Bohumír Liška, český muzikant

Osobnosti české opery
Ke stému výročí narození významného dirigenta  

Kdykoli se setkám se jménem Bohumíra Lišky, vybaví se mi dva pojmy – český muzikant a Plzeň. Bohumír Liška je pro mne ztělesněním zaníceného českého muzikanta moderní doby, člověka, který se celý život snažil o to, přenést ty nejkrásnější tradice českého muzikantství do podoby odpovídající požadavkům současnosti. Působil řadu let úspěšně v Brně, devatenáct let byl dirigentem Opery Národního divadla a souběžně s tím pedagogem na Pražské konzervatoři a na HAMU, ale nejvýraznější stopu zanechal v Plzni. Vím, že následující přirovnání není zcela přesné, protože se radikálně změnila doba a podmínky k práci, ale jeho plzeňské působení, které začalo v roce 1955 a i po jeho odchodu do Prahy v roce 1967 přetrvávalo prakticky až do jeho smrti, lze svým způsobem srovnávat s působením Františka Neumanna v Brně ve dvacátých letech a Jaroslava Vogla v Ostravě o desetiletí později. Bohumír Liška byl mužem, který definitivně pozvedl hudební život města s mimořádně bohatými hudebními tradicemi na vysokou profesionální úroveň.Bohumír Liška se narodil 2. října roku 1914 ve středočeské vesnici Čejetičky nedaleko Mělníka. Své dětství a mládí prožil nejdříve v Sedlčanech, posléze v Berouně. Hudbymilovné rodinné prostředí mělo za následek, že se záhy začal učit hrát na housle a klavír, poté v Berouně i na varhany. Už v devíti letech koncertoval. Vystudoval obchodní akademii a poté pracoval nějakou dobu jako úředník v pojišťovně. Už v této době ale pilně muzicíroval. Hrál na housle, kytaru i bicí nástroje, dirigoval studentský orchestr. Byl tympanistou v pražské studentské filharmonii, která posléze splynula se studentským operním studiem, kde poté působil jako korepetitor, sbormistr a druhý dirigent.

Hrál na klavír ve škole primabaleríny Národního divadla Jelizavety Nikolské, s níž se jako klavírní doprovazeč zúčastnil jejích uměleckých zájezdů do Itálie, Švýcarska a Německa. Byl sbormistrem Pěveckého sboru pražských typografů a ženského pěveckého sdružení v Praze. Příležitostně působil i jako korepetitor v Opeře Národního divadla. A vedle toho studoval na konzervatoři dirigování u Metoda Doležila a Pavla Dědečka a skladbu u Otakara Šína. Své první profesionální divadelní angažmá získal díky svému o tři měsíce staršímu kolegovi Rafaelu Kubelíkovi, který se v roce 1939 stal šéfem opery Zemského divadla v Brně a Lišku do Brna přivedl jako dirigenta a korepetitora.

Jeho první nastudovanou operou byla aktovka Giovanniho Battisty Pergolesiho Služka paní (La serva padrona). S Rafaelem Kubelíkem spolupracoval při studiu jeho inscenací a zvolna vstupoval do repertoáru opery a baletu. Dirigoval Psotovo taneční zpracování Slovácké suity Vítězslava Nováka. Často spolupracoval s činoherním souborem jako autor scénické hudby či její dirigent. Dirigoval představení Zeyerovy a Sukovy básnické pohádky Radúz a Mahulena. Z dalších inscenací činohry, na nichž se podílel, jmenujme alespoň Shakespearova Richarda III., Bouři a Schillerova Dona Carlose.V listopadu 1941 nacisté zavřeli české divadlo. Několik pracovníků divadla včetně ředitele Jiřikovského, který později zahynul v koncentračním táboře, bylo zatčeno. Bohumír Liška byl po nějakém čase z vězení propuštěn. V Brně se ustavilo České lidové divadlo, ale Liškovi nebylo dovoleno v něm pracovat. Věnoval se tedy umělecké činnosti v Orchestrálním sdružení, které řídil patnáct let, a vedení komorního orchestru.

