Bohemia Balet a Nová generace – hledání společného jazyka

Bohemia Balet si už poněkolikáté vyzkoušel spolupráci se studenty choreografie pražské HAMU. Je to důležité propojení dvou světů a tanečníků-tvůrců pracujících na diametrálně odlišném principu, a to nejen, co se týká tanečních technik. Hledání společného jazyka není pouze výzvou, ale dnes už i nutností.
Bohemia Balet – Penzion na předměstí (foto Vojtěch Brtnický)

Bohemia Balet se v průběhu let proměňuje. V některých obdobích je formován skutečně především absolventy Taneční konzervatoře hl. m. Prahy a hostujícími mladými tanečníky, nyní jej tvoří především studenti nejvyšších ročníků školy. I proto je důležité, že jako soubor organizačně propojený s konzervatoří může zprostředkovat mladým tanečníkům jiný způsob práce, než na jaký jsou zatím sami zvyklí. V nejnovějším společném představení si mohli vyzkoušet ve čtyřech choreografiích od tří mladých autorek, jak chutná fúze moderního a současného tance.

Bohema Balet a Nová generace – Jarome (foto Vojtěch Brtnický)

Vedle klasické akademické techniky mají studenti konzervatoře v těle zapsaná jazyk „tradiční moderny“, jak bychom dnes mohli už zažité techniky 20. století definovat a do budoucna snad i oficiálněji pojmenovat (pojem moderní a moderna je jinak obecně problémový, každý si pod ním představuje něco zcela jiného a v běžné mluvě je pro nás slovo moderní často synonymem pro současný, což značně komplikuje situaci, když chceme o různých tanečních technikách, stylech a obdobích hovořit nejen s laiky, ale někdy i mezi sebou v taneční komunitě). Stále častěji se jim ale dostává příležitostí s hostujícími pedagogy na workshopech, v únoru například proběhl semináře s Andreou Opavskou a Patrikem Čermákem, na podzim s Filipem Staňkem. A autorská tvorba studentů choreografie na HAMU je zase něco trochu jiného, je to zdvojená pedagogická práce.

Ve většině choreografií bylo patrné vnitřní pnutí mezi oběma světy a ještě více si ho lze domyslet v realitě. Každý v tomto procesu musí v něčem ustoupit. Je však velmi důležité takové konfrontace provádět častěji, a motivovat k nim i ty mladé tanečníky, kteří se chtějí soustředit téměř výlučně na klasickou techniku a její pevně daný řád. Současný tanec jim může nabídnout jiný fyzický prožitek, jiné principy práce s pohybem, a také jiný způsob herectví. Ne okázalost pro velké jeviště, na jehož prkna jsou všichni systematicky připravováni, ale práci s individualitou v civilní rovině a v první instanci, kdy se nebudou hledat z vnějšku a vycházet z otázky, jak zahrát roli a jak se vcítit do již daného charakteru, ale hledat nejdříve své vlastní pocity, sledovat, jak se manifestují fyzicky v těle, a teprve z tohoto zrcadlení nechat vznikat a fixovat pohyb…

Bohemia Balet a Nová generace – A Deus (foto Vojtěch Brtnický)

Na představení, které proběhlo 21. dubna v komorním Divadle Na Rejdišti, jsme to mohli vidět na kontrastu repertoáru „domácího“ a hostujícího studentského. Ano, choreografie vzniklé na půdě TKHMP měly větší ohlas – tanečníci i jejich diváci, kamarádi a spolužáci jsou na ně více zvyklí, díla jsou to srozumitelnější a přímočařejší. Je to však jen jeden výsek tanečního umění, byť je srozumitelnost to, co jej činí tak dostupným, přístupným a populárním. V choreografiích studentů HAMU se ne vždy interpreti cítí zcela jistě, a choreografové sami musejí respektovat vžitý jazyk jejich těl. Zařadit prvky, které vycházejí z moderních technik, „hodit“ tam dynamický skok, estetickou pózu, známou vazbu, ponechat jim častěji vytočené pozice a propnuté nárty… Přitom hledat hranici a rovnováhu. Rozumně vycházejí hlavně z emocí a nálad, které dávají jako ústřední motivy svých choreografií, a nesnaží se o nastolování témat psychologických nebo sociálních.

Jolana Šturmová v choreografii Jarome pro Lucii Matějovou vytváří etudu o probouzení energie v těle, zobrazující pomyslný vnitřní souboj mezi jarem a zimou. Asi bychom se s takovou metaforou jindy tak úplně nespokojili, ale protože máme co dočinění s řízeným pedagogickým procesem, je na místě začít od přímočarých symbolů. Tělo tanečnice si říká o určitý druh pohybu, v nalezení tělesného napětí jí pomáhá kostým a ona sama má prostor hledat si výraz. Právě tak sólo A Deus, které připravila Šárka Říhová pro energickou Karolínou Teršípovou a které se pohybuje v estetice moderního a charakterního tance. Využívá osobnost tanečnice, která má v sobě vnitřní oheň a může tančit vnitřní dialog rozporu mezi dravým mládím a snahou o pokoru. Tady se asi úplně nebudeme bavit o pohybovém novátorství, ale choreografie vytvořila prostor pro prožitek a pro větší volnost a rozmach v pohybu, přechod od velkého pohybu ke gestu. I Underground, ve kterém se v choreografii Gabriely Galiové setkávají čtyři tanečnice s jeden tanečník, nabízí určité osvobození od teatrálnosti moderny, ale nevnucuje extrémně odlišný slovník, stále dominuje jistá sošnost a elegance ženských figur, geometrie. Dívky jako odmítavé, uzavřené až povýšené bytosti hájí svůj prostor, do něhož tanečník znovu a znovu proniká fascinován překvapivou hrubostí, která se tu nachází, a přitom skýtá řadu možností pro interakci.

Je těžké posoudit, do jaké míry by v choreografiích mohl pohybový slovník zajít do větší krajnosti, díla směrem k žánrové fúzi nebo ke konceptualismu, zda jsou pro to podmínky, čas, připravenost… To je totiž také velmi důležitá, zásadně důležitá věc. Tyto večery jsou sice otevřené divákům, ale troufám, že slouží především tanečníkům a pedagogický záměr tu předchází dramaturgickému. Jako diváci přicházíme mladé umělce podpořit v určitém procesu. Ze společného programu byla formálně nejkomplikovanější choreografie REM, rovněž G. Galiové, kde ovšem od prozkoumání pohybového slovníku a dynamiky odváděly mírně pozornost kostýmy, ne proto, že byly abstraktní a odlidšťovaly, ale působily nekomfortně. Tím, že zahalila tváře interpretek, diváci se mohli více soustředit na dynamiku pohybu. Tanečnice se přizpůsobily konkrétní i výrazně rytmické hudbě a jejím proměnám, vyrovnaly se i s neobvyklými formacemi, s výbušností i určitou agresivitou, která byla v choreografii patrná. Nešlo přitom o vytvoření charakterů-postav, ale o charakter samotné skupiny, která vytvořila čtyřhlavý obraz noční můry. Pohybová manýra zmizela a líbivost s ní, divácky náročnější kousek byl ve své podstatě nejopravdovější. Název se odvolává na fázi spánku, která přináší sny, bytosti na jevišti a jejich trhavé pohyby však nejsou tím, o čem by se člověku chtělo zdát. „Strach, halucinace, nehybnost“ jsou slova z anotace vystihující dojem z díla, které působí ze všech nejkompaktněji a nejpropracovaněji. Ne jako etuda, ale choreografie, která přináší naléhavý obraz. (Premiéru měla ostatně už v předchozím programu Nové generace v únoru.)

Bohemia Balet – Zrcadlo (foto Vojtěch Brtnický)

Druhá polovina večera představila styl, který je tanečníkům TKHMP přirozenější. U nové choreografie Aleny Drapalíkové Zrcadlo, která představila jasnou čitelnou metaforu zrcadla jako brány do světa, za níž je každý sám sebou, a proto tuto tvář málokdy a málokomu chce ukázat, by byla výsledná podoba přesvědčivější, kdyby byli tanečníci o něco sladěnější a měli více času na propracování detailů. Velká rozmáchlá gesta a emoce, jimiž choreografie nešetří, navíc doplněna okázalou dramatickou filmovou hudbou, nedávají už divákům mnoho prostoru na domyšlení a zapojení fantazie, proto tento typ choreografie přináší estetický prožitek jen při vycizelovaném provedení, protože se obdivujeme především dokonalé formě, když obsah je podáván přímočaře. Snad bude příležitost ještě během dalších představení sledovat život díla, aby se choreografie usadila a tanečníci se nesnažili jen energicky ovládnout prostor scény, ale zvědomit si pohyb v celém těle a po celou dobu a jemněji zacházet s rekvizitou.

Penzion na předměstí Hany Litterové na hudbu z nahrávek Hany Hegerové představuje pásmo žánrových scén, mikropříběhů vyprávěných s otevřenou doslovností, hravou výstředností, ale snad i s trochu předstíranou dospělostí. Není pochyb o hloubce citů, které mladí lidé v nejkřehčím období prožívají, někdy jsou až extrémní, ale šansony vyrůstají z větší hloubky životních vzletů a zklamání. Nicméně některé písně z výběru vlastně patří spíše do oblasti populární hudby, jedna dokonce odkazuje na éru raného Semaforu.

Bohemia Balet – Penzion na předměstí (foto Vojtěch Brtnický)

Větřím, že ve své přímočarosti a otevřenosti, s jakou vykresluje jednotlivé situace a zápletky, je Penzion aktovka populární, zejména na zájezdech, a je vhodná pro publikum, které má omezenou zkušenost s jevištním tancem a potřebuje pro seznámení s ním především srozumitelnost. Té se mu dostane, protože v choreografiích je zatančeno a prožito vše, co je zároveň v písňovém textu. Nechybí humor a nadsázka, často všechny složky, hudba, zpěv, i tanec vyjadřují, zobrazují paralelně totéž. Nadšení mladých tanečníků je nehrané, touto scénickou praxí jistě lásku k tanci získávají, což je v kontextu souboru a jeho účelu podstatné. Je to stále především jejich praxe pro velké jeviště, a právě to potřebuje choreografie mít, aby z ní vznikl přirozenější dojem, než co skýtá malá komorní scéna Rejdiště, které z principu sluší více civilní projev. Vždyť tanečníci jsou doslova na dosah ruky a nemusí tu tolik hrát do výrazu. Musíme nicméně vždy brát v úvahu všechny okolnosti a podmínky a nezapomínat, pro jakého tanečníka i diváka jsou díla určena. A že tady je stále aspekt pedagogický a účelem především je, aby se tanečníci zabydleli na jevišti a stalo se pro ně přirozeným prostorem. To se jistě daří, stejně tak jako budovat v nich lásku k tanci, který si vybrali za svůj osud.


Jarome
Choreografie: Jolana Šturmová
Interpretace: Lucie Matějová
Hudba: Kafkaband – Zima

A Deus
Choreografie: Šárka Říhová
Interpretace: Karolína Teršípová
Hudba: Václav Chalupský, Zuzana Navarová
Kostým: Šárka Říhová

REM
Choreografie: Gabriela Galiová
Interpretace: Alžbeta Mjartanová, Karolína Vatková, Amálie Špachtová, Aurélia Rapušáková
Hudba: Travis Lake, Christophe Filippi
Kostýmy: Gabriela Galiová

Underground
Choreografie: Gabriela Galiová
Interpretace: Lucie Matějová, Karolína Teršípová, Maria Iovinella, Luigia Saccardo, Vojtěch Javůrek
Hudba: Ambiet City – Museum Ambience Sounds, AGF – Cognitive Modules Party II, AGF – Greim69, TSVI – The Healer

Zrcadlo
Hudba: Carlos Rafael Rivera – The Queen’s Gambit
Choreografie: Alena Drapalíková ve spolupráci se studenty 8. ročníku TK HLMP, obor moderní tanec
Tančí: studenti 8 ročníku, obor moderní tanec – Luisa Brychcínová, Laura Isabella Schejbalová, Vojtěch Pilbauer, Vojtěch Javůrek, Daniel Makovec

Penzion na předměstí
Choreografie: Hana Litterová
Asistent choreografie: Marika Blahoutová
Hudba: hudební koláž na písně Hany Hegerové
Klavír: Pavel Hrbáček
Interpretace: Lucie Matějová, Sandra Jiříková, Luigia Saccardo, Luisa Brychcínová, Jan Šimůnek, Matěj Šimůnek, Tim Herz, Daniel Makovec

Uvedeno ve společném programu 21. dubna 2023, Divadlo Na Rejdišti

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments