Berlioz, Rejcha a dvě novinky s Jihočeskou filharmonií

Hector Berlioz je vyhledávaným mistrem devatenáctého století, ale především v hudbě instrumentální a kantátové. Fantastická symfonie zněla na Smetanově Litomyšli 2017 pod taktovkou Radka Baboráka, Faustovo prokletí uvedli divadelně znamenitě ztvárněné letos v únoru v rakouském Linci s Bruckner Orchestrem. Písňová tvorba skladatele stojí skromně opodál, ze zhruba padesáti opusů ji neslýcháme často. Písňový cyklus Letní noci (Les nuits d’été), napsaný na slova Théophila Gautiera, nicméně slyšela Praha několikrát (například s Kate Lindsey, Elenou Zhidkovou), není tudíž nikterak neznámou kompozicí.

Přečtěte si takéBerlioz a Les nuits d’été třikrát v Praze

I v tomto opusu se Berlioz etabluje skvělou instrumentací, kterou se zařadil mezi nejznamenitější instrumentátory všech dob. Lhostejno, že instrumentace vznikla postupně účelově z původního komorního obsazení. Písňový cyklus, obsahující šest částí s velmi osobitou atmosférou, vyzněl jako celek v podmanivém komorním pojetí, které dirigent zjevně dynamicky přizpůsoboval sólistce Karolíně Berkové. Absolventka českobudějovické konzervatoře a pražské HAMU zaujala již na přijímacích zkouškách na konzervatoř velkými dispozicemi rozsahovými, disponovala vysokým tříčárkovaným dé.

Jako by se tato základní výšková dispozice promítla i v jejím středním věku, vysoké polohy písní vyznívaly přesvědčivěji – nosně a krásně kulatě – než polohy hluboké. Ve druhé písni Duch růže, s poněkud tajuplným obsahem i taneční reminiscencí, zapůsobila kantabilními, v legatu důsledně vedenými frázemi. Ve čtvrté písni – Nepřítomnost – zaujala zakončováním plastických frází do jemných pian. Přesvědčivě vyzněla finální píseň cyklu – Neznámý ostrov – vracející se do světa lásky i nadějí. Projev Karolíny Berkové byl zvukově i výrazově příjemný, muzikální, jen mezza voce a pian nemuselo být tolik z pohledu prostorového tvoření. Hypoteticky soudím, dle zkušeností s rozhlasovým studiem, že piana i pianissima mohou na nahrávce působit velmi dobře. Na prostor je lépe s nimi šetřit, přinést s noblesou i plnější forte, Jeremiášova síň by je jistě unesla.

Mezzosopranistka zaujala kultivací, muzikalitou, ale i prostým faktem, že písně zvládala de facto zpaměti, notový materiál v rukou byl opravdu zjevně jen nezbytnou pojistkou. Publikum svým projevem oslovila, dokázala být sdělná, což je v interpretaci písní zásadně důležité. Nacházela s ním přirozený, neformální kontakt. Oceňuji, že program koncertu přinesl pro publikum důležitý překlad písní z francouzského jazyka do češtiny.

Dramaturgicky výborné je připomínání českých skladatelů mohutného proudu klasicismu, na němž měli svůj výrazný podíl. Antonín Rejcha patří k nejvýznamnějším. Pražský rodák, který se trvale usadil v Paříži, byl pedagogem Hectora Berlioze i Charlese Gounoda, když ředitelem pařížské konzervatoře byl sám Luigi Cherubini. Tito skladatelé nemuseli o světovost usilovat, oni světoví byli, v onom pravém smyslu slova. Koncert nabídl skvělé dramaturgické propojení v rámci jednoho večera ve smyslu – žák a jeho učitel skladby na pařížské konzervatoři. Rejchova skladebná technika období vrcholícího kosmopolitního stylu klasicismu je vyspělá, byl to skladatel par excellence své doby.

Jihočeská filharmonie sice ze svého názvu odstranila dlouholeté adjektivum komorní, ale svým obsazením nejpřirozeněji naplňuje toto stylové období, byla k němu řadu let zaměřena a je to z poslechu velmi dobře znát. Rejchovu Symfonii F dur studoval Jan Talich s Jihočeskou filharmonií poprvé v její historii, to je důležité podtrhnout. Skladba se na koncertu natáčela, při známém „mikroskopu” mikrofonu ukáže zajisté detaily v jiném světle, než je dojem „na dálku” v auditoriu solidně akustické Jeremiášovy síně. Hned vstupní Allegro pojal dirigent dramaticky, mělo napětí, tah, plynoucí z plné koncentrace hudebníků. Bylo zřejmé, že tato Rejchova symfonie orchestru velmi dobře leží. V Adagiu se krásně etabloval první klarinetista orchestru výbornými sóly v intonaci i ve frázování, navíc je na jeho hře znát radost z muzicírování, což dojem umocňuje. A připodotknu, že nejen v Adagiu, ale v celém průběhu večera si oba klarinetisté vedli výborně. V Menuetu třetí části bylo nasazeno bryskní tempo, které orchestrem nebylo okamžitě zcela akceptováno. Přesvědčivě tektonicky vycházela čtvrtá část – Allegro vivace. Znělo hbitě a elegantně, v polyfonní struktuře přehledně, vrchol symfonie byl dirigentem vystupňován jasností melodiky i plností zvukového zabarvení. Symfonie vzbudila u publika zřetelně pozitivní ohlas.

Koncert měl základní osu vytyčenu. Dramaturgicky zajímavě, nenuceně a vtipně vložil šéfdirigent do atraktivně voleného půdorysu programu dvě drobnější díla soudobá. Nevědělo se jaká, bylo to trochu tajemství dramaturgie. Jako novinka v úvodu večera zazněla skladba Romana Pallase Jarní chvalozpěv. Skladba introvertně, lyricky laděná, s až impresní zvukomalebnou charakteristikou, jako by chtěla akcentovat, že hudba je de facto znějící struktura. Dala šanci jak dlouhodechým prodlevám, tak hbitým pizzicatům smyčcových nástrojů, pěkným sólům klarinetu a trubky. Dirigentem Janem Talichem byla novinka citlivě provedena.

Naopak druhou premiérou večera byla kompozice Petra Hanzlíka Anima mea napsaná pro zpěvačku tohoto večera – Karolínu Berkovou. Skladba měla celkově více postromantický charakter i ve volbě hutné orchestrální instrumentace, mezzosopranistku občas dynamicky trochu překrývající. Ubrat na dynamice v tomto typu instrumentace je obtížné, skladbu původně pro komorní obsazení skladatel upravil pro smyčcový orchestr a v tomto aranžmá si dílo zažilo de facto svoji světovou premiéru. Opětovně řečeno, dynamický poměr mezi hlasem a orchestrem může být na snímku jiný, pokud mikrofon snímá vokální projev zblízka a režisér nahrávky má možnost dynamické korelace mezi hlasem a doprovodem. Přenosy z Met do kin rovněž jsou dynamicky jiné v kině a jinak mohou být vnímány na balkoně divadla, odkud je přenos realizován. Nicméně mikrofon je vždy a za všech okolností nenahraditelný a cenný pomocník na cestách za technickou dokonalostí v intonaci a přesnosti souhry, toto opravdu neříkám z pozic hudebního teoretika, ale je to mnohokráte ověřená zkušenost.

Koncert Jihočeské filharmonie byl z mého úhlu pohledu dramaturgicky velmi pěkně rozvržen, volil různé hudební styly, které dovedl umně kombinovat. Oceňuji, že vedle klasicistní a novoromantické kompozice zazněla i rozsahem kratší díla soudobých autorů české střední generace.

Hodnocení autora recenze: 80%

Dirigent: Jan Talich
Karolína Berková (mezzosoprán)
Jihočeská filharmonie
25. a 26. dubna 2018 kostel sv. Anny (Koncertní síň Otakara Jeremiáše) České Budějovice
(psáno z koncertu 25. 4. 2018)

program:
Roman Pallas: Jarní chvalozpěv
Petr Hanzlík: Anima mea 
Hector Berlioz: Letní noci, op. 7
Antonín Rejcha: Symfonie č. 3 F dur

www.jcfilharmonie.cz