Okamžitě po osvobození v roce 1945 se do divadla vrátil. Byl jedním z iniciátorů příchodu Emila Františka Buriana do funkce ředitele divadla. Dne 14. prosince 1945 dirigoval premiéru prvního poválečného brněnského nastudování Prodané nevěsty, jejímž režisérem a choreografem byl Saša Machov, jehož do Brna přivedl Emil František Burian. V průběhu svého brněnského působení nastudoval Prodanku ve třech dalších inscenacích.

Bohumír Liška v prvních poválečných letech dirigoval řadu baletních inscenací. Už zde se projevil jako zanícený a cílevědomý propagátor soudobé tvorby. Pod jeho taktovkou byly uvedeny balety Karla Horkého Lastura a Slunečnice, Suita rustica Vítězslavy Kaprálové či Balet o růži Oty Zítka. Po návratu Ivo Váni Psoty do Brna byl dirigentem řady jeho proslulých inscenací, na nichž Psota vybudoval renomé brněnského baletního souboru. V listopadu 1947 dirigoval jeho první premiéru po návratu, nové nastudování Prokofjevova Romea a Julie. Dále to byly například Symfonie života na hudbu Petra Iljiče Čajkovského, Nedbalova Pohádka o Honzovi, Borodinovy Polovecké tance, Rossiniho Vzpoura hraček, Chopinovy Sylfidy a Ples kadetů Johanna Strausse uvedené ve společném večeru s baletem Paganini na melodie skladeb slavného houslového virtuosa.

Nastudoval řadu operních děl soudobých skladatelů. Především to byla na jaře 1947 opera Rafaela Kubelíka Veronika, jejíž mimořádně úspěšnou premiéru dirigoval sám autor a Bohumír Liška stál za pultem při reprízách. Dirigoval rovněž operu na motivy děl Ladislava Stroupežnického Freje pána z Heslova, dílo Janáčkova žáka Osvalda Chlubny, a Pohádku máje dalšího brněnského skladatele Jaroslava Kvapila. Byl rovněž dirigentem zřídka uváděné opery Vítězslava Nováka Vlasty skon. Z dalších děl českých autorů jmenujme především dvojí nastudování Janáčkovy Káti Kabanové a Příhod lišky Bystroušky. Ze světových oper si připomeňme Mozartovu Figarovu svatbu, Rossiniho Lazebníka sevillského, Verdiho Aidu a Traviatu. Bohému a Madame Butterfly Giacoma Pucciniho a Glinkova Ruslana a Ludmilu.V Brně rovněž dirigoval řadu symfonických koncertů, vyučoval dirigování na konzervatoři a posléze i na JAMU. V roce 1955 byl krátký čas šéfem Karlovarského symfonického orchestru.

Rok 1955 znamenal v Liškově životě i umělecké kariéře rozhodující zlom. V Plzni se odchodem Františka Belfína, který nastoupil do funkce uměleckého šéfa Filmového symfonického orchestru, uvolnilo místo šéfa opery. Novým šéfem opery v západočeském městě se stal Bohumír Liška.

Byl to šťastná volba pro Lišku i pro město Plzeň. Zde mohl naplno rozvinout všechny své schopnosti, uplatnit své ambice a projevit své umělecké názory a důslednost, s níž je dokázal prosazovat. Liška byl, řečeno dnešním slangem, workoholik. Byl nesmlouvavý ke svým spolupracovníkům stejně jako sám k sobě. Svou dirigentskou profesi spojoval promyšleně a důsledně s profesí dramaturga, podobně jak to v Brně praktikoval František Neumann, po něm Zdeněk Chalabala, Antonín Balatka a v pozdějších letech Václav Nosek či v Ostravě Jaroslav Vogel.

Ve městě, v němž prožil velkou část svého mládí Bedřich Smetana, se hojně a dobře muzicírovalo odedávna. Plzeňské divadlo, které zahájilo svoji činnost 1. listopadu 1865 jako druhé české profesionální divadlo v zemích Koruny české, sice od začátku provozovalo operu, ale v divadle, jehož profilu posléze vtiskl pečeť své osobnosti velký herec Vendelín Budil, vždy dominovala činohra. Značnou roli v tom hrály důvody ekonomické. Opera v Plzni musela ve své historii častokráte doslova bojovat o holé přežití. Ačkoli v jejím čele stál neuvěřitelných šestadvacet let výtečný a obětavý muzikant, dirigent Antonín Barták, nebylo v jeho silách vybudovat soubor, který by svým složením plně odpovídal stále narůstajícím požadavkům na provozování opery. Ke změně došlo až po roce 1945.Bohumír Liška se svého úkolu chopil s elánem a energií sobě vlastními. Ve své dramaturgické koncepci se zaměřil ve velké míře na soudobou operu českou i světovou, zde pochopitelně v mezích možností daných „železnou oponou“. V oblasti interpretační vyžadoval nesmlouvavě preciznost a dokonalost. Týkalo se to jak sólistů, tak kolektivních těles. Liška, podobně jako Neumann nebo Vogel, vždy důsledně propojoval svoji činnost operního dirigenta s dirigováním symfonické tvorby.

Rok po svém nástupu nastudoval v prvním provedení protiválečnou operu jednoho z nevýznamnějších českých skladatelů té doby, Plameny Jana Hanuše. V rychlém sledu následovaly další tituly: opera Víta Nejedlého Tkalci na motivy hry Gerharda Hauptmanna, přepracovaná verze opery Verchovina brněnského autora Zdeňka Blažka. Enšpígl Otakara Jeremiáše, Sluha dvou pánů Jana Hanuše. Došlo i na Jiráskovu, námětem čerpajícím z padesátých let sice dobově velmi poplatnou, ale hudebně rozhodně zajímavou operu Svítání nad vodami, na Zuzanu Vojířovou a Žvanivého slimejše Jiřího Pauera, Madonu Miloše Sedmidubského a především jedno z nejvýznamnějších českých operních děl druhé poloviny dvacátého století, operu Ilji Hurníka Dáma a lupiči, jejíž premiéru uvedl ve svém hudebním nastudování v režii Bohumila Zoula 17. prosince 1966. Titulní roli ztvárnila výtečně jedna z nejvýznamnějších osobností plzeňské opery, paní Libuše Bláhová.Ze starší české operní tvorby dvacátého století byla za Liškova šéfování v plzeňské opeře uvedena Smrt kmotřička Rudolfa Karla a Malířský nápad Otakara Zicha. Mimořádným činem bylo první scénické provedení televizní opery Bohuslava Martinů na námět povídky Lva Nikolajeviče Tolstého Jak žijí lidé, které v režii Bohumila Zoula sám dirigoval.

Z oper zahraniční provenience jmenujme především Brittenova Alberta Herringa, Ravelovo Dítě a kouzla, Musorgského Soročinský jarmark, Zásnuby v klášteře a balet Kamenný kvítek Sergeje Prokofjeva a především první československé provedení Prokofjevovy opery Hráč v roce 1957 a o tři roky později československou premiéru předčasně zesnulého amerického skladatele Roberta Kurky Dobrý voják Švejk. Významným uměleckým počinem bylo také uvedení Myslivečkova Tamerlána v hudebním nastudování Karla Vašaty a Liškova inscenace do té doby u nás nehrané opery Giuseppe Verdiho Luisa Millerová na námět Schillerovy občanské tragédie Úklady a láska.

Bohumír Liška velmi cílevědomě a koncepčně budoval rovněž repertoár klasické české i světové operní tvorby. Z dlouhé řádky děl, jež dirigoval buď on sám, nebo jeho spolupracovníci Karel Vašata, specialista především na italskou operní tvorbu, a Albert Rosen, který se podílel jako dirigent také na řadě významných baletních inscenací té doby, jmenujme alespoň některé. Z české tvorby především Smetanovu Libuši a Tajemství, Dvořákova Dimitrije, Janáčkovy opery Její pastorkyňa, Káťa Kabanová a Příhody Lišky Bystroušky. Kovařovicovy Psohlavce, Verdiho Aidu, Traviatu či Othella, Pucciniho Toscu či Bohému, slavnou dvojici jednaktovek Mascagniho Sedláka kavalíra a Leoncavallovy Komedianty. S velkým ohlasem se setkaly rovněž inscenace Suchoňovy Krútňavy a Borodinova Knížete Igora. Na úspěších inscenací Liškovy éry měli výrazný podíl rovněž režiséři, především kmenový režisér souboru Bohumil Zoul, dále pak činoherní režiséři Václav Špidla a Jan Fišer, a skvělý, potřeby jednotlivých divadelních žánrů dokonale cítící scénograf Vladimír Heller, který se bohužel stal obětí v Plzni mimořádně tvrdě probíhající normalizace v roce 1970.S operním orchestrem uváděl Bohumír Liška pravidelně každou sezonu symfonický koncert a úzce spolupracoval s Plzeňským rozhlasovým orchestrem a s Pěveckým a orchestrálním sdružením západočeského učitelstva, s nímž nastudoval řadu výborných koncertů. Od roku 1957 působil pedagogicky na Pražské konzervatoři a od roku 1958 po léta na HAMU. Dirigoval rovněž v zahraničí, například v Bělehradě, Lipsku a Berlíně.

V roce 1967 byl Bohumír Liška angažován do pražského Národního divadla ve funkci šéfa orchestru Smetanova divadla. I když tato funkce byla po několika letech zrušena, působil Bohumil Liška jako dirigent Národního divadla až do roku 1985.Jeho angažmá předcházela tři pohostinská vystoupení. První bylo v roce 1961, kdy ve třech představeních uvedl ve Stavovském (tehdejším Tylově) divadle opery někdejšího ředitele Pražské konzervatoře v devatenáctém století Jana Bedřicha Kittla Bianca a Francouzové před Nizzou na text Richarda Wagnera, které byly realizovány v rámci oslav sto padesátého výročí založení Pražské konzervatoře. V sólových rolích účinkovali členové opery Národního divadla, sbor a orchestr byl složen z posluchačů konzervatoře. O rok později si spolu s režisérem Bohumilem Zoulem zopakovali v historické budově divadla jejich úspěšnou inscenaci Tkalci Víta Nejedlého a konečně v roce 1966 nastudoval ve spolupráci s ostravským režisérem Iljou Hylasem Prokofjevovy Zásnuby v klášteře v budově Smetanova divadla.Po svém příchodu do Národního divadla připravil například premiéru operního zpracování Moliérova Zdravého nemocného, v němž v režii Hanuše Theina exceloval v titulní roli Karel Berman. K tomuto titulu se poté vrátil znovu už po svém odchodu do důchodu v roce 1988, kdy jej nastudoval spolu s režisérem Otou Ševčíkem. Na seznamu jeho premiér se setkáme s Hrami o Marii Bohuslava Martinů, Boháčovými Námluvami, operou Ivo Jiráska Mistr Jeroným, která byla uvedena na podzim 1984 jako dílo věnované Národnímu divadlu k jeho znovuotevření, z klasického repertoáru pak mimo jiné se Smetanovou Hubičkou, Dvořákovým Jakobínem a Čertem a Káčou a Beethovenovým Fideliem. Nastudoval a řídil dvě koncertní provedení Legendy z Orinu Otakara Ostrčila uvedené v rámci Pražského jara 1982. Dirigoval také představení Arabelly Richarda Strausse a Cikkerova Coriolana.

Úspěšně nastudoval také řadu baletů. Byly to například Čajkovského Labutí jezero, Prokofjevův Kamenný kvítek, večer tří baletních inscenací složený z Dona Juana a Enšpíglových šibalství Richarda Strausse a Svěcení jara Igora Stravinského, dále pak dětský balet Ferda Mravenec Jiřího Pauera.

Bohatá byla i jeho spolupráce s Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK a dalšími symfonickými tělesy, kde se opět ve velké míře věnoval uvádění skladeb autorů dvacátého století (Bohuslav Martinů, Glagolská  mše a Amarus Leoše Janáčka, díla Sergeje Prokofjeva, Dmitrije Šostakoviče, Arthura Honegera anebo  Válečnou symfonii Benjamina Brittena). Propagoval díla soudobých českých skladatelů, například Jana Hanuše, Miroslava Kabeláče, Jana Kapra.V dubnu 1968 se stal uměleckým šéfem Plzeňského rozhlasového orchestru. Orchestr byl založen v únoru 1946 jako hudební těleso Československého rozhlasu, jehož úkolem bylo pořizovat nahrávky z této oblasti symfonické tvorby. V roce 1948 pod vedením svého šéfdirigenta Josefa Hrnčíře začal orchestr pořádat pravidelní symfonické koncerty a stal se neodmyslitelnou součástí plzeňského hudebního života.

Svůj první koncert s tímto orchestrem měl Bohumír Liška již v únoru 1968. Repertoár koncertu byl pro něj velmi charakteristický. Byla na něm Suita z Lišky Bystroušky Leoše Janáčka, cyklus písní Nipponari Bohuslava Martinů v interpretaci Ivany Mixové a Symfonie c moll Johannesa Brahmse. Bohumír Liška v té době navázal spolupráci se švýcarským dirigentem Antonem de Bavierem. Díky tomu mohl účinkovat orchestr v zahraničí – v Rakousku, Itálii, Francii, Švýcarsku.

Pod Liškovým vedením Plzeňský rozhlasový orchestr vyzrál do podoby skutečně reprezentativního  symfonického tělesa schopného zvládat ty nejnáročnější úkoly, což také prokázal úspěšným uvedením takových děl, jako byla čtrnáctá Symfonie Dmitrije Šostakoviče anebo díla Arthura Honnegera či Antona Brucknera. Věrný své zásadě, propagoval Liška neúnavně díla soudobých skladatelů, včetně plzeňských autorů Milana Slimáčka, Jiřího Štěpánka a Jaroslava Klusáka. Šéfovskou funkci vykonával do roku 1981 a následujících pět let působil v orchestru ještě jako druhý dirigent.

Ani po sedmdesátce ale nesložil ruce do klína a navázal opětovnou spolupráci s plzeňským operním souborem. Ta začala premiérou Janáčkovy Její pastorkyně v lednu 1987 a pokračovala Dvořákovým Čertem a Káčou, Operou z pouti Emila Františka Buriana, Smetanovým Daliborem a Verdiho Trubadúrem. Dirigent František Drs, který hrál pod Liškovou taktovkou jako koncertní mistr v orchestru a posléze působil jako jeho asistent při přípravě novách premiér, na něj vzpomíná: „Liška byl mimořádně pečlivý a totéž vyžadoval od všech spolupracovníků, měl cit pro dramatickou výstavbu díla a dokázal strhnout všechny kolem sebe a přesvědčit je, aby šli za ním, vyzařovala z něj úžasná životní moudrost.“V roce 1989 postihly Bohumíra Lišku vážné zdravotní potíže. Zdálo se, že jeho organismus vše zdárně překoná, vždyť se o něm vyprávěly legendy, jak i v zimě při svých cestách z Prahy do Plzně zastaví někde u rybníka, vytáhne sekyrku, proseká si vstup do ledové vody a v té se vykoupe. Autor těchto řádků se s ním sešel dvakrát někdy na jaře 1990 a domlouval se s ním na spolupráci pro příští sezonu s tím, že detaily upřesníme po jeho návratu z lázní na podzim. Bohužel, nelítostné fatum rozhodlo jinak. Dne 8. září při snídaní v Karlových Varech jej jeho mnohokráte tolik unavované srdce zradilo definitivně.

V Bohumíru Liškovi odešel jeden z nejvýraznějších představitelů dirigentské a šéfovské generace, která vytvářela vynikající profil českého operního divadla v letech po druhé světové válce. Za léta jeho plzeňského působení by si zasloužil, aby v tomto městě byla umístěna pamětní deska se slovy: „Dirigent Bohumír Liška se zasloužil o plzeňské divadlo a plzeňské hudební umění.“

Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto Jaromír Svoboda, Vlasta Mikolášová, archiv ND Praha / Jaromír Svoboda