První část večera v rámci Pražského jara patří Smyčcovému kvartetu č. 3, op. 94 Benjamina Brittena, poslední velké instrumentální kompozici britského skladatele. Dílo vznikalo na podzim roku 1975, kdy už byl Britten vážně nemocný. Cyklus má pět vět, které tvoří kontrastně vystavěnou dramatickou strukturu – od úvodních dialogických duetů přes motorické ostinátní plochy a lyrické sólové pasáže až po výrazně vypjaté finále.
Závěrečná věta se vrací k materiálu předchozích částí a postupně jej rozvolňuje do zpomalené, téměř meditativní plochy. Právě zde se objevuje i vzdálená reminiscence na Benátky, město, které hrálo v Brittenově tvorbě i osobním životě zásadní roli. Kvartet tak působí jako hudební bilance, v níž se technická přísnost pojí s velmi osobní výpovědí.
Po Brittenovi zazní Smyčcový kvartet č. 14 As dur, op. 105 Antonína Dvořáka, poslední skladatelovo dokončené dílo v tomto žánru. Dvořák jej začal skicovat v roce 1895 během svého amerického pobytu a dokončil po návratu do Prahy. Vzniká tak hudba, která nese stopy dvou světů – zkušenosti z Ameriky i návratu do českého prostředí.
Kvartet patří k nejradostnějším a nejzpěvnějším Dvořákovým komorním dílům. Vedle mistrovské práce s formou zde dominuje melodická invenčnost a přirozená hudební řeč, která působí až uvolněně. V hudbě se odráží i skladatelovy pocity z návratu domů a znovunalezené stability, které Dvořák sám formuje slovy: „Všemohoucí Bůh nám dopřál tento radostný okamžik, a proto se všichni cítíme nevýslovně šťastní.“ Dílo tak uzavírá jeho komorní tvorbu s výjimečně optimistickým gestem.
„Obě díla představují dva zcela odlišné pohledy na závěr životní i hudební cesty. Britten se loučí soustředěně a existenciálně napjatě, jeho hudba klade otázky, které zůstávají otevřené. Dvořák naopak uzavírá svou tvorbu s pocitem naplnění a přirozené rovnováhy,“ říká violista Bennewitzova kvarteta Jiří Pinkas.
Bennewitzovo kvarteto dnes patří k nejoceňovanějším českým komorním souborům. Ve složení Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří Pinkas a Štěpán Doležal vystupuje v předních evropských sálech, jako jsou Wigmore Hall v Londýně, Musikverein ve Vídni či Konzerthaus v Berlíně, a pravidelně se objevuje na mezinárodních festivalech. Jeho interpretace je ceněna pro stylovou přesnost, zvukovou kulturu a výrazovou vyváženost.
Koncert v Anežském klášteře tak nabízí setkání dvou odlišných hudebních světů, které spojuje forma smyčcového kvartetu a diváci tak budou svědky mistrovského provedení velmi osobních skladatelských výpovědí.
