Bohemia Balet ve třech premiérách: Mladí tanečníci i mladí tvůrci

Choreografie Do světa Malého prince pohltila publikum půvabnou atmosférou dětského světa plného fantazie, křehkosti, svobody a poezie. Ať už takový svět dětí je, anebo není, všichni si jej myslím takto představujeme a snění, naivita, stejně jako zklamání hlavního hrdiny ze srážky s okolním světem, byly fáze, které mohl divák s interprety naplno prožít.

Tanečník Matěj Skočdopole, hostující student 3. ročníku konzervatoře, v roli Malého prince celou choreografií provázel a ukázal se jako zdatný tanečník a citlivý performer. Jeho taneční projev nebyl pouze technicky jistě provedeným pohybem (choreografie byla samozřejmě uzpůsobena nárokům na mladičkého interpreta). Skočdopole dokázal tělem odvyprávět a představit vnitřní svět svého hrdiny, střídal napětí a uvolnění, dokázal pracovat s dynamiku pohybu a naplnil jej obsahem. S divákem také komunikoval se silnou jevištní přítomností, jeho zářivé oči prozrazovaly touhu po dobrodružství, poznání, odhalovaly dobré úmysly a dětskou čistotou.

Tvůrci se rozhodli choreografii obohatit o mluvené slovo a příběh tak divákovi více zpřístupnit. Interpreti hravě střídali tanec s řečí, která zněla velmi přirozeně a věrohodně, nijak nevybočovala z jejich projevu a lehce s ním plynula jako svébytná součást jevištního celku, který po této stránce působil harmonicky.

Ve skupinových choreografiích se soubor ukázal jako sehraný kolektiv. Z jeviště doslova sálala velká energie a temperament, který měli tanečníci prostor projevit ve scénách, kdy jako jednotlivé postavy přicházeli do kontaktu s Malým princem. Setkali jsme se s Businessmanem, Pijanem, Lampářem nebo Domýšlivcem.

Jednotlivé postavy neměly psychologický rozměr, každá z nich se projevovala odlišným pohybovým rejstříkem například pomocí repetitivních gest nebo tanečního stylu. Interpreti věrohodně ztělesnili určitou vlastnost nebo atmosféru jednotlivé planety. Šlo o jakési vystavění a představení jednotlivých charakterů, kterým by z hlediska vztahu s hlavní postavou prospěla daleko větší propracovanost. Jaký dojem planety na Malého prince udělaly a co společně s ním prožily zůstalo nevyřčeno. Některé se zdály být dokonce zbytné, například růže, která se objevila až ve druhé polovině představení. V první části choreografie byla zpodobněna pouze jako objekt v podobě reálné růže, a jako s objektem se s ní divák seznámil prostřednictvím jevištní akce s princem. Posléze se růže bez jakéhokoliv inscenačního důvodu objevila na scéně ztělesněna Adélou Šorfovou. I přes její půvabný výkon se bohužel celé tajemství a kouzlo tohoto symbolu vytratilo. Původní objekt růže podněcoval představy a jeho význam jsme chápali prostřednictvím jednání hlavní postavy. Růže byla pouze růží Malého prince, byla jeho světem, jeho klenotem, a díky tomu také symbolem, za který si mohl každý dosadit vlastní konkrétní podobu. Nahrazení objektu konkrétní postavou nepovažuji za vhodné režijní rozhodnutí, protože tuto imaginativní hru přerušilo.

„Všichni dospělí byli někdy dětmi, ale málokdo si to opravdu pamatuje,“ uzavřel choreografii Matěj Skočdopole v roli Malého prince. Choreografům Vojtěchu Pilbauerovi a Luise Brychcínové se podařilo z díla Antoina de Saint-Exupéryho na jeviště přenést atmosféru dětského hravosti, do které se každý dospělý čas od času touží uchýlit z reality všedních dnů.  Atmosféru také podpořila jemná a imaginativní statická projekce v zadním plánu jeviště. Choreografie by si ale zasloužila dramaturgické změny a taktéž citlivější light design, který by překročil svou praktičnost a posloužil i esteticky. Některé světelné změny na sebe příliš poutaly pozornost svou rychlostí. Stejně tak by mohl být i harmoničtější přechod mezi jednotlivým scénami, kdy soubor odchází a opět přichází ze šál, opět pouze jako nutný odchod a příchod na jeviště. Dílu Do světa Malého prince taktéž prospěje větší klid a jistota, kterou tanečníci jistě získají s dalšími reprízami, které si pro nás snad připraví, byla by totiž velká škoda, kdyby se tak nestalo.

Druhá choreografie večera s názvem Potápíme se pozvala publikum do zcela jiné reality. Ze snu a dětské fantazie jsme se ocitli v prostoru plném stolů a židlí, které velmi pohodlně, až jaksi znuděně, okupovali členové souboru. Seděli pravděpodobně v prostoru kavárny, kde se po příchodu její majitelky změnila atmosféra z nudy do extrémně intenzivní energie nabité bojem. Stoly a židle byly zelené, stejnou barvu měl i oděv ženy, početná skupina zákazníků byla naopak v černé. Planeta versus její obyvatelé, mír versus jeho rušitelé nebo také jednotlivec versus skupina, takové interpretace se samy nabízely. Jak jsme se mohli dozvědět z tištěného programu, kavárna, nebo pravděpodobně salón na lodi, sloužil jako obraz současného světa, který čelí klimatické krizi.

Skupina se snažila majitelky, sólistky Shino Fujii, zmocnit a v plném fyzickém kontaktu s ní zápasila. Dlouhé a vyčerpávající soupeření těchto dvou početně odlišných nepřátelských skupin se odehrávalo po celou dobu choreografie, pokaždé s jiným prostorovým uspořádáním a odlišnou dynamikou. Boj, který neměl vítěze ani poraženého a do kterého skupina bez jakékoliv příčiny vstoupila, byl tématem sám o sobě.

Soubor odvážně a naplno pracoval s několika stoly a židlemi, které jim rozhodně nebyly na překážku v pohybu, naopak se staly jeho bezprostřední součástí jako funkční rekvizity. Posloužily též jako nástroje boje, například v momentě, kdy každý jeden host poslal po zemi židli směrem do rohu k majitelce a ta se v mžiku ocitla uvězněna pod tíhou hromady nábytku. V hledišti se ozval společně rychlý nádech a úlek vzbuzený sílou momentu, hlediště plné jednotlivců se na chvíli spojilo v jedno napjaté publikum.

Choreograf Sebastiano Mazzia v anotaci uvádí: „Legenda říká, že když se Titanic potápěl, orchestr hrál dál… A nejsme náhodou my ten stejný orchestr, který hraje svůj život, zatímco se naše planeta potápí v katastrofálních důsledcích klimatických změn? Potápíme se a sledujeme, jak se to děje.“ Apelativní charakter bohužel zůstal pouze v textu, tanečnímu celku chyběla naléhavost a taktéž i obraz onoho hrajícího orchestru, který by bez povšimnutí pokračoval, zatímco opodál by se odehrávala katastrofa. Pro některé diváky se tak mohl výjev zdát příliš obecný. V taneční choreografii Potápíme se byl zobrazen především dynamický vztah dvou skupin, které vůči sobě ale nejsou lhostejné, naopak spolu zápasí. O co, zůstává však otevřeno divákově interpretaci.

Poslední produkcí na pořadu večera byla Sinfonietta, které se ujal choreograf Petr Zuska. Skladba Leoše Janáčka z roku 1926 se stala tvůrčím zdrojem pro stejnojmenný kus, v němž vynikl nejen soubor Bohemia Balet, ale také sólistka Pražského komorního baletu, Barbora Müllerová.

Hned v prvních minutách tanečníci publikum zaplavili svojí energií a vnitřní silou. Sborové výstupy byly naplněné odhodlaností mládí, vášní vykročit veškerou vervou vpřed, ale také napětím z očekávání, co budoucnost přinese. Zvedačky, při nichž tanečníci směřovali svůj zrak a paže vzhůru, stejně tak jako záklony a pozice s otevřeným hrudníkem evokovaly velikost světa, lidskou vášeň a její dravost kupředu. Rychlé, drobné poskoky na místě zase vyvolávaly pocit napětí, očekávání, až dokonce netrpělivé roztřesení z toho, co přijde v budoucnosti.

Vypjatou atmosféru uzemnila sólistka Barbora Müllerová, která se z běhu zastavila na konci jeviště před bílou úzkou plochou uprostřed zadního plánu. Celé její tělo se s velkým napětím vypínalo do výšky, její paže se vztahovaly vzhůru, stejně jako pohled. Obraz zastavil dosavadní velmi živé dění, ukotvil celý prostor do pevného bodu a spojil tanečníky svým tichem. I světlo citlivě potemnělo a v jeho tlumené záři zůstala pouze sólistka. Ve své napjaté póze připomínala směr, vizi, cíle a možná i upozorňovala na naději a duchovní hodnoty. Vizuálně působivý, velmi konkrétní a silný obraz se v tanečním celku objevil ještě několikrát, stal se motivem a refrénem celé choreografie.

Taneční sóla Müllerové působila jako dech, její tanec plný skoků a rychlých otoček v záklonu byl zbaven tíže a téměř popíral existenci gravitace. Zastavený obraz s pažemi vzhůru a také kontrast se zemitými prvky ostatních souborových výstupů (Petr Zuska se občas v pohybu dotýká charakteru lidového tance, byť žádný necituje) z ní dělaly postavu až jakési bohyně, která kostýmními převleky během choreografie prostřídala celou trikolóru. Svým tancem dokázala navodit pocit letu a vznášení se, ale vzápětí byla schopná pevně stát na nohou v širokém grand plié. Momenty plné kontrastů a změn v tanečních výstupech dokazovaly plnou přítomnost sólistčina těla a nutily i diváky být v neustálém pozoru.

Nikoliv však hierarchicky, ale skupinově končila celá choreografie, kdy řada tanečníků držela jeden druhého za pas a společně pomalu kráčeli vpřed. Důstojně, sebejistě, pevně a lehce zároveň. Tělem říkali: jsme v tom spolu, jsme si silou, jsme si nadějí.

Vnitřně ucelená, sevřená a velmi kompaktní taneční choreografie umožnila divákům plynout Sinfoniettou bez přemýšlení. Dovolila nám hudbu a tanec emočně prožít a být v úžasu nad výkony tanečníků a tanečnic, kteří dokázali, že jsou skvěle sjednoceným souborem v plné formě.

Do světa Malého prince
Choreografie: Luisa Brychcínová, Vojtěch Pilbauer (členové BB)
Hudba: Jan Šimůnek (člen BB)
Kostýmy: Roman Šolc
Scéna – horizont: Sára Kůtková
Tančí: Malý princ: Matěj Skočdopole (student 3. roč. TKHMP)
Sandra Jiříková, Tim Herz (Domýšlivec), Jan Šimůnek (Pijan), Lucie Matějová (Lampář), Adéla Šorfová (Růže), Luisa Brychcínová (Had), Vojtěch Pilbauer (Had), Matěj Šimůnek (Liška)

Potápíme se
Choreografie: Sebastiano Mazzia
Hudba: Waltz in A (op. 39, č. 15), Dawn-Jung Jaeil, Nearer my God – I Salonisti
Kostýmy: Pavel Knolle
Asistent choreografie: Marika Blahoutová
Tančí: sólo: Shino Fujii (j. h., sólistka baletu Jihočeského divadla)
dívky: Adéla Šorfová, Lucie Matějová, Luisa Brychcínová, Sandra Jiříková
chlapci: Tim Herz, Jan Šimůnek, Matěj Šimůnek, Vojtěch Pilbauer

Sinfonietta
Choreografie: Petr Zuska
Hudba: Leoš Janáček
Kostýmy: Pavel Knolle
Asistent choreografie: Marika Blahoutová
Tančí: sólo – Barbora Müllerová (j. h., sólistka Pražského komorního baletu)
dívky – Lucie Matějová, Sandra Jiříková, Adéla Šorfová, Tereza Szentpéteryová (j. h.)
chlapci – Jan Šimůnek, Matěj Šimůnek, Tim Herz, Vojtěch Pilbauer

Premiéra: 20. 4. 2024, divadlo Komedie

* Článek vznikl v rámci předmětu Teorie nonverbálního divadla na Katedře nonverbálního divadla pražské HAMU v akademickém roce 2023/2024.