Interpretace skladeb, jejichž provenience ukazuje na možnou vazbu k olomouckému biskupu Schrattenbachovi, přinesla vhled do intimního světa italského operního skladatele, jenž na tuzemských dvorcích zanechal výraznou, byť dnes místy zastřenou stopu. Večer, kterému tradičně dominovala stylově poučená rekonstrukce Tomáše Hanzlíka, nebyl jen muzikologickou sondou do Bioniho rukopisné pozůstalosti, nýbrž platným důkazem o životaschopnosti vokální lyriky první poloviny 18. století.
Samotné místo konání – Sál Václava III. – určilo zvukový a prostorový ráz celého vystoupení. Komorní uspořádání sblížilo interprety s publikem na minimální vzdálenost – posluchači seděli v bezprostřední blízkosti muzikantů, což umocnilo bezprostřednost živé produkce. Instrumentální skupina byla rozmístěna v těsném seskupení v jádru sálu, zatímco sbor zaujal pozici na vyvýšeném pódiu v zadní části. Toto členění se však později ukázalo jako akustická výzva, neboť zvuk v daném prostoru vlivem hutnější instrumentace a vyšší dynamiky někdy ztrácel na konkrétnosti.
Večer zahájila kantáta Se non poss’io. Po instrumentálním ritornelu, kde se smyčcová plocha přirozeně slila v energické tutti, následoval vstup Vojtěcha Pelky. Jeho projev byl od počátku pevně ukotven a dobře nacvičen, i když se ve zpívaném textu objevila drobná artikulační úprava („So non possio“ namísto „Se non“), která zřejmě napomohla přirozenějšímu přednesu v obtížněji pěvecky „uchopitelných“ pasážích. Druhá část kantáty pak přinesla skladatelovu přesvědčivou práci s mollovým tónorodem.
Program pokračoval závěrečným sborem z opery Orlando furioso (Zuřivý Roland). Zde se dle mého soudu nepříznivě projevila již dříve zmíněná akustická specifika sálu, v nichž se hlasy místy ztrácely v husté instrumentální textuře. Nástupy frází působily občas rozpačitě, což ubíralo sboru na výraznosti, i když celková souhra s orchestrem zůstala na velmi dobré úrovni.
Poté následovala kantáta Se non ti moro a lato, která působila v Pelkově podání o něco vyrovnaněji. Ačkoliv v momentech vysokých tónů působil jeho hlas jako kdyby se pohyboval na hranici technických/výrazových možností – což místy vedlo k ostřejšímu zvukovému vyznění zpívaného textu a k drobným dechovým potížím v recitativu – celkový dramatický oblouk zůstal přesvědčivě zachován.
Následně zazněla Sinfonia: jediná celistvě dochovaná část opery Orlando furioso, která vnesla do programu potřebný instrumentální impuls. Orchestrální doprovod, posílený o kontrabasistu Matyáše Berdycha hrajícího na nově zrestaurovaný nástroj z depozitu Vlastivědného muzea v Olomouci, zde naplno prokázal vysokou interpretační úroveň, kterou si udržel během celého večera.
Daria Savvateeva, 9. června 2026, Vlastivědné muzeum v Olomouci, Sál Václava III. (zdroj Festival Baroko)
Za naprostý vrchol a nejzdařileji provedené dílo večera lze však označit kantátu Innocente è il mio martire. Pěvecký part je zde doprovázen instrumentální skupinou, která místy mistrně využívá techniku „pulzující repetované osminy“, jež vytváří napjatou, až neklidnou atmosféru. Tento kompoziční prvek, jak potvrzuje i muzikologická analýza Zuzany Černé, je pro Bioniho skladatelský styl, ovlivněný neapolskou školou, zcela příznačný a podtrhuje expresivní naléhavost textu.
Vojtěch Pelka v tomto kuse prokázal mimořádnou suverenitu v technicky náročných koloraturních pasážích, kde árii uvádí repetovaná nota postupně přebíraná nástroji v „pseudoimitaci“. Interpretova schopnost pracovat s hrudním rejstříkem a gradovat emoci zde dosáhla svého maxima a vnesla do večera potřebný dramatický náboj. Program večera uzavřelo opětovné zaznění závěrečného sboru z Orlanda furiosa, jenž symbolicky zarámoval dramaturgii koncertu.
Celkově šlo o počin, který z paměti kroměřížského archivu vykřesal životaschopný hudební materiál, jenž si i po staletích uchovává svou expresivní sílu. Vojtěch Pelka v kombinaci s instrumentálním ansámblem (Martin Dostál, Daniel Podroužek, Tereza Šmídová, Nikita Ruzhavinskiy, Daria Savvateeva, Matyáš Berdych) nabídl hluboký vhled do tvůrčí dílny Antonia Bioniho a potvrdil tak důležitost podobných edičních, potažmo interpretačních projektů pro mapování barokní hudební historie v tehdejších českých zemích.
Antonio Bioni: Kroměřížské kantáty
9. června 2026, 19:00 hodin
Vlastivědné muzeum v Olomouci, Sál Václava III.
Program
Antonio Bioni: Orlando furioso (závěrečný sbor)
Antonio Bioni: Se non poss‘ io (kantáta pro soprán)
Antonio Bioni: Orlando furioso (Sinfonia)
Antonio Bioni: Se non ti moro a lato (kantáta pro soprán)
Antonio Bioni: De tanti fidi (árie pro tenor)
Antonio Bioni: Innocente e il mio martire (kantáta pro soprán)
Účínkující
Vojtěch Pelka – soprán
Ondřej Benek – tenor
Bel canto, sbormistr Filip Volmut
Martin Dostál – 1. housle
Daniel Podroužek – 2. housle
Tereza Šmídová – viola
Nikita Ruzhavinskiy – violoncello
Daria Savvateeva – cembalo
Tomáš Hanzlík – spartace, rekonstrukce závěrečného sboru
