Andreas Scholl: Händel dobře věděl, jak vás přikovat k židli…

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Na Andrease Scholla, či na „Krále Scholla“, jak mu přezdívá francouzský Le Monde, jsme si v našem hlavním městě museli počkat. Už před časem, kdy se o dva roky posouval termín jeho vystoupení na Pražském jaru. A také teď, v únoru 2019, kdy jsme mohli jen závidět brněnským divákům, že jim Davida v Händelově oratoriu Saul zazpíval před námi… Ale nechme odvěkou řevnivost mezi oběma městy stranou. Důležité je, že po pražském koncertě se Andreas Scholl coby David do České republiky vrátí ještě jednou; letos v létě vystoupí – opět po boku Romana Válka a souboru Czech Ensemble Baroque – na Hudebním festivalu Znojmo, kde bude Saul ztvárněn dokonce scénicky.
Andreas Scholl (foto Harmonia Mundi)

Saula zpíval Andreas Scholl už jako student, podnikl s ním turné s dirigentem Paulem Mc Creeshem, sám počítá, že jej interpretoval přibližně čtyřicetkrát během čtyřiceti let. Mesiáše, Janovy pašije nebo Mši h-moll zpíval mnohem vícekrát, nicméně Saul zůstává pro kontratenory klíčovým dílem. Večer před pražským koncertem si Andreas Scholl udělal čas a ve VIP salónku jednoho pražského hotelu, oblečen do zelené sportovní mikiny, s velkorysým a laskavým úsměvem odpovídal na moje dotazy. Přičemž se nebránil ani vzpomínkám…

Reklama

Moje nejzazší vzpomínky sahají snad někam do školkového věku. Samozřejmě, u nás doma byla všude hudba a musela být zcela jistě i u mých nejranějších zážitků.

Vzpomenete si na konkrétní tóny?

Můj otec hrál na klavír a na varhany. V kostele byly dva nástroje; takzvané velké varhany a menší sborové. Každou neděli seděl otec u sborových varhan a tenhle obrázek si pamatuji velmi dobře, stejně jako domácí zkoušky u klavíru. Když mi bylo šest, diecéze hledala nového sbormistra a otec se na rok stal prozatímním vedoucím našeho chlapeckého sboru. Já se k němu často připojoval a jako šestiletý kluk jsem s ním chodil na zkoušky.

Pokud vím, v řadách chlapeckého sboru Kiedricher Chorbuben v místě vašeho bydliště jste stanul v sedmi letech…

Ano, to už jsem byl jeho právoplatným členem a účastnil se všech jeho aktivit.

Dá se v případě člověka tak úzce obklopeného hudbou položit otázka, kdo objevil vaše vlohy pro zpěv?

To je právě ono… v rodině, kde všichni zpívali, nebylo totiž moc co objevovat. Můj dědeček zpíval v našem sboru, i když já už jsem ho tam nezažil. Zpíval v něm můj otec, můj starší bratr. Má starší sestra byla první dívkou v jeho řadách… Takže velmi, velmi přirozená záležitost, a já myslím, že to je pro pěvcovu osobnost a vnímání sebe sama nesmírně důležité. Nešlo tedy o objevování v pravém slova smyslu, navíc kolem mne bylo třicet kluků, kteří to měli stejné. Nikdy jsem si tedy nepřipadal něčím zvláštní.

Kluci si rádi hrají se šroubovákem, kladivem, obdivují železnici, auta, zbraně. Řekl jste, že u vás sklony k hudbě nebylo třeba objevovat. Které ano…?

Chtěl bych říct, že zpětně vzato jsem neměl mnoho jiných voleb. Ano, jako teenager jsem velmi snil o tom, že se stanu členem protiteroristické policie. Ale neměl jsem dostatečnou fyzičku a taky jsem trochu šilhal… A tak jsem se stal zpěvákem. Kolem šestnáctého roku jsem začal skládat elektronickou hudbu, pracoval jsem se syntezátorem, psal jsem vlastní písně.

A před nějakými dvaceti lety jste začal také natáčet filmy…

Ano, vyrobil jsem několik dokumentů, krom jiného také film o svém učiteli zpěvu. Arte Télévision mne přizvala ke spolupráci a já pro ni natočil dokument o jedné mojí kamarádce, která pěstuje víno. Řekl bych tedy, že mou hlavní vlohou je zpěv, ale moje kreativita se pouze na zpěv neomezuje.

Pražské jaro 2016: Andreas Scholl (foto Zdeněk Chrapek)

Pokusme se odkrýt kořeny vašeho hudebního zázemí. Je známo, že velká pozornost byla v pěveckém sboru ve vašem rodišti věnována gregoriánskému chorálu…

Přesně tak. Kiedricher Chorbuben jsou známi právě pro tradici gregoriánského chorálu. V minulých dobách jste mohl objevit velmi mnoho lokálních stylů, třeba v závislosti na diecézích, řekl bych, že každá evropská zem má svůj způsob interpretace gregoriánského chorálu.

Jde tu o různé způsoby výslovnosti latinských slov?

Neřekl bych. Samozřejmě, někde se zpívá „sušepit“, někde „suscepit“ ale to jsou stále tatáž tištěná slova. Ty rozdíly bych nazval melodickým dialektem; nejde tu o latinský text. Nejsem hudební vědec, ale myslím, že někdy kolem poloviny dvacátého století proběhla velká církevní reforma. A tehdy katolická církev prohlásila, že existuje jediný „římský“ styl, a ten je platný pro celý svět. A užívání všech dalších dialektů ustalo. Naše obec požádala Vatikán o zvláštní povolení, aby se u nás mohla i nadále praktikovat ona stará verze. Náš sbor existuje nějakých sedm set let a stále zpívá tímto starým způsobem, jenž se od zbytku světa nepatrně odlišuje.

Řekl jste, že tradice vašeho dialektu trvá řadu století, máte zdroje a prameny, na které se můžete spolehnout?

Tím nejspolehlivějším zdrojem je dochovaná původní sborová kniha ze třináctého či čtrnáctého století. Jde o takzvanou Verzi mohučského biskupa. Gregoriánský chorál podle tohoto pramenu byl zpíván ve všech mohučských diecézích, zdaleka nejen v naší vsi. Ale po reformě zůstala jediná, kde ho dodnes můžete slyšet.

Do jaké míry tento unikátní hudební pramen ovlivnil vás jako zpěváka?

Sbor Kiedriecher Chorbuben ovlivnil mou pozdější kariéru mnoha způsoby! Když jako dítě zpíváte po boku dalších stejně starých chlapců, můžete si být jistý, že tahle zkušenost formuje vás charakter. Poznáte, že abyste něčeho dosáhl, musíte tvrdě pracovat. A nedojdete žádného okamžitého uspokojení! Vždyť vánoční oratorium začínáte zkoušet na jaře. Na podzim začínáte zkoušet Bachovy Janovy pašije. Každý týden jsme jako chlapci v rámci mše zpívali jiný Introitus a Alleluja, dospělí muži zpívali zas jiné Proprium. Čili stálá práce, pro kterou potřebujete dlouhý dech…

Z dnešního hlediska trochu anachronismus, ne…?

Dnešní děti a vlastně celá společnost naopak na okamžitou radost a uspokojení spoléhá. Děti chtějí malou prací dosáhnout velkého úspěchu. Podívejte se v televizi na jakoukoli casting show. Tam vám stačí jen špetka talentu a přes noc se z vás stanete superstar. Bohužel, pro děti je dnes problém na cokoli se soustředit na déle než patnáct minut. Já vyrostl v podmínkách, kdy jsme měli jednu hodinu zpěvu denně. Každou neděli v půl desáté byla mše s gregoriánským chorálem a polyfonií. Palestrina, di Lasso, Schütz. Naučil jsem se u jednoho předmětu vytrvat poněkud déle, aby se dostavil úspěch.

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na