Berlioz a Les nuits d’été třikrát v Praze

Je tak trochu ironií osudu, že některé partitury se u nás po dlouhá léta vynořují jen velmi zřídka, a že -když pak jejich čas konečně nadejde – si na ně vzpomene současně hned několik dramaturgů. Takto je tento týden v Praze – a to dokonce ve stejném sále – na programu trojí provedení Berliozova cyklu Les nuits d’été; do svého recitálu jej zařadila americká mezzosopranistka Kate Lindsey, v následujících dvou dnech ji pak ve Smetanově síni Obecního domu vystřídá při abonentních koncertech FOKu ruská mezzosopranistka Elena Zhidkova.Hector Berlioz (1803–1869) je autorem přibližně padesáti písní. Cyklus Les nuits d’été (Letní noci) vznikal v letech 1840/1841, krátce poté, kdy skladatel dokončil dramatickou symfonii Roméo et Juliette (Romeo a Julie). V Berliozově inspiraci se tak setkal příběh nešťastných milenců Shakespearovy tragédie s atmosférou sbírky Théophila Gautiera La comédie de la mort (Komedie o smrti), vydané roku 1838. Pierre-Jules-Théophile Gautier (1811–1872) je považován za jednoho z předních představitelů pařížské umělecké „bohémy“ období po porážce revoluce roku 1830. Důsledkem zklamání ze společenského vývoje byla rezignace umělců na jakýkoli podíl na veřejném dění, ztráta víry v úlohu umění kromě jediné – umění tvořeného pro sebe samé (l’art pour l’art). Stoupenci tohoto směru – Kromě Gautiera Stéphane Mallarmé, Paul Verlaine a další – se soustředili kolem časopisu Le Parnasse contemporain (Současný Parnas), pojmenovaného podle sídla múz řecké mytologie. Sbírka La comédie de la mort je charakterizována jako jedno z „chef-d‘œuvre“ romantického básnictví. Byla napsána v době, kdy se Gautier pokoušel prosadit jako dramatický básník a libretista. Po několika zklamáních uspěl roku 1841 libretem k nesmrtelnému baletu Charlese Adama Giselle, díle rovněž prodchnutém ovzduším nenaplněné, nešťastné lásky. Trvalou inspirací až do dnešního dne zůstal Gautierův fantastický román Avatar z roku 1857. O vlastním procesu vzniku Berliozova cyklu je málo známo, skladatel jej nezmiňuje ani ve svých obsáhlých memoárech. Nepřekvapí nás však, že byl sbírkou zaujat, nebyl ostatně mezi francouzskými skladateli jediný, koho Gautierovy verše inspirovaly; zhudebnění básní sbírky La comédie de la mort nalezneme v díle Henriho Duparca, Georgese Bizeta, Féliciena-Césara Davida, Gabriela Faurého, Charlese Gounoda i Jacquese Offenbacha. Berliozovy písně byly původně určeny pro tenor nebo mezzosoprán s průvodem klavíru a dvě z nich byly poprvé uvedeny v listopadu 1840 na jednom z koncertů pařížské konzervatoře. Píseň Absence Berlioz roku 1843 zinstrumentoval pro zpěvačku Marii Recio, s níž v těch letech žil a roku 1854 se stala jeho druhou ženou. Další písně cyklu pak získaly orchestrální podobu roku 1856 a v této verzi se cyklus dočkal obrovské obliby. Každá píseň má individuální atmosféru a přitom tvoří náladový celek. Villanella odkazuje k strofické lidové písni původem z Itálie 16. století, taneční reminiscence je i v pozadí tajuplného oparu písně Duch růže, chmurný výraz písní Odloučení, Na hřbitově a Na laguně vrací do světa naděje a lásky poslední píseň Neznámý ostrov. Berliozovo orchestrální umění zde vydalo jeden ze svých nejkrásnějších plodů. Nejedná se ovšem o prostou orchestraci, nýbrž o samostatnou verzi, která se od původní komorní podoby cyklu v lecčem liší. V některých případech změnil skladatel tóninu, strukturu rozšířil o orchestrální plochy, jako například u písně Le spectre de la rose, k níž Berlioz připojil působivou introdukci. Tato píseň pak získala další umělecké ztvárnění ve stejnojmenném baletním zpracování Michela Fokina z roku 1911pro sólisty „Les ballets Russes“ Sergeje Ďagileva, Tamaru Karsavinu a Václava Nižinského.