Bertramka národní kulturní památkou: Dopis z Mozartovy obce

Na stránkách Opera Plus se objevil článek o Bertramce, který tam pod názvem „Je Bertramka stále v nebezpečí, nebo svítá na lepší časy?“ publikovala hudební publicistka Dita Hradecká. Je to v oboru muzikologie neúspěšná magistra, jejíž odborné neznalosti jsme museli už před lety korigovat na stránkách Mozartovy obce („Když se blížil rok 2006“), dvakrát se marně pokoušela dospět k doktorátu a s koncem roku 2018 jí neobnovil smlouvu Český rozhlas 3. Jako frustrovaná osoba chrlí ve svém textu na stránkách Opera Plus, jemuž je předeslán korektní redakční úvod, nejen nepravdy, ale plna zaujatosti fabuluje neúspěšně i na téma, že „jediným majitelem Bertramky je“ jistý Volek, který „raději nechá dům spadnout, než aby do diskuse o využití a spravování vily přizval kohokoliv jiného.“ Protože na Bertramce zřejmě dlouho (možná nikdy) nebyla, píše o ní nesmyslně jako o „dnes chátrající stavbě“ a celou její poválečnou historii shrnuje do slov: „Kolečko zestátnění, restituce a navrácení právoplatným majitelům…“ Z takových výroků je patrné, že si paní magistra

1) velice zužuje význam slova „restituce“,

2) na stránkách Mozartovy obce si nepřečetla nic o dlouholetém soudním procesu o Bertramku, o rozhodnutí Ústavního soudu, o předání Bertramky v prosinci 2009 v podobě zcela vyrabovaného objektu (k tomu viz dokument televizních Reportérů „Jako barák opuštěný sovětskými vojsky“), a že

3) záměrně ignoruje všeobecně přístupné informace o činnosti Mozartovy obce na Bertramce na stránkách www.bertramka.eu atd.

Aby její bystrozraké odhalení viníka všech lapálií bylo naprosto přesvědčivé, prohlásí ‒ ve stylu laciného hollywoodského kýče ‒, že vše „mohlo skončit happyendem“: „Zkusme si ho představit: Bertramka se spolu se Stavovským divadlem stává poutním místem Mozartových obdivovatelů z celého světa. Z Vídně a Salcburku sem zajíždí celé výpravy zahraničních návštěvníků, kteří se kochají expozicí s autentickými exponáty, poslouchají koncerty s hudbou Mozarta a jeho českých přátel v podání špičkových interpretů. Školní výpravy se prostřednictvím interaktivní expozice seznamují se životem a dílem hudebního génia. Ve svých luxusních pokojích pro hosty Bertramka vítá vzácné návštěvy typu Plácida Dominga, které mají možnost zažít pohostinství téhož domu, jako ten, který kdysi uhranul Prahu svými operami.“

Přečtěte si takéJe Bertramka stále v nebezpečí, nebo svítá na lepší časy?

Jaká škoda, že dodnes nikoho, ani odbor památkové péče pražského Magistrátu, nenapadlo pověřit mgr. Hradeckou realizací takového happyendu! Předtím by ovšem sobě i nám musela objasnit, co si představuje např. pod „expozicí s autentickými exponáty“? Pokud není tak nevzdělaná jako jeden – naštěstí dost vzácný – typ návštěvníků, kteří jsou zklamáni, že v expozici „není nábytek, který tu byl za Mozarta“. A pokud mgr. Hradecká ví – leč zamlčuje – že České muzeum hudby z Bertramky zcizilo ten nejcennější exponát, který v její expozici byl a patřil MO, tj. kladívkový klavír z konce 18. století (a dnes ho vystavuje ve své expozici, ovšem s chybným popisem, neboť nedisponuje žádným mozartovským znalcem), měla by se vynasnažit o jeho vrácení na Bertramku.

Všechny ostatní myšlenkové evoluce pí Hradecké ovšem překonává následující partie jí vysněného happyendu: „Ve svých luxusních pokojích pro hosty Bertramka vítá vzácné návštěvy typu Plácida Dominga, které mají možnost zažít pohostinství téhož domu, jako ten, který kdysi uhranul Prahu svými operami.“

S neskrývanou lítostí Vás – luxusními představami se opájející paní Hradecká – musím ujistit, že Váš hollywoodský sen nedojde nikdy naplnění, ani po případném vyvlastnění Bertramky. S představou, že pro kdysi vynikajícího pěvce a dnes velkoobchodníka s hudbou Plácida Dominga by bylo někdy možné zřídit na Bertramce „luxusní pokoje“, a k nim samozřejmě patřící koupelny a restaurace s obsluhou a dalším služebnictvem (vrátný, komorná, servírky atd.), se prostě musíte rozloučit. A nebude tím vinna Mozartova obec, ale mj. i dlouhatánský Zákon České národní rady ze dne 30. března 1987 o státní památkové péči a jeho četné novely…

Ovšem pí. Hradecká předla ve svém textu dále i po „luxusních pokojích pro Plácida Dominga“, jen od hollywoodského snu přešla k pohádce pro děti, v níž pak vyprávěla, „že všichni, ministerstvem kultury počínaje, přes magistrát, Prahu 5 až po soukromé donátory, by peníze a know-how Bertramce rádi věnovali.“ Ale je tu prý jedna velká překážka! „Jediným majitelem Bertramky je“ teď – milé děti – hrozný vlk, který si k ošizení hodných dětiček dává říkat Volek, a ten „raději nechá dům spadnout, než aby do diskuse o využití a spravování vily přizval kohokoliv jiného.“ Naštěstí tu však je Ministerstvo kultury, které „prohlášením Bertramky za národní kulturní památku udělalo jediný rozumný krok. Otvírá se totiž možnost zasáhnout ve prospěch objektu, a to i krajním způsobem – vyvlastněním.“ A tímto završením je – milé děti – pohádky paní Hradecké konec…

Nám dospělým, kteří jsme hollywoodským kýčům a dětským pohádkám dávno odvykli, se však všechna tato problematika jeví v úplně jiném světle. Je zřejmé, že úřednický aparát Ministerstva kultury a úřadu MČV Praha 5 je přesvědčen, že naše republika žádné takové spolky jako je Mozartova obec nepotřebuje. Úplně mimo jejich horizonty zůstává skutečnost, že Ministerstvo kultury mezi svými úředníky žádné mozartovské znalce nemá, a tím spíše je nemá úřad Městské části Praha 5. Přitom ovšem tyto úřady zřejmě vždy nejlépe vědí, jaké historické hodnoty v naší zemi máme a jak se mají spravovat. Doložme si to na jednom velice markantním příkladu, jak ho představuje problematika funkcionalistického komplexu budov uměleckého spolku Mánes na pravém břehu Vltavy, který stát po pádu komunismu onomu spolku nevrátil.

Raději tento velkolepý tvůrčí čin nejstaršího českého uměleckého spolku nechal náš stát, nikdy nepostrádající vlastní ministerské a magistrátní „znalce“, z p u s t o š i t. Od doby tohoto rozhodnutí už ho to v posledních letech stálo nějakých 150 miliónů, ale život mu schopen vrátit není. Stateční Mánesáci se nevzdávají, pronajímají si malé výstavní prostory jinde, proti ouřadům však stále nedostávají šanci. Moje matka bývala členkou Mánesa a po válce jsem i já v jeho prostorách zažil leccos zajímavého (jednou vinou bolševiků i potupného), teď však má většina jeho prostor blízko tak nejspíš k márnici… Péčí našich úřadů… Příkladné řešení…

Ale nepropadejme beznaději, je tu přeci paní mgr. Hradecká, která vidí budoucnost Bertramky v jiné perspektivě: „Máme úřady, které zatím postupují v souladu se selským rozumem.“ Selský rozum, žel že nepoučený, promlouvá i z dalších vět paní Hradecké o Bertramce: „Zahraniční turisté o její existenci nemají tušení.“

Jak to tahle zvláštní fabulantka dokáže, psát a přitom nevidět? Na stránkách Mozartovy obce jsou k vidění např. fotografie representanta salcburské mozartovské nadace, jak jejím jménem zahajuje v roce 2010 náš provoz na vrácené Bertramce, na jiných fotografiích jsou skupiny jejích návštěvníků z Německa a z Rakouska, ale byli také z Francie, z Itálie, z Japonska, z USA, z Argentiny (se skvělou překladatelkou) atd.

Dále Hradecká o Bertramce fabuluje: „Majitel, Mozartova obec, přecenil své síly a nemá prostředky na základní provoz a údržbu, natož na rekonstrukci a vybudování moderní expozice.“

K tématu údržba: Mozartova obec opravila v rozmezí od května 2017 do prosince 2018 (ve třech etapách) představené dvouramenné schodiště, což i obrazově doložila na svých stránkách www.bertramka.eu v rubrice „Opravujeme“. Oprava probíhala pod vedením mistra štukatéra Filipa Trunečky, který je garantem kursů památkové obnovy pod Ministerstvem školství a nám byl doporučen Klubem za starou Prahu. Jeho oprava schodiště byla schválena na tzv. kontrolním dnu památkáři magistrátu hl. m. Prahy dne 7. prosince 2018. Dokončení celé této akce během letošního jara specifikoval pan Trunečka ve svém emailu z 27. 11. 2018: „Nejlépe by bylo dokončit opravy zbylých defektů na tělese schodiště, včetně klenby pod schodištěm. Také bude nejspíše potřeba poopravit místa poškozená vlivem zimních mrazů. Poté bych doporučoval provést sjednocující nátěr barvou.“

Leč pracovitá Hradecká dále svou si přede: „…všichni, ministerstvem kultury počínaje, přes magistrát, Prahu 5 až po soukromé donátory, by peníze a know-how Bertramce rádi věnovali. Musel by o ně však někdo alespoň formálně požádat.“  „Rádi by věnovali…“ Už jsme zase v pohádce anebo Hradecká jakožto laik ve všem všudy se nikdy sama vůbec neinformuje, což je základní profesionální povinností novináře, a pak blafuje naprosto záměrně. Samozřejmě, že se Mozartova obec už vícekrát o granty ucházela, ale bez úspěchu. Přitom její grantové žádosti byly vypracovávány s pomocí odborníků z NPÚ a z Klubu zastarou Prahu. Projekt opravy schodiště vypracoval ing. arch. Jan Veselý a k tomu znalecký posudek ing. arch. Jan Bárta.

Malá bilance v Česku podaných žádostí Mozartovy obce o přidělení grantu:

1) na opravu Bertramky:

– Ministerstvo kultury, podáno 2017: o 1 mil. Kč na opravu schodiště žádáno v dotačním okruhu „zařazení akce obnovy nemovité (národní) kulturní památky do Programu záchrany architektonického dědictví na rok 2018“ – z formálních důvodů grant neudělen,
– Nadace Občanského fóra, podáno 2017: žádost o 60 000,- Kč – bez uvedení důvodu neuděleno,
– Nadace barokního divadla v Českém Krumlově, podáno 2017: žádost o 50 000,- Kč,- příspěvek na opravu topného systému – dotace udělena,

2) na kulturní aktivity:

– Magistrát hl. m. Prahy, podáno 2010: cyklus koncertů na Bertramce – grant neudělen,
– Ministerstvo kultury, podáno 2017: na 38. ročník Duškovy soutěže – dotace 25 000,- Kč udělena,
– Ministerstvo kultury, podáno 2018: na 39. ročník Duškovy soutěže – dle předběžných výsledků nebude dotace udělena.

Vedle toho se Mozartova obec pokusila – po zprostředkování zahraničními kolegy – získat grant na opravy v Bertramce i v USA, tj. u The Packard Humanities Institute. Od roku 2014 jsme s nimi, tj. s jednou z jejich „Program Officers“, pilně korespondovali, načež v roce 2015 jsme jim – ve spolupráci s jednou českou specializovanou stavební firmou – zaslali Description of the process of reconstruction work. K projektu se vyslovili pozitivně, avšak dle statut jejich nadace musí být 1/3 výdajů na takový projekt sehnána z domácích veřejných či soukromých prostředků – a vzhledem k tomu, že jsme žádali o částku na celkovou rekonstrukci historické vily, pohybující se v miliónových hodnotách – se nám nepodařilo sehnat příslib takové částky z českých zdrojů. Jaká škoda, že nám Dita Hradecká tehdy neřekla, kdo by nám „rád věnoval“…!