke Smetanově písně, která nemyslí jenom na pěvce, ale obecně na pěvce umění: „Soud boží na se národ zve, jenž pěvce své ctít neví, a nejstrašnější kletbou jest, když bůh odejmul zpěvy.“

Dnes jste členem porot mnohých soutěží, předsedáte konkurzům a audicím… Vzpomenete na svá školní léta, jak moc se balet a tanec vyvinul?

Technická stránka se tam očividně vyvinula. Globalizace existovala v tanci mnohem dříve, než se tento pojem vůbec ujal. Cením si specifických tahů různých škol – anglické, ruské, americké a zbytků italské a francouzské školy. Za měsíc jsem předsedou čínské mezinárodní soutěže.Vnímal student Taneční konzervatoře Ivan Liška v době svého dospívaní vedle světa tance něco takového jako Pražské jaro?

Pražské jaro 1968 bylo společensko-politické vyvrcholení změn v přemítání, jak zachránit socialismus před totálním morálním kolapsem. Okupaci ČSSR jsem zažil v Paříži. Po návratu na konzervatoř mne očekávala maturita i z ruštiny s hrdinnou ruskou armádou parkující své tanky třeba u stanice tramvají ve Vršovicích. Podílení na organizaci stávky studentů všech vysokých škol a tak dále, letákové akce, plakáty, agitace.

To jste vše dělal? Měl jste takový základ v rodině, že jste byl tak, řekneme, uvědomělý?

V mé generaci to byl naprosto všeobecný pocit a cíl. U mých rodičů i vrstevníků.

Rok 1969 se stal mezníkem životů mnoha obyvatel Československa. Po uvolněném Pražském jaru přišlo kruté období extrémní normalizace. Vy jste ukončil školu a rozhodl jste se emigrovat… Nebo spíš utéct? Jaké to bylo pro vás, učinit tak zásadní krok? Jak to vnímala vaše rodina?

Moji rodiče, na základě prožití stalinismu v padesátých letech, nechtěli svým dětem (dvě sestry a já) ničit budoucnost. Pětičlenná rodina emigrovala, každý s jedním kufrem – když jsme vše domluvili, rozhodli, uskutečnili.

Jak jste vůbec získal angažmá v cizině v takové politicky agresivní době?

Západní země byly vzhledem k českým emigrantům velkorysé, částečně kvůli vlastnímu špatnému svědomí. Status quo studené války nebylo možno změnit. Pomoc emigrantů bezpříkladná. 20. září 1969 v Düsseldorfu na konkurzu „Předtančení“, od 1. října smlouvu ve sboru baletu Deutsche Oper am Rhein, kde Růžena Mazalová zastávala funkci zástupce uměleckého šéfa Ericha Waltera.

Ano. Vaše první umělecká zastávka byla právě baletní soubor Deutsche Oper am Rhein. Jaké to bylo přijít z Česka do cizí krajiny, ze země, kde se učila jen ruština? A přijít o všechny jistoty? Pro dnešní mladé lidi je to skoro nepředstavitelné. Jak jste se v angažmá cítil? Byl jste ze školy dobře připravený?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat