Benátští sólisté bez lesku a dokonalosti

Nedělní koncert padovského souboru I Solisti Veneti v Národním divadle nutil ke srovnání. Vzpomínky na nezapomenutelné kreace vystoupení ve stejné době založených souborů I Musici di Roma s Renatem Fasanem, Felixem Ayem, Pinou Carmirelli či Salvatorem Accardem, Stuttgartského komorního orchestrem s Karl Münchingerem nebo Orchestru J.Francoise Paillarda jsou nepřekonatelné. Současné obsazení pod vedením svého zakladatele Claudia Scimone prezentovalo v Praze nejen hudbu barokní, ale též potpourri skladatelů 19. století. Neslyšeli jsme však ani takzvanou „poučenou“ interpretaci, ani dokonalou souhru, vytříbenou intonaci, ani vivaldiovské slunce. Koncertnímu mistru Lucio Deganimu nepomohl ani Stradivariho nástroj, který při hře přepnutým smyčcem měl řadu zvukových kazů a neustále utíkal doprovázejícímu souboru. Také mandolinista a loutnista nepřesvědčili a sólistka slavného koncertu d moll pro dvoje housle z cyklu “L´Estro Armonico” Chiara Parrini hrála defektním vibratem. Ve druhé části programu však uchvátili jak hobojista Paolo Grazia, tak zejména klarinetista Lorenzo Guzzoni. Takovou techniku i tónovou kvalitu a kulturu pravděpodobně hned tak v Praze neuslyšíme. Diplomatickým sborem zaplněné auditorium ocenilo tak více “Venti” di Venezia, než matný výkon I Solisti Veneti. Škoda, že nadchla pouze téměř neslyšitelná pianissima.