Boj v newyorské Metropolitní opeře

Peter Gelb má odvážnou vizi. Může si ji Metropolitní opera dovolit?
(The New Yorker – 23. 3. 2015 – James B.Stewart) 

Dne 26. února 2014 vstoupil generální ředitel Metropolitní opery Peter Gelb do konferenční místnosti správní rady, aby pronesl řeč před skupinou zaměstnanců, včetně devítičlenného výboru orchestru Metropolitní opery. Členům orchestru měly vypršet smlouvy 31. července. Měl toho hodně co říct. Poukázal na řadu pozoruhodných výsledků, jichž Metropolitní opera během jeho sedm a půl roku trvajícího funkčního období dosáhla. Divadelní přenosy produkcí Metropolitní opery ve vysokém rozlišení se promítají ve městech po celém světě. Přenosy zprostředkovaly velká operní díla milionům posluchačů a staly se zdrojem dalších příjmů. V minulém finančním roce činil celkový výnos 32,1 milionu dolarů. Ve snaze přilákat nové posluchače angažoval generální ředitel řadu uznávaných režisérů a uvedl na scénu čtyřiapadesát nových produkcí. Průměrně tedy sedm ročně. Pro Metropolitní operu je to rekordní počet.Současně ale také stouply výdaje. V posledním uzavřeném finančním roce 2013 činily 327 milionů dolarů. Byly tak o čtyřicet sedm procent vyšší, než když Gelb přejímal funkci. Výnos z prodeje vstupenek činí méně než třetinu celkových příjmů, Met je proto do velké míry závislá na sponzorských darech. Přestože celkové příjmy vzrostly o téměř padesát procent na 124 dolarů, společnost skončila s provozním deficitem ve výši 2,8 milionu dolarů.

Navzdory mnohaleté přítomnosti na burzovních trzích kleslo jmění nadace Metropolitní opery na 253 milionů dolarů. Vrcholu dosáhlo v říjnu roku 2007, kdy činilo 345 milionů dolarů. Úbytek výnosu z nadačního jmění byl částečně způsoben každoročním výběrem za účelem financování provozu. Ve finančním roce 2013 vybrala Met z nadačního kapitálu 21 milionů dolarů, což je zvýšení výdajů o znepokojivých 8,3 procenta. V roce 2012 si Met na trhu s dluhopisy půjčila 100 milionů dolarů. Mezitím klesla návštěvnost z devadesáti dvou procent naplnění kapacity sálu v roce 2007/2008 na sedmdesát devět procent v sezoně 2012/2013.

Když Peter Gelb začal hovořit k zástupcům orchestru, vytáhl prezentaci v PowerPointu a vyčíslil katastrofální statistiku. Jestliže Metropolitní opera nic nepodnikne, mohla by do dvou až tří let zkrachovat. Pokud se chce operní dům vyhnout osudu New York City Opera, která byla v roce 2013 nucena ukončit provoz, požaduje od odborové organizace hudebníků a od mnoha z dalších patnácti odborových svazů šestnáctiprocentní snížení platů. Tři z největších odborových organizací zastupují orchestr, sbor a jevištní pracovníky.

Jessicu Phillips, klarinetistku, která byla nedávno ve svých sedmatřiceti letech zvolena předsedkyní výboru zastupujícího orchestr a která měla hrát důležitou roli při nadcházejících vyjednáváních o smlouvách, zmínka o bankrotu šokovala. Metropolitní opera je jednou z největších světových kulturních organizací a je podporována bohatými členy rady. Přežila jiná těžká období včetně Velké hospodářské krize. I kdyby Gelbova čísla odpovídala skutečnosti, ospravedlňují snížení platů a zrušení dalších výhod pro orchestr a členy ostatních organizací?

Jessica Phillips spekulovala po setkání s ostatními členy výboru o tom, jestli problémem není Gelbův styl vedení. Mluví se prý o zbytečných a zcela přemrštěných výdajích. Členové výboru slíbili, že se věcí budou zabývat. Gelbův požadavek na snížení platů dával tušit, že dojde k náročnému vyjednávání o smlouvách. „Bude to opravdu tvrdé,“ řekla Jessica Phillips orchestru. „Jako nikdy předtím.“Setkal jsem se Peterem Gelbem několikrát na podzim minulého roku v jeho pracovně v přízemí operní budovy. Je prostorná jen s několika málo kusy nábytku. Pár předmětů připomíná jeho kariéru v oblasti klasické hudby a opery. Nejsou zde žádné fotky slavných zpěváků, dirigentů nebo režisérů. Několikrát jsme spolu mluvili také telefonicky. Letmo jsme se setkávali už i dříve. (Vlastním předplatné a jsem drobným sponzorem.) Gelb měl ve funkci generálního ředitele brzy zahájit svou devátou sezonu. Ve svých jedenašedesáti letech působí mladistvým dojmem – je náruživým hráčem tenisu, navzdory dvěma kyčelním protézám – a je na něm vidět, že je pro svou práci zapálený.

„Výzvy, s nimiž se potýkáme, jsou značné. Jsem si vědom toho, že klasická hudba a opera musí svádět stále ostřejší boj.“ Základní repertoár se už po několik generací příliš nemění, mnohé opery trvají i několik hodin a zpívají se v cizích jazycích. Dokonce i pro opery, které se zpívají v angličtině, potřebují diváci titulky, aby rozuměli textu. Nejvyšší ceny za vstupenky v Metropolitní opeře dosahují až 475 dolarů. „Diváků je mnohem méně, než jich bylo před dvaceti nebo i deseti lety. Daří se nám oslovit mladé návštěvníky, ale ti si nekupují předplatné. Musím se snažit o vyvážený rozpočet. Každý večer bychom měli obsadit tři tisíce osm set míst. Děláme vše, co je v našich silách, ale je to těžké.“

Peter Gelb nevedl nikdy operní společnost nebo neziskovou kulturní instituci, nemluvě o tak veliké a komplexní, jako je Metropolitní opera. V New Yorku má ale hluboké kulturní kořeny. Jeho otec, Arthur Gelb měl na starosti kulturní zpravodajství a byl slavným výkonným šéfredaktorem deníku New York Times. Matka, Barbara, je neteří houslisty Jaschy Heifetze. Jako mladík pracoval v Met na částečný úvazek jako uvaděč. Bylo to jeho první zaměstnání. Později pracoval pro uměleckého agenta Sola Huroka. Po nedokončeném studiu na Yaleově univerzitě pracoval v hudební propagaci a později v agentuře pro talenty klasické hudby Columbia Artists, kde produkoval množství televizních pořadů s názvem The Metropolitan Opera Presents (Metropolitní opera představuje).

Ještě důležitější je, že projevil schopnost získávat nové posluchače klasické hudby. Po konci kulturní revoluce zorganizoval turné Bostonského symfonického orchestru do Číny. Vyjednal široce publikovaný návrat Vladimira Horowitze do Sovětského svazu a jako prezident firmy Sony Classical produkoval hudbu k řadě filmů a několik hitů z oblasti crossoveru. „Chtěli jsme někoho energického,“ řekl mi William C. Morris, předseda výkonného výboru. „Byl nejsilnějším kandidátem. Jeho úkolem bylo zajistit důraznější propagaci a marketing, angažovat více producentů a režisérů a přilákat další diváky a také mladší publikum.“Peter Gelb je zběhlý ve spletitých finančních záležitostech Metropolitní opery a dobře informovaný o repertoáru, ale opravdu ožije, když začne mluvit o režisérech a jejich inscenačních konceptech. Velká část materiálu, s kterou Metropolitní opera pracuje, pochází z devatenáctého století. Význam každé noty je omezen záměrem mrtvého skladatele a ve většině případů více než století trvající inscenační tradicí. Generální ředitel se může prosadit pouze novými, tvořivými inscenačními koncepty. Člověk má dojem, že kdyby byl Peter Gelb jen něco víc než kurátor muzea, těžko by ho je jeho práce mohla tolik bavit. „Jedna věc, kterou vím jistě, je, že nesmím být spokojený sám se sebou,“ řekl mi. „Kdybych nechal věci tak, jak jsou, byl bych možná oblíbený, ale já jsem do funkce nastoupil přímo s misionářským zápalem.“ Své úsilí zasvětil uváděním nových nápadů na pódium Metropolitní opery. „Nejvíc mě těší, když vidím nové produkce, nové pěvce a to, jak dokážou nadchnout publikum. To mě za celou dobu neopustilo.“

V tomto přístupu není Gelb mezi operními šéfy osamocený. Narůstající dominance režiséra, který nově interpretuje důvěrně známé příběhy, je ale také široce považována za spornou. Klavírista Andreas Schiff napsal:

„Co dělá režisér? Má dojem, že se musí prosadit. Hudbě vůbec nerozumí, neumí číst notový záznam (ano, vím, že jsou významné výjimky) – o to více pak běsní na pódiu. Mění všechno, zápletku, prostředí, dobový kontext, a navíc nás zahlcuje sexem, násilím a přemírou nevkusu.“

Gelb mi řekl, že ho nezajímá originalita pro originalitu samotnou. Vybírá si režiséry, kteří respektují integritu děje díla. Hned v počátku byl ale součástí kontroverze týkající se nové produkce Tosky, která zahajovala sezonu 2009. S touto aktualizovanou verzí vstoupil do Metropolitní opery poprvé švýcarský režisér Luc Bondy a nahradil honosnou scénu s římským kostelem Sant’Andrea Della Valle použitou v produkci Franka Zeffirelliho temnou a na dřeň okleštěnou produkcí, v níž vystupovaly prostitutky a na pódiu je vidět předstíraný sex.

Tato produkce představovala zlom Gelbova vztahu se správní radou. Zvláště s jejími staršími, dlouholetými členy, kteří se považují za strážce tradice Metropolitní opery. Nejvíce byl pohoršen James S. Marcus, čestný ředitel a bývalý prezident. Manželé Marcusovi byli popuzeni už na večeři v Grand Tier, restauraci Metropolitní opery, když netrpělivý Gelb požádal o účet dřív, než si Marcusovi objednali zákusek a kávu. James C. Marcus prohlásil, že nová Tosca je „barbarská“. Gelbovi řekl, že je to „nejhorší produkce, jakou kdy v životě viděl“. (Následně daroval milion dolarů newyorské akademii Julliard School na podporu studijního programu pro pěvce.)

Jacqueline Desmarais, jedna z dlouholetých manažerek a významná sponzorka, byla po zhlédnutí TosKy také znepokojena a setkala se s Gelbem těsně před schůzkou správní rady. Desmarais je v pozici, kdy by mohla sama vyřešit tíživou finanční situaci Metropolitní opery. Když zemřel její manžel, kanadský finančník a šéf konsorcia podniků Paul Desmarais st., zanechal jí jmění odhadované časopisem Forbes na 4,6 miliard dolarů.

Při následném setkání správní rady zvedla Jacquelina Desmarais ruku a zeptala se: „Uvidím ještě za svého života starou Zeffirelliho produkci Tosky?“

„Je jasné, že odpověď měla znít: Kdy byste chtěla, abychom ji uvedli?“ Vzpomíná si tehdy přítomný člen správní rady. Desmarais je osmdesát šest let. Gelb odpověděl, že se Metropolitní opera nebude umělecky ubírat touto cestou. (Gelb si na tento dialog nevzpomíná). Zeffirelliho Tosca zůstává zakonzervovaná. Kontroverzní Bondyho produkce bude po pěti sezonách stažena a na nové verzi se pracuje.Následujícího roku zahájila Met prvními částmi Wagnerova cyklu Prsten Nibelungův. Šlo o osmé uvedení celého cyklu. Produkce tohoto díla představují prubířský kámen kariéry každého operního ředitele. Gelb rozehrál všechny rejstříky. Angažoval kanadského režiséra Roberta Lepage z Cirque du Soleil; začlenil složité digitální projekce a nechal vyrobit scénické zařízení vážící 45 tun s dvaceti čtyřmi pohyblivými laserovými projektory. Tomuto zařízení bylo potřeba přizpůsobit a vyztužit jeviště Metropolitní opery. Tyto úpravy stály 1,4 milionu dolarů. Výdaje za přesčasy, zvláště za nedělní zkoušky, kdy se vyplácí dvojnásobný honorář, výrazně vzrostly. Zpěváci čekali na techniky, kteří se potýkali se scénickým zařízením, s nímž byly technické problémy i během premiéry. Čas, který byl věnován zkouškám Prstenu, omezil ostatní produkce a přinutil je zkoušet v přesčasech, což se opět prodražilo. (Společnost tvrdí, že při tvorbě rozpočtu počítala s komplexitou produkce, včetně přesčasů.) Met uvedla, že Prsten Nibelungův stál 20 milionů dolarů. Celou částku uhradila Ann Ziff, členka správní rady. Někteří členové rady, kteří se pokusili vyčíslit přímé i nepřímé výdaje, odhadují celkovou cenu až na 45 milionů dolarů.

Kritika byla nemilosrdná. „Kilogram za kilogramem, tuna za tunou svědčí o tom, že jde o nejhloupější a nejmarnotratnější produkci v moderní historii opery,“ napsal ve svém magazínu Alex Ross. Produkce popudila hudební puristy a mnohé členy orchestru a sboru. Řinčení scénického zařízení narušovalo Wagnerovu hudbu a rušilo hudebníky i posluchače.

Newyorští milovníci opery jsou „kultivovaní, jsou inteligentní, chtějí být uchváceni,“ řekla mi Jessica Phillips. „Milují pompu a obřadnost. Chtějí to nejlepší z nejlepšího. Orchestr není proti inovacím, ale Prsten není dílo vhodné pro příliš riskantní produkce.“

Dokonce členové správní rady, kteří oceňovali Gelbovu estetiku, měli obavy, že komplikovaná scénická technika ohrozí bezpečnost hudebníků. Deborah Voigt, která v 2011 vystupovala ve Valkýře poprvé v roli Brünnhildy, zakopla, když vystupovala na plošinu a spadla na zem. Když se v průběhu inscenace Fausta zřítil zvedací jevištní stůl, spadla uznávaná mezzosopranistka Wendy White z výšky téměř dvou a půl metru. Produkci režíroval Des McAnuff, držitel ceny Tony. Tento jeho debut v Metropolitní opeře převedl děj do atomového věku. Mnoho kritiků prohlašovalo, že sebevědomá idea konceptu byla nesrozumitelná. White byla hospitalizována a na pódium opery už se nevrátila.

Jessica Phillips mi řekla, že: „Peter znovu a znovu opakoval, že tato produkce je ze všech nejdůležitější.“ Ona sama i další členové orchestru měli na věc jiný názor. „Opera je vrcholná umělecká forma, protože slučuje hudbu, zpěv i herectví.“ Klarinetistka si stěžovala, že vychvalovaní režiséři, které Gelb angažoval, nerozumějí opeře ani akustice Metropolitní opery. Nedokázali si představit, jak budou jejich produkce znít s celým orchestrem a jak to ovlivní pěvce. „To bylo počátkem veškerých neshod.“

Když se Gelb ujal v roce 2006 funkce generálního ředitele, činila výše nadačního jmění 306 milionů dolarů, což bez problémů pokrylo výdaje aktuálního roku. Téměř každá nezisková organizace s nadačním fondem utratí určitou část nadačního jmění. Za rozumné se považuje pět nebo méně procent. Před Gelbovým příchodem se správní rada rozhodla namísto procent z celkového jmění odebírat pevnou částku, aby tím do budoucna zjednodušila plánování. Později, kdy už byl Gelb ve funkci, zvedla výši odčerpávané částky z 16 milionů na 21 milionů. Toto rozhodnutí bylo vedeno předpokladem, že se výše nadačního jmění bude narůstat. Namísto toho se kvůli globální finanční krizi hodnota jmění propadla. Výše odčerpávaných částek ale zůstala stejná. Překročila tak pět procent a začala ukrajovat i z jistiny nadačního jmění. „To byla chyba,“ uznává Morris.

V roce 2013 nebylo ovšem možné vinit z finančních problémů Metropolitní opery pouze finanční krizi. Navzdory novým produkcím a vzrušení, které vyvolalo jmenování Petera Gelba, se návštěvníci nevraceli. Ceny vstupenek vzrostly o deset procent a později byly opět sníženy. „Ocitli jsme se na katastrofálním kurzu,“ řekl mi Gelb. Generální ředitel i správní rada pochopili, že musí podniknout rázné kroky.Metropolitní opera měla ve své historii rozhodné manažery, mocné prezidenty správní rady a přístupné členy rady. Někteří z nich se staly členy rady, protože milují operu a těší se z výhod, kterých se jim dostává. Prestiž, možnosti vyplývající ze sociálních a obchodních kontaktů a styk s hvězdami, režiséry, dirigenty a hudebníky. Na oplátku se od nich každoročně očekávají finanční dary značné výše. U nejvýše postavených členů rady se počítá minimálně s půl milionem dolarů. Mnozí z nich darují mnohem více. Nestávají se členy proto, aby dopodrobna studovali finanční výkazy nebo dělali problémy na schůzkách rady.

Na vrcholu pyramidy správní rady je jedenáct členů správního výboru. Kromě jiných je mezi nimi Ann Ziff, předsedkyně správní rady; Mercedes T. Bass, místopředsedkyně; William C. Morris, předseda výkonného výboru, a Kevin W. Kennedy, prezident a výkonný ředitel správní rady.

Rada má čtyřicet tři volících členů, známých jako manažeři. Následuje devět čestných manažerů, kteří se zúčastňují setkání, ale nevolí, čtyřicet devět poradních manažerů, třicet tři členů a dvacet jedna mladých náměstků – celkově je to sto padesát pět osob.

Gelb se pravidelně schází s Ann Ziff a Kevinem W. Kennedym a často také konzultuje svá rozhodnutí s Morrisem. Kennedy, bývalý společník firmy Goldman Sachs, který se stal prezidentem správní rady v roce 2011, je stejně jako Morris veteránem z Wall Street. (Několik manažerů spekulovalo, že Mercedes T. Bass byla poněkud odsunuta stranou, protože její „kapacita“, kterou byla dosud ve sponzorských kruzích známa, se po rozvodu snížila. Bass tvrdí, že výše jejích darů ve skutečnosti vzrostla.)

„Já jsem obchodník,“ řekl mi Morris, když jsme se nedávno setkali v jeho privátní kanceláři naproti nádraží Grand Central. (U vchodu je vystavena paruka, kterou nosila v roli Carmen Angela Gheorghiu.) „Když jsem poprvé přišel do správní rady, měl jsem problémy pochopit, jak vlastně funguje. Šokoval jsem nové členy rady, když jsem jim řekl, že náš hrubý zisk je stoprocentně negativní. Na každý dolar, který získáme z prodeje vstupenek, ztratíme jeden dolar. Ale tohle není podnikání. Nemáme akcionáře. Manažeři Metropolitní opery jsou milovníci opery a jako odměnu očekávají, že Met bude tím, čím manažeři a milovníci opery chtějí, aby byla – nejlepším operním domem na světě.“

„Měli jsme velmi špatný rok,“ dodává. „Správní rada vyvíjí na Petera neustálý tlak, aby vystačil s prostředky, které máme.“

Gelb mi řekl, že s nápadem snížit výdaje a usilovat o dohodu s odbory na snížení gáží přišel on, a ne správní rada. S jeho souhlasem zformovala rada osmapadesátičlenný výbor pro strategické plánování, který se scházel na jaře a na podzim roku 2013. Výbor došel k závěru, že Met musí snížit výdaje a musí zahájit rozsáhlou kampaň, jíž by oslovila nové sponzory. Ale sponzoři nebyli ochotni přispívat na něco, co považovali za „bezednou díru“, popisuje situaci Peter Gelb.

Některým členům správní rady dělal starosti chybějící věrohodný dlouhodobý finanční plán. Jedním z nich byl i manažer Bruce Kovner zakladatel investičních fondů a magnát s majetkem v odhadované hodnotě zhruba 5 miliard dolarů. Náruživý milovník klasické hudby (dostává občasné hodiny hry na klavír od Emanuela Axe) a velkorysý sponzor.

Kovner měl řadu osobních schůzek s Peterem Gelbem. Nepře se s ním o jeho umělecké vizi, ale má obavy z rostoucího deficitu. Zdůrazňoval, že pokud celkové příjmy Metropolitní opery a výdaje nebudou vyrovnanější, je ohrožena dlouhodobá životaschopnost operního domu. Kovner byl především neústupný v otázce výdajů na platy, střežené odborovými svazy. Tyto náklady činily dvě třetiny veškerých výdajů Metropolitní opery a podle Konvera bylo třeba je snížit. (Minulé léto nabídl, spolu s dalšími manažery, že vyrovná náklady jakéhokoli zastavení provozu a Met vypočítala několikaměsíční odhad, kolik by zastavení provozu stálo. Odhadované částky se vyšplhaly na miliony dolarů.) Kovner věnoval Met miliony dolarů na modernizaci provozu v zákulisí a daroval i svůj každoroční příspěvek, odmítl ovšem darovat víc nebo převzít vedoucí roli ve správní radě, dokud nebude existovat solidní finanční plán.Bruce Kovner nebyl jediný manažer, kterému finance Metropolitní opery dělaly starosti. Beth Glynn, členka finančního výboru, bývalá partnerka firmy spravující finanční prostředky Neuberger Berman, sponzorovala spolu se svým manželem dvě místa v orchestru a darovala osm milionů na kampaň pro Met. Glynn se na jednom setkání výboru zeptala, jaké má opera závazky ohledně penzí. Morris prohlásil, že každý, kdo sledoval jednání, odpověď zná. Glynn otázku zopakovala. Na jiném setkání rady se zeptala na pracovní smlouvu Jamese Levina, váženého hudebního ředitele Metropolitní opery od roku 1976. Morris odmítl prozradit podmínky smlouvy. Diskuze se přiostřila a rozzlobený Morris zvýšil hlas. Tento projev nezdvořilého jednání některé členy výboru šokoval. (Morris popírá, že k tomuto incidentu došlo.) Kevin Kennedy se snažil věc napravit a Beth Glynn zavolal, ta ale v dubnu z funkce ve správní radě odstoupila.

Konflikty se zaměstnanci nejsou v Met ničím novým. Naposledy došlo ke stávce před třiceti čtyřmi lety. V roce 1966 hrozba stávky málem zmařila otevření nového operního domu v Lincolnově centru. K zastavení provozu způsobené managementem došlo v roce 1969 a znovu v roce 1980, což vedlo ke zkrácení sezony a katastrofálnímu poklesu příjmů z prodeje vstupenek. Navzdory často i sporným jednáním nemuseli zaměstnanci zastupovaní odborovými svazy už několik dekád přistoupit na snížení platů.

Předešlé kolo jednání v roce 2011 vedl, stejně jako většinu v posledních osmadvaceti letech, Joseph Volpe. Od svého odchodu z místa generálního ředitele, pracuje Volpe jako placený konzultant. Navzdory obdobím zvýšeného napětí si Volpe získal důvěru odborů. Bývalý mistr truhlář se vypracoval až na nejvyšší pozici a byl prvním generálním ředitelem, který byl také členem odborového svazu. Během jeho funkčního období nedošlo ke stávce ani k zastavení provozu. (Jeden z Volpových synů pracuje v Met jako mistr elektrikář.)

Jak často bývá u silných vůdčích osobností a jejich nástupců, Gelb a Volpe si spolu nikdy moc dobře nerozuměli. Před lety se spolu dostali do sporu, když Gelb pracoval v Met jako televizní producent. Volpe jednou vyhrožoval, že Gelba hodí přes Lincolnovo náměstí. Volpe se sice nestavěl proti Gelbovu jmenování, později ho ale rozzlobila Gelbova, jak se sám domnívá, bezdůvodná kritika jeho funkčního období.Dne 16. ledna 2014 oznámila Metropolitní opera, že Gelb nahradí Volpa při vyjednávání poté, co se oba neshodli na další strategii a na plánech prosadit významné škrty. Je věcí pohledu, jestli Volpe odešel sám nebo dostal výpověď (Volpe je Metropolitní operou dodnes placen za konzultační činnost). Jako nového vyjednávače kolektivních smluv najal Gelb právníka Howarda Robbinse, který byl poradcem vlastníků Národní hokejové ligy během zastavení činnosti vynucené asociací hráčů. Robbinsovo jméno je synonymem tvrdého vyjednávání managementu.

Tento krok nezůstal v orchestru bez povšimnutí. V únoru, poté co byla Jessica Phillips zvolena předsedkyní výboru orchestru, účinkovala při kostýmové zkoušce jako členka kapely vystupující na jevišti v opeře Albana Berga Wozzeck. Gelb zkoušku sledoval. Poté jí stiskl ruku a s jistou dávkou humoru řekl: „Nevím, jestli vám mám gratulovat nebo kondolovat.“

Předtím než začala studovat na Manhattanské hudební škole, vystudovala Phillips politologii na Barnardově vysoké škole, což je u hudebníků dost neobvyklé. Její manžel i matka jsou právníci, často se s nimi proto radí. Prostudovala si historii vyjednávání o pracovních smlouvách v Metropolitní opeře. Knihu na toto téma napsal Sandor Balint, houslista a dlouhodobý předseda vyjednávacího výboru, který se stal členem orchestru v roce 1956, kdy ještě hudebníci hráli sedm představení týdně, neměli zdravotní pojištění, nedostávali nemocenské dávky ani důchody a neměli záruku stálého zaměstnání.

V odpovědi na Gelbův požadavek na snížení platů nabídla Phillips spolu s právníky orchestru a poradci zmrazení platů a benefitů, ale Gelb nabídku odmítl. Phillips doporučila členům orchestru, aby si vytvořili finanční rezervu na nejméně patnáct týdnů, aby tak pokryli sedm týdnů mezi vypršením starých smluv a dnem zahájení nové sezony v září a prvních osm týdnů nové sezony. To by představovalo o měsíc delší zastavení provozu, než k jakému došlo v roce 1980. Orchestr sestavil výbor pro styk s veřejností s využitím sociálních sítí a začal plánovat koncerty, jejichž výtěžek by hudebníkům finančně pomohl. Oslovil také jiné orchestry. (V roce 2013 poslali hudebníci Metropolitní opery finanční pomoc členům Minnesotského orchestru během jejich 15,5měsíčního zastavení provozu.)

Dne 15. května vydala Metropolitní opera prohlášení, v němž obhajovala požadavek na snížení platů. V prohlášení se uvádí, že ve finančním roce 2013 průměrné výdaje na plat a příspěvky na pojištění pro stálého člena sboru činily tři sta tisíc dolarů, výdaje na plat pro stálého člena orchestru pak dvě stě osmdesát pět tisíc dolarů. Prohlášení se nezmiňovalo o jevištních technicích, protože vedení jejich odborového svazu prý Gelbovi naznačilo, že by na snížení platů byli ochotni přistoupit. Výše platů tří nejvýše postavených jevištních techniků činí u každého více než čtyři sta padesát tisíc dolarů. (V dubnu učinil Gelb gesto dobré vůle a snížil si vlastní plat o deset procent na 1,4 milionu dolarů.)

Zveřejnění zdánlivě vysokých platů za rok 2013 bylo členy orchestru a sboru považováno za zavádějící. „Toho roku jsme uváděli sedm výjimečně dlouhých oper, což je zcela nevídané,“ říká Phillips. „Peter Gelb rozhodl, že uvedeme Prsten Nibelungův, Les Troynes (Trójané), Dona Carlose a Parsifala (několikahodinová výpravná díla – pozn.) v jediné sezoně. K ničemu podobnému nedošlo za třicet let, kdy vedeme záznamy. Naše platy se tím zvýšily a pak to bylo použito proti nám.“

Odbory na to odpověděly, že základní plat hráče orchestru činil méně než 160 tisíc dolarů a u členů sboru to bylo 140 tisíc. (Met prohlásila, že průměrný plat činil 200 tisíc pro obě skupiny.) Průměrné platy orchestru Metropolitní opery jsou nejvyšší ve Spojených státech, ovšem ne pokud se vztáhnou na životní výdaje v oblasti New York City.

Ve zmiňovaném prohlášení uvedla Met svou tíživou finanční situaci do širšího kontextu: „Počet návštěvníků opery globálně klesá. Minulý rok jsme tak byli svědky zániku New York City Opera a dalších operních společností ve Spojených státech i v zahraničí.“ Toto tvrzení se dotklo hudebníků, protože zmínku o globálním poklesu návštěvníků opery nelze podložit žádnými statistickými údaji. Většina odborářů jak v orchestru, tak ve sboru přičítá odpovědnost za vzniklou situaci Peteru Gelbovi a hovoří o špatném hospodaření.

Odborová organizace sboristů se rozhodla pro tvrdou linii. Jakmile se dozvěděli o navrhovaném snižování platů, odmítli se s Gelbem sejít v operním domě a trvali na neutrálním území. (Vybrali prostory Stanley H. Kaplan Penthouse v Lincolnově centru, naproti opeře). Členové odborů začali na Petera Gelba slovně útočit. „Řekli, že mě zničí, že mi otráví život,“ vzpomíná si. „Znepokojilo mě to, ale tak docela jsem jim nevěřil.“Alan Gordon, výkonný ředitel Amerického sdružení hudebních umělců, které zastupuje sboristy, sólové pěvce, tanečníky a produkční tým opery, zaútočil na Petera Gelba v e-mailu z 28. května přímo: „Jediné snížení výdajů, které ve skutečnosti Met potřebuje, je snížení vašich bezhlavých, nekontrolovatelných výdajů a zamezení výběru nepřiměřených částek z nadačního jmění.“ Zánik New York City Opera byl zapříčiněn „nesmyslným obchodním plánem, který si vynutilo vedení“ a „podobným utrácením, které se vymklo kontrole“. Odborový svaz bude spolupracovat jedině tehdy, napsal Gordon, pokud Gelb přistoupí na dohled ze strany odborů, „který by reguloval vaše astronomicky vysoké výdaje“ a „zamezil mrhání, výstřelkům a extravagancím, což byly doposud typické znaky vašeho vedení“.

Také členové orchestru uvažovali o požadavku, aby Gelb odstoupil. Jessica Phillips se ale domnívala, že k vyvrácení Gelbových tvrzení potřebuje svaz zastupující hudebníky v New Yorku a okolí označovaný jako „Local 802“ více informací.

Členové výboru orchestru vedli rozhovory s kolegy ze zákulisí. Jevištní technici popsali jednu jevištní scénu – pole červených máků v nové produkci opery Kníže Igor. Ta vyžaduje transport květin několika nákladními vozy a zajištění skladových prostor, což zvyšuje výdaje za transport a skladování. (Met tvrdí, že výlohy na dopravu nejsou v tomto případě nijak „výjimečné“.) V opeře La sonnambula se z lávky shazovaly fialové okvětní lístky, někdo chtěl změnit barvu na bílou. Barva se změnila. Poté se ovšem opět vrátila na fialovou. V tlumeně osvětlené inscenaci opery Peter Grimes z roku 2007 nařídil Gelb sboru několik změn kostýmů. Každé převlékání představuje při současných pracovních pravidlech dodatečné výdaje a ty se pak v součtu vyšplhaly až na víc než 100 tisíc dolarů. Jeden zaměstnance, který na opeře Peter Grimes pracoval, mi řekl: „Jedny šedé hadry se vyměnily za jiné šedé hadry.“ Žádný z těchto incidentů nepředstavuje vážné ohrožení rozpočtu – Gelb říká, že například okvětní lístky nestojí více než padesát dolarů – ale zástupci orchestru namítají, že tyto příklady dobře ilustrují, s jakou lhostejností zachází vedení s výdaji.

Gelb tvrdí, že orchestr a sboristé nejsou dostatečně informovaní o často velmi intenzivních diskuzích, které o výdajích vede s režiséry. „Přivedl jsem mnoho režisérů s velkými uměleckými vizemi, ale neustále jim seškrtáváme rozpočet. Jsem každý den v hledišti, aby navzdory škrtům pociťovali naši přízeň a podporu.“

Sir Richard Eyre, který roce 2010 režíroval novou produkci Carmen v a v roce 2014 produkci Figarovy svatby, která zahajovala sezonu, řekl: „Gelb mě držel na uzdě. Rozpočet jeho produkce Carmen byl po finanční krizi významně seškrtán. Režisér nemá k dispozici šekovou knížku,“ říká Eyre. „Nemohu mluvit za ostatní režiséry, ale já jsem žádnou marnotratnost nezažil.“

Dodává, že Gelbovi kritici zřