Bludiště seznamů. Smolkova a Adámkova opera v nové verzi

Na začátku se objeví čtyři herci ve strohých černých kostýmech a ustrnou ve statických pózách. Tlumené osvětlení. A pak to začne: příval slov! Výčty, čísla, jména, zkratky, chemické značky, živočišné druhy… Seznamy všeho druhu až z toho jde hlava kolem. První dojem: obdiv – jak je možné, že se tohle vůbec udrží v lidské paměti? Pak si začneme všímat struktury. Na první pohled dokonale abstraktní slovní materiál se najednou skládá do nečekaných významů, seznamy se řetězí na základě příbuznosti slov, vystupují z nich překvapivé konotace, asociace, vize. Jindy jsou opakováním nějakých fragmentů textu slova zbavována smyslu a stávají se hudbou. Permutace pořadí slov, jejich zkracování a nastavování nám připomene motivickou práci. Tady někde je hranice mezi hudbou a řečí, nebo spíš pole, kde se setkávají. Napadá mě podobnost s náboženským rituálem. A vskutku, dojde i na jakési responsorium, kde se tato poloha zdůrazní. Během pěti částí opery totiž zažijeme práci se seznamy v různých podobách: od rozverných her se slovy až po kontemplativní deklamace.

Na pódiu se nachází též instrumentální soubor tvořený smyčcovým kvartetem, harfou a preparovaným klavírem a po čase se zjeví také zpěvák (kontratenor). Hudba přebírá roli herců, zatímco herci místy zpívají a obě složky se prolnou. Instrumentální aparát nemá jen doprovodnou funkci, ale chvílemi hraje prim. Z materiálu jakýchsi „seznamů“ akordů, barev, artikulačních způsobů, flažoletů se několikrát vystavějí impozantní hudební plochy.

Inspirací k tomuto dílu byla stejnojmenná kniha Umberta Eca, z níž je vzata část seznamových textů, část je dílem autorů. Ale nejsou tu jen seznamy. Jako správné bludiště někam vede, tak i zde se z bludišť seznamů několikrát vymotáme k nějakému cíli. Tím jsou texty jiného typu – úryvky z knihy Neviditelná města od Itala Calvina, Alef od Jorga Luise Borgese a Ecovo Foucaultovo kyvadlo. Ocitají se v katarzně lyrických plochách na klíčových místech celkové formy a jsou zásadní pro významové vyznění celého libreta.

Umělecké dílo vzniká, když se potkají dva nápady, které se překvapivým způsobem doplňují. Představuji si, že na počátku byl zřejmě nápad Martina Smolky nějakým způsobem zhudebnit Neviditelná města, knihu, která u nás vyšla už v osmdesátých letech. Ten se šťastně setkal s okouzlujícím Bludištěm seznamů Umberta Eca. Určitá příbuznost obou literárních děl je předurčila ke spojení a vedla k hledání třetího – nabízel se Borges. (Nebo to bylo v jiném pořadí?) Pro spolupráci na uchopení takového materiálu zase není nikdo vhodnější, než Jiří Adámek, který se svou divadelní skupinou dělá projekty na pomezí hudby a divadla. A tak si idea sama našla svou formu – nejlepší to předpoklad pro vznik něčeho velmi autentického.

K uskutečnění takového uměleckého snu je však zapotřebí ještě někoho velmi štědrého. Tím byl ostravský festival soudobých oper NODO, který dílo objednal a uvedl v premiéře v roce 2014, tehdy ještě pod názvem Sezname, otevři se! (naši recenzi najdete zde). Ostravská verze potřebovala navíc sbor a větší instrumentální aparát (Ostravská banda) a jako taková zřejmě neměla mnoho vyhlídek na opakovaná provedení. Až divadlo Alfred ve dvoře se zasloužilo o nové uvedení v život tohoto cenného projektu. Bludiště seznamů však není jen redukovanou verzí původního představení přizpůsobenou praktickým potřebám komorního provedení v malém divadle, ale vlastně novým dílem, kde jsou celé části nově komponovány.

Role sboru je rozdělena mezi herce a instrumentální soubor, ne vždy beze ztrát na zajímavosti, kterou měla originální koncepce, ale to je kompenzováno prokomponovaností v jiných místech. Ostatně, na stránkách Českého rozhlasu je možné si pro srovnání poslechnout původní ostravskou verzi.

Na díle, které je plodem úzké spolupráce Martina Smolky a Jiřího Adámka je nejzajímavější, že není poznat, co bylo nápadem skladatele a co režiséra – vše do sebe organicky zapadá jako dílo jednoho tvůrce. A také: kde začíná vklad samotných herců. Herci (zde se jim říká mluvci) ve výsledku působí jako nikoli interpreti, ale exekutoři velmi striktního režijního plánu. Ovšem dokonalost, s jakou se zhostili svých partů, perfektní souhra s instrumentalisty i ve velmi komplikovaných rytmických útvarech, vše provedeno bezchybně a po paměti, už jen to je hodno obdivu. A když odcházíte z představení, na kterém zažíváte obdiv, údiv, mnoho věcí pro vás zůstává záhadou, dá se říct, že to bylo dobré představení.

Hodnocení autora recenze: 100%

Martin Smolka:
Bludiště seznamů
Režie, libreto: Jiří Adámek
Scénografie: Ivana Kanhäuserová
Zvukový design: Jan Veselý
Světelný design: Jan Kalivoda, Ivana Kanhäuserová
Smyčcové kvarteto Pavla Bořkovce: Alexej Aslamas (housle), Ondřej Hás (housle), Matěj Kroupa (viola), Štěpán Drtina (violoncello)
Produkce: Maria Cavina (jedefrau.org)
(koprodukce Motus/produkce divadla Alfred ve dvoře)
Premiéra 27. června 2016 Alfred ve dvoře Praha
(premiéra původní verze 26. června 2014 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava)

Mluvci – Vendula Holičková, Bára Mišíková, Pavol Smolárik a Daniel Šváb
Kontratenor – Jan Mikušek
Klavír – Jana Holmanová
Harfa – Hedvika Mousa Bacha

www.alfredvedvore.cz