Rossiniho Tancredi (Tankred) se hraje poměrně zřídka, byť mezi zhruba čtyřmi desítkami oper italského mistra má přece jen aspoň trochu štěstí a narozdíl od řady z nich úplně nezapadl. Teď přišlo s jeho novou inscenací divadlo Theater an der Wien, které v rakouské metropoli poslední dobou úspěšně konkuruje Vídeňské státní opeře. Chváleno je jak za výběr repertoáru, tak většinou i za jeho špičkové provedení.
Intendant Theater an der Wien Roland Geyer, sopranistka Aleksandra Kurzak a režisér Stephen Lawless
Velká očekávání tak byla pochopitelně spojena i se zatím nejnovější inscenací, a to tím spíš, že byla ozdobena celou řadou magnetů v podobně zvučných jmen – ať už dirigentem René Jacobsem, hvězdným obsazením v čele s Vivicou Genaux, Aleksandrou Kurzak a Colinem Lee či režisérem Stephenem Lawlessem.
Intendant Theater an der Wien Roland Geyer, sopranistka Aleksandra Kurzak a režisér Stephen LawlessLeč – zázrak se nekonal. Ne že by nešlo o nadprůměrnou produkci, ale k dokonalosti jí chybí ještě slušný kus cesty. Předně: René Jacobs je zřejmě natolik pohlcen interpretací staré hudby, že s Rossinim si evidentně příliš nerozumí. Ten jeho Rossini zní totiž spíš jako řekněme Monteverdi – po typické rossiniovské partituře není v jeho provedení takřka ani památky (a to i při vědomí, že Tankred má oproti předchozím rossiniovským titulům přece jen trochu odlišnou orchestraci). Jacobsův Tankred (v provedení Orchestre des Champs-Élysées) je barokně zatěžkaný. Často máte pocit, že orchestr hraje namísto Rossiniho nějakou nepříliš přehlednou fugu.
Další problém nové vídeňské inscenace Tankreda se podle mého názoru jmenuje Vivica Genaux. Oproti Jacobsovi má tahle aljašská rodačka sice s Rossinim o poznání víc zkušeností (Popelka, Rosina, Italka v Alžíru, ale i Falliero), jenže to by člověk nesměl v „kalhotkové“ roli Tankreda slyšet třeba takovou Danielu Barcellonu… Genaux má přitom rozhodně skvěle posazený mezzosoprán s báječně vyrovnanými rejstříky a obdivuhodnou technikou, leč je poměrně útlý, působí příliš komorním dojmem a pro přece jen dosti dramatický a hutný part Rossiniho hrdiny se příliš nehodí.
Hlavními hvězdami večera se tak bezesporu stali stále úspěšnější jihoafrický tenorista Colin Lee (Argirio) a žádaná polská sopranistka Aleksandra Kurzak (Amenaide). Suverénní Lee se svými exceletními výškami a skvěle pohyblivým, ale přitom dostatečně průrazným, tmavěji zabarveným tenorem dnes už myslím určitě snese srovnání i s takovou rossiniovskou star, jako je Juan Diego Flóréz. Také Kurzak má svůj koloraturní, avšak poměrně sytý soprán pod dokonalou kontrolou a soustředit se tak může plně na skvělé výrazové odstínění zpívaného partu. Zmínit je ale třeba i mladého, teprve pár let zpívajícího basistu Konstantina Wolffa (Orbazzano), který je rozhodně velkým příslibem do budoucna.
Anglický režisér Stephen Lawless začal velmi slibně. Nepříliš akční příběh z války mezi Sicilany a Saracény, přenesený někam do první půle minulého století (na jednoduché, ale velmi efektní scéně Gideona Daveyho), dokázal docela dobře a nápaditě rozehrát hlavně za pomoci dynamicky aranžovaného sboru, s použitím vtipné nadsázky (třeba místo živého koně použije toho z tělocvičny) i s pomocí přizvaných statistů – atletických akrobatů. Leč v druhé půli více jak tříhodinového představení to vypadalo, že režisérovi došel dech či invence, nebo že inscenaci snad ani nestihl dozkoušet. Dlouhé scény samotných sólistů se totiž najednou nudně vlekly a byly prakticky bez nápadu. Škoda.
I přes všechny tuto výhrady ale radím: Máte-li možnost, zajeďte se na Tankreda do Vídně podívat. I tahle inscenace stojí za vidění, zvlášť při vědomí nevalných poměrů i „invence“ operních dramaturgů u nás doma.
Gioacchino Rossini:
Tancredi
Theater na der Wien
Dirigent: René Jacobs
Režie: Stephen Lawless
Výprava: Gideon Hockney
premiéra 15.10.2009
(psáno z první reprízy 17.10.)
Agrio – Colin Lee
Amenaide – Aleksandra Kurzak
Tancredi – Vivica Genaux
Orbazzano – Konstantin Wolff
Isaura – Liora Grodnikaite
Roggiero – Roby Hughes
fota Karl Schöndorfer