Ben Glassberg: O velkorysých orchestrech a dirigentech v novém tisíciletí

  1. 1
  2. 2
S mladým britským dirigentem Benem Glassbergem, který před dvěma lety ve svých 23 letech získal Grand Prix na 55. ročníku dirigentské soutěže v Besançonu, si Eva Nachmilnerová povídala bezprostředně po první zkoušce na jeho pražskojarní debut. S nebývalou pokorou a upřímností hovořil o tom, jak se změnila role dirigenta a jaký je to pocit předstupovat coby dvacátník před velké orchestry, o svých začátcích se studentským orchestrem v Londýně či o jeho lásce k W. A. Mozartovi. A došlo i na to, co dělá, když má zrovna volno.
Ben Glassberg (zdroj benglassberg.co.uk)

Pane dirigente, právě za sebou máte první zkoušku s orchestrem PKF – Prague Philharmonia. Je to vaše dvojí česká premiéra – poprvé v České republice a poprvé na Pražském jaru. Dnes jste zkoušeli Mozartovou pozdní Symfonii g moll…Orchestr hrál tuto symfonii minulý týden a já jsem ji dirigoval mnohokrát, takže všechno šlo hladce. U některých orchestrů potřebujete dlouhou dobu, než docílíte potřebného stylu, ale oni mají pro Mozarta cit, takže to nebude problém. Když diriguji Mozarta, snažím se, aby orchestr hrál méně vibrato, ale jim stačí říct: Bez vibrata, prosím, a oni to okamžitě udělají. Mají moc pěkný zvuk.

V rámci jednoho večera na Pražském jaru provedete také druhý Mozartův koncert pro lesní roh a světovou premiéru skladby Šimona Vosečka Hypnos – jak byste ji charakterizoval?
Tu skladbu zkoušíme až zítra – opravdu se mi líbí, je velmi dramatická, není příliš abstraktní, je tam opravdu jasný narativ, drama. Je to o snech a nočních můrách, o probouzení a upadání do spánku.

Na festivalu vystupujete v tzv. Debutu Pražského Jara, který obvykle představuje nějakou vycházející hudební hvězdu. Vaše kariéra se zdá být opravdu neobyčejně rychlá. Začala v roce 2017 vaším senzačním vítězstvím v mezinárodní soutěži pro mladé dirigenty v Besançonu, kde jste získal zároveň cenu poroty, publika i orchestru. Vnímáte ten rychlý nástup jako přirozený vývoj, nebo si někdy říkáte: Tedy, kam jsem se to dostal?
To je dobrá otázka. Určitě je to rychlejší, než jsem čekal. S mou ženou, s kterou jsme měli svatbu po soutěži, jsme plánovali, že několik let se budeme nejdříve tak pomalu sžívat, abychom měli také čas být spolu doma, ale po té soutěži v Besançonu před dvěma lety toho najednou začalo být hodně. Takže jsme byli postaveni před volbu, kdy někdy musíte říct ne, protože chcete mít taky svůj život. Chci být někdy doma, vídat se s přáteli a mít taky čas na studium, protože většina té hudby je pro mě nová – potřebuju prostě mít volný čas. Takže musíme pracovat na tom, aby byl pracovní rozvrh trochu klidnější. Šlo to opravdu všechno o mnoho rychleji, než jsem si dovedl představit. Ale jsem za to vděčný, je velká pocta pracovat se skvělými orchestry na této úrovni takhle mladý. Je to radost!

K vašemu raketovému startu asi také přispěla náhoda, když jste jako asistent dirigenta festivalu v Glyndebourne musel na poslední chvíli zaskočit za nemocného dirigenta v produkci Mozartovy opery La Clemenza di Tito
Ano, to bylo jen pár týdnů před soutěží, asi tři týdny, bylo to skvěle načasované! Upřímně řečeno mi tenhle záskok dal potřebné sebevědomí pro soutěž, protože to bylo poprvé, kdy jsem opravdu vystoupil s profesionálním orchestrem. Myslím, že kdyby se to nestalo, tak by mi soutěž přišla obtížnější. Díky tomu jsem si ji mohl opravdu užít, věděl jsem, že tohle skutečně můžu dělat!

Lyonský národní orchestr vás nedávno jmenoval svým hostujícím dirigentem („chef invité associé“) – to je myslím orchestr, který jste dirigoval právě ve finále soutěže v Besançonu?

Ano, je to tak. Znamená to, že tam třikrát nebo čtyřikrát v sezoně budu mít koncert. Je to skvělý orchestr, mám je moc rád a mám rád to město, máme opravdu hezký vztah, je to trochu jako rodina, moc rád s nimi pracuji.

Ben Glassberg, Alexandre Collard, PKF – Pražské jaro 2019 (foto Zdeněk Chrapek)

Máte hudební vzdělání z univerzity v Cambridge, dirigování jste pak studoval dva roky na Královské akademii hudby v Londýně, kterou jste absolvoval v roce 2017… Můžete říct, jak vaše studium probíhalo?
Studium na Cambridge je čistě teoretické – historie, teorie, analýza, základy skladby. Svou absolventskou práci jsem psal o Mozartově Figarově svatbě a diplomku o dirigování. Dirigování jsem v té době studoval soukromě. Na Cambridge je dobré, že je tam spousta orchestrů, takže jsem měl hodně možností trénovat v praxi. Každý týden po dobu tří let jsem dirigoval, ale neměl jsem vlastně čas přemýšlet nějak víc o technice, takže to byl důvod, proč jsem nakonec šel ještě na akademii. Chtěl jsem najít učitele, který by to, co jsem uměl, rozcupoval a znovu poskládal dohromady.

A předtím, jak jste začínal? Hrál jste jako dítě třeba na klavír? Kdy přišel ten moment, že jste se rozhodl být dirigentem?
Asi od osmi let jsem se učil na klavír a na bicí, na ty jsem hodně hrával v různých mládežnických orchestrech. Když mi bylo asi dvanáct, tak jsem byl na koncertě, kdy jsem si začal říkat, že bych byl opravdu rád dirigentem. V patnácti jsem vstoupil do třídy pro orchestrální hudebníky, kteří se chtěli něco naučit o dirigování, a v sedmnácti jsem pak dal v Londýně dohromady malý orchestr, pozval jsem do něj kamarády, kteří chtěli hrát. Tenhle orchestr od té doby opravdu vyzrál a hraje moc dobře, mají teď nového dirigenta, který je skvělý, opravdu vyrostli téměř z ničeho. Tak takhle nějak jsem začínal. Samozřejmě to asi bylo strašné, protože jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Ale byla to skvělá příležitost rychle se učit, jak to dělat lépe.

Jaká je vaše zkušenost coby mladého dirigenta s orchestry, které možná ne vždy vítají novou tvář s pochopením?
Musím říct, že všechny orchestry, se kterými jsem pracoval, byly vlastně velkorysé. Při první zkoušce je to tedy vždycky obtížné, protože chtějí vidět, co umíte. Takže můj plán vždycky je nejdřív co nejvíc hrát, bez toho, abych toho moc říkal. Jen vidět, jak to jde, a ukázat jim, že prostě snad nejsem tak strašný. Ale zjistil jsem, že obvykle jsou opravdu vstřícní, protože neočekávají někoho jako Abbada nebo Barenboima, ale někoho, kdo je na začátku cesty. Někdy můžou být trochu… složitější, protože prostě tu danou skladbu už hráli tolikrát, ale většinou mají respekt. Měl jsem až dosud opravdu štěstí. Myslím, že tohle se taky mění.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na