V odstupu necelého týdne od koncertu, na němž Česká filharmonie pod taktovkou Jiřího Bělohlávka přednesla symfonie č. 5 a 8 Antonína Dvořáka, byl ve středu 19. prosince na pořadu první z trojice 4. koncertu abonentního cyklu B, na němž zazněla skladatelova Symfonie č. 3 Es dur, op. 10 a Symfonie č. 7 d moll, op. 70. Koncert byl součástí dvořákovského cyklu, na němž mají být postupně uvedeny všechny skladatelovy symfonie a který je zaznamenáván jednak pro souborné vydání vydavatelstvím Decca a jednak Českou televizí. Kromě Dvořáka byl na programu ještě Bohuslav Martinů, zastoupený málo hraným Koncertem pro smyčcové kvarteto a orchestr, H 207. Nutno poznamenat, že zařazení této třetí položky do programu bylo zřejmě motivováno především snahou dostát tradici, kdy Česká filharmonie každoročně (již 18. sezónu) uvádí v rámci prosincových Dnů Bohuslava Martinů jedno z jeho děl. Program tím však přece jen poněkud „nabobtnal“, takže první polovina večera zabrala více než hodinu, což se v závěru negativně projevilo na soustředěnosti posluchačů.
Přestože se orchestru i dirigentovi podařilo udržet poměrně vysoký standard, ve srovnání s oslňujícím provedením Dvořákovy Osmé symfonie v minulém týdnu bylo možno přece jen zaznamenat určitý kvalitativní pokles. Ani ne tak při pohledu „shora“ na výstavbu velkých celků a celkový dojem provedení, ale spíše v detailech vedení jednotlivých partů nebo konkrétních hudebních pasáží. Například ve scherzu Sedmé symfonie se v partu dřevěných dechových nástrojů ztrácely krátké tóny, a to i při opakování stejné pasáže později. V první větě třetí symfonie pak na některých místech v tutti docházelo ke vzniku jakési zvukové masy, v níž nebylo možno rozeznat úlohy jednotlivých nástrojových skupin. Na vině je v tomto případě možná i Dvořákova hutnější instrumentace, typická pro jeho raná díla.
Naopak nejsilnějšími místy provedení se stala precizně zahraná závěrečná věta třetí symfonie, v jejímž téměř neustávajícím hopkavém rytmu předvedli hráči České filharmonie vynikající souhru a cosi, co bychom mohli nazvat kolektivním smyslem pro „svého“ Dvořáka. Sedmá symfonie, která představuje jedno z nejinspirovanějších Dvořákových děl a zároveň i jeden z vrcholů tehdejší evropské klasické hudby vůbec, byla v celkovém dojmu interpretována se vším co, k ní patří. Její temný, „antidvořákovský“ charakter byl posílen zdůrazněnou úlohou hlubokých smyčců, ale zejména lesních rohů, které na mnoha místech vpadaly do orchestrálního tutti drsněji než bývá zvykem, ale o to účinněji. Bez výhrad lze také hodnotit interpretaci závěrečné věty, která se stala skutečně strhujíc tečkou večera (výborné tympány a žestě!).
Na provedení Koncertu pro smyčcové kvarteto a orchestr Bohuslava Martinů se spolu s Českou filharmonií podílelo vynikající Bennewitzovo kvarteto, které lze již dnes považovat za jeden z naších předních kvartetních souborů. Ačkoli se stále jedná o čtveřici poměrně mladých hudebníků, na repertoáru mají úctyhodně široký repertoár, který se nedrží jen v zaběhlých kolejích, ale nabízí řadu neotřelých dramaturgických výletů do oblastí méně známého repertoáru. Tak tomu bylo i v případě tohoto koncertu, na němž soubor představil málo hrané dílo ze 30. let 20. století.
Přestože předseda Správní rady Nadace Bohuslava Martinů Ivan Štraus hovoří ve svém textu v programu koncertu o „utkání smyčcového kvarteta s orchestrem“ jako o „dobrodružství – kdo vyhraje?“, dílo ve skutečnosti tradiční koncertantní princip „sólista versus orchestr“ příliš nezdůrazňuje. Plochy hrané sólovým kvartetem se přirozeně a dá se říci i plynule prolínají s pasážemi orchestrálními. Bennewitzovo kvarteto potvrdilo své kvality a také všestrannost, se kterou dokáže přesvědčivě a stylově interpretovat díla nejrůznějšího zaměření. Jeho hráči dostali velký prostor zejména v pomalé větě, která začíná dlouhou jakoby snovou hudební plochou bez doprovodu orchestru. V závěrečném rondu v rychlém tempu, v němž lze postřehnout i názvuky na moravský folklór, se hráči blýskli skvělou rytmickou souhrou s orchestrem a přímo nakažlivou muzikálností. 
Přes určité výhrady lze i toto pokračování cyklu Dvořákových symfonií s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem považovat za zdařilé a budeme se těšit na další, které se má ale uskutečnit až v následující sezóně. Zbývají ještě tři skladatelovy symfonické opusy: č. 2, 4 a 9.
Hodnocení autora recenze: 80 %
Unikátní Dvořákovský komplet 2012-2014 – DECCA & Česká filharmonie
Dny Bohuslava Martinů
Česká filharmonie
Dirigent: Jiří Bělohlávek
Bennewitzovo kvarteto
19., 20. a 21. prosince 2012 Dvořákova síň Rudolfina Praha (10:00 a 19:30)
(psáno z koncertu 19.12.2012)
program:
A. Dvořák: Symfonie č. 3 Es dur
B.Martinů: Koncert pro smyčcové kvarteto a orchestr H 207
A. Dvořák: Symfonie č. 7 d moll
