První vystoupení mladé americké mezzosopranistky Kate Lindsey v Praze provázela velká očekávání, ještě před koncertem jsme se z Radiožurnálu ústy Věry Drápelové dozvěděli, že přijíždí (volně tlumočeno) někdo mimořádný, nový objev newyorské Met a talent první velikosti. Ale skutečnost přinesla rozčarování – inu, není všechno zlato, co z Met přichází…
Kate Lindsey je atraktivní mladá zpěvačka, která umí koketní mimikou a živým „hraním do prvních řad“ jistě okouzlit, ale s každou řadou sedadel dále její kouzlo mizí – na vině je malý dynamický potenciál jejího hlasu. Prostě s orchestrem za zády není slyšet. Moc jí nepomohl ani výběr repertoáru v pražském koncertu a jeho celková dramaturgie.
Jako „předskokan“ vystoupil na úvod Roman Patočka, mladý houslista, o němž se hodně mluví, ale pro mě to byl první setkání s tímto sólistou. Začal ambiciózně – virtuózní Sarasateho fantazií Carmen, ovšem na tu by musel mít větší technický nadhled, vybral to jen tak tak (na „rozehrání“ to opravdu není dobrá volba). Ani v Humoresce Ges dur Antonína Dvořáka v druhé půli koncertu ničím zvláštním nezaujal (ani znělý tón, ani vřelý přednes, jen průměrný výkon na hranici čisté intonace) a tak jsem si lámala hlavu, proč jej nasadili do pěveckého večera dokonce čtyřikrát (včetně jednoho přídavku). Naštěstí mu vyšel aspoň Montiho čardáš, zahraný s chutí a v tempu (přehlédneme-li nějaké drobnosti ve dvojhlasých flažoletech) a úplně nejlepší byl zmíněný přídavek – Massenetova Meditation de Thais. Tu zahrál s opravdovým citem a s výtečně spolupracujícím orchestrem ČNSO pod taktovkou Paola Arrivabeniho.
Vraťme se však do bodu, kdy dozněla houslová fantazie Carmen a nastoupila poprvé Kate Lindsey: po takovém úvodu lze jen stěží pochopit nasazení Berilozova cyklu písní Les Nuits d´Eté (podle Gautierovy básnické sbírky Comédie de la mort). Šest těžkých, většinou pomalých a pohřebně ponurých písní by se hodilo do symfonického koncertu, zde mezi áriemi z operet a houslovými bonbónky působily zvláštně. Kate Lindsey v nich neměla celkem co ukázat – diblíkovská roztomilost se tu neuplatní a její hlas jakoby po celou dobu hledal svou optimální polohu, kterou ovšem v tomto díle nenacházel. Nezněly jí výšky ani střední restřík, její potemnělý mezzosoprán byl zapadlý hluboko v hrdle, jemný, rozvibrovaný a neurčitý. I když orchestr dusil dynamiku, jak to jen šlo, Kate Lindsey se v něm prostě ztrácela.
Lépe se Lindsey vedlo v druhé polovině večera, v optimističtějších a hravěji laděných áriích. Začala Offenbachovou Romancí Niklase z 3. dějství Hoffmannových povídek (Vois sous l’archet frémissant s trochu slabším závěrečným vrcholem) a pokračovala Rondem stejného autora z operety Velkovévodkyně z Gerolsteinu (Ah! Que j’aime les militaries). Zde se teprve ocitla ve svém živlu, nalpno rozehrála půvabné pózy a grimasy, svědčící o jejím hereckém talentu. Také se jí podařil virtuózní závěr árie – v tempu vyzpívala náročný do vysokých poloh triumfálně vyklenutý oblouk.
Byl to v podstatě první rychlejší kousek v jejím programu a publikum, poněkud zaražené po Berliozovi, ožilo. Bez problemů byly i dvě Mozartovy árie (Cherubín z Figarovy svatby “Non so più cosa son, cosa faccio” a árie Zerlíny z Dona Giovanniho “Vedrai, carino”). Nejlépe jí ovšem sedla árie z Lehárovy Giuditty (Meine Lippen, sie küssen so heiss), v níž se výrazněji prosazovala se znělými výškami a stále větším temperamentem. Na to, že je mezzosopranistka, jí vyšší sopránové role znějí skoro lépe. V Lehárovi pookřál i orchestr, který měl ten večer málo příležitostí se předvést v plném zvuku. Zde se pár takových míst bez zpěvu našlo a Lehárova hudba naplno rozezněla sál a vnesla do něj uvolněnou náladu.
Na první přídavek přišla Kate Lindsey s flaškou šampaňského (stále oblíbenější rekvizita pěvců na pódiu) a sehrála hereckou etudu na téma opilá zpěvačka (árie Ah! Quel diner z Offenbachovy La perichole ) a na závěr si české publikum naklonila Dvořákem – písní Když mne stará matka.
Kate Lindsey je stále ještě na začátku kariéry a uvidíme, kam se bude ubírat. Její start nebyl raketový, od roku 2005 zpívá v programu Metropolitní opery, kde získala větší role teprve nedávno a loni se etablovala více i v evropských operních domech. I když její pražský debut mohl být pro některé zklamáním, jiné mohl potěšit. Například domácí pěvce, těm určitě zvedl sebevědomí . Dovedu si představit, že stejný koncert by u nás zvládli mnozí z nich a nejspíš i lépe.
Kate Lindsey – mezzosoprán
Roman Patočka – housle
Český národní symfonický orchestr
Dirigent: Paolo Arrivabeni
25.ledna 2012 Smetanova síň Obecního domu v Praze
program:
Pablo de Sarasate: Carmen, koncertní fantazie, op. 25 pro housle a orchestr (výběr)
Hector Berlioz
Les Nuits d’Été, op. 7
1. Villanelle
2. Le spectre de la rose
3. Sur les lagunes
4. Absence
5. Au cimetière
6. L’île inconnue
– přestávka –
Jacques Offenbach:
Vois sous l’archet frémissant
Romance Niklase z 3. dějství opery Hoffmannovy povídky
Jacques Offenbach:
Ah! Que j’aime les militaries
Rondo Velkovévodkyně z Gerolsteinu z 1. dějství stejnojmenné operety
Antonín Dvořák:
Humoreska Ges dur, op. 101, č. 7
pro housle a orchestr
Wolfgang Amadeus Mozart
Non so più cosa son, cosa faccio
Árie Cherubína z 1. dějství opery Figarova svatba
Wolfgang Amadeus Mozart:
Vedrai, carino
Árie Zerlíny z 2. dějství opery Don Giovanni
Vittorio Monti:
Čardáš
pro housle a orchestr
Franz Lehár:
Meine Lippen, sie küssen so heiss
Árie Giuditty ze 4. obrazu stejnojmenné operety
