Bodies Together: Spolu i sami a se všemi

V pražském divadle Ponec se v pátek 9. prosince odehrála premiéra s názvem Bodies Together – Through, not against. Režisér Jaro Viňarský za dramaturgické spolupráce Lucie Kašiarové se tematicky zaměřil na fenomén korporací. Spolu se sedmi performery se pokusili nastínit, jací lidé jsou (mohou nejspíš být) součástí korporátní problematiky, co (asi) řeší a čím se (patrně) zabývají a zda je vůbec možné, aby se v takovém prostředí zformoval jednohlasný kolektiv, doslova uskupení jako jedno tělo.
Bodies Together (foto ze zkoušky Vojtěch Brtnický)

Divák, jen co vstoupí do foyer, dostává možnost zveřejnit své jméno či přezdívku, nebo nahodile zvolené označení, na nálepce umístěné na svůj oděv. A hra, při které je ještě vhodná vlastní „čelovka“, začíná. Světlo dopomáhá průzkumníkovi, jenž se vydává do útrob prostoru zahlceného zavěšenými kartony, které byly nebo třeba budou obaly zásilek, k orientaci v nepřehledném „krabicáriu“. Prvotními pohyby byly posun vpřed, ohnutí se a vyhýbání, následně hledání záchytného bodu, na který by bylo možné upřít svou pozornost. Někteří průzkumníci v první části individualizované výpravy si skenovali QR kódy ze štítků, jiní vyčkávali nebo se vzdalovali na vyvýšené stupně usednout. Participace na představení byla dobrovolná v celém svém rozsahu, od naprosto žádné, tedy divácky pozorovací účasti, přes částečnou čili selektivní až po pohlcující interakci. Tvůrci spolu s anotací odkazující k fenoménu korporátu připravili také manuál s možnostmi, jak se performativní události aktivně zúčastnit, například sledovat jednu postavu, měnit objekt svého zájmu nebo si dovolit chaotické monitorování dění.

Sedm postav zosobněných performery různého zaměření a rozdílné energie (Sára Šimek Arnstein, Lukas Blaha, Sabina Bočková, Leonardo Gaipa, Barbora Nechanická, Johana Pocková, Matthew Rogers) během imerzivního divadelního představení naznačovalo příběhy nebo poodhalovalo charaktery či typy osob. Objevovala se skrytá přání, pocit zklamání či ostychu, prchavost radostného okamžiku, vztahy, motivační projev a mnohé jiné. Výstupy na sebe navazovaly jako leporelo, řetězec akcí zachytitelných v měřitelném času pak propojoval refrén v podobě pohybové partitury, jež asociovala rutinu a tlak na výkon. Jednotliví performeři, určující si vlastní tempo, a to pohybem a rychlostí řeči, pauzami – chvílemi napjatého ticha, pak vytvářeli situace, ve kterých již diváci díky rozmístění v daném prostředí – nazvěme jej především výtvarnou instalací – buď automaticky byli, nebo do nich mohli vstoupit – zapojovali se nebo stranili (například společná meditace, kolektivní poslech proslovu, hromadná oslava atp.) Tanečnice Sabina Bočková například zpívala, performer Lukas Blaha se projevil jako výtečný organizátor a mluvčí, Leonardo Gaipa se skvěle zhostil role oslavence. Publikum povětšinou reagovalo pod vlivem povzbuzujících povelů nebo na základě nápodoby a během premiéry vstřícně komunitní souhry. Zapojování vyžadovalo vzhledem k nepředvídatelnosti otevřenost a také dávku důvěry.

Bodies Together (foto ze zkoušky Vojtěch Brtnický)

Oba postoje – jak pasivní, tak aktivní vedly k pocitu fragmentarizace, čemuž napomáhal jednak tematicky zahlcený prostor – ten reálný i představované prostředí, za druhé pak roztříštěnost podporovala i nedoslovnost a jakási nedokonanost či střihovost akcí. Samozřejmě, proč by téma, prostor a tvar nemohly v útržkovitosti korelovat? Další otázkou, a zůstává nezodpovězenou, v tomto případě je, nakolik je zvolený formát na pomezí výtvarné instalace a performance či happeningu, divácky osvobozující, nebo naopak svazující. Nenastává rozmlžení zážitku přílišným spolubytím uvnitř, nebo se naopak umocňuje jako například z účasti na workshopu? Poskytuje současně i pozorovateli citelný obsahový, estetický a významový rámec zamýšleného a prezentovaného světa? Co když se divákovi nepodaří naladit na nabízenou aktivitu?

Vytčené téma snese enormní množství úhlů pohledů a forem zpracování. O tom svědčí dnešní doba i minulost s mnohostí tematicky obdobných projektů, jako jsou na jedné straně například Informátoři tuzemského souboru Farma v jeskyni a na opačné straně spektra obsáhlé literární dílo Arthura Haileyho. Ostatně, rozvinutý divadelní průmysl západní kultury negeneruje obdobné ideové roviny? O tom od 60. let 20. století minimálně svědčí satirické hry typu, jak uspět v byznysu apod.

Zúčastnění v projektu Bodies Together skrze rozmanité komunikační prostředky a různou míru vyjadřovacích dovedností naleznou alespoň chvilkovou jednotu, tolik vytoužené propojení, ač to ve slovech nyní vyznívá jako utopie. Společenský kontext činí z díla terén, v němž aktéři odhodlaně našlapují na motivy spjaté s globalizovanou realitou, v zásadě však diskomfort nebo hranici vyostřené konfrontace nepřekročí. Aktivismus a burcování k citlivosti či etické odpovědnosti je důležitou, nedílnou součástí happeningů. Nepřebije však někdy atraktivita sebeprezentace nebo „jen“ účasti klasické vnímání viděného (obsahu, akcí, významů) a tím pak hypoteticky dochází ke snížení dopadu sdělení, anebo je tomu právě naopak? Výzkum divácké recepce, jeho pocitů a tužeb, nebo naopak resistence vůči aktivizaci cílem není, je však zřejmé, že divák a jeho tělesnost i intelekt jsou v tomto případě klíčovým partnerem strukturovaného, a zároveň živostí publika proměnlivého celku.

Bodies Together
Režie: Jaro Viňarský
Choreografie, performeři: Sára Šimek Arnstein, Lukas Blaha, Sabina Bočková, Leonardo Gaipa, Barbora Nechanická, Johana Pocková, Matthew Rogers
Dramaturgie: Lucia Kašiarová
Světelný design: Jan Hugo Hejzlar
Hudba: Lukáš Palán
Kostýmy: Sára Šimek Arnstein
Scénografie, vizuální dokumentace: Tomáš Hubinský
Produkce: POCKetART z. s. – Johana Pocková, Sabina Bočková, Natálie Vacková
Koproducent: Tanec Praha z. ú.
Premiéra: 9. 12. 2022, divadlo Ponec

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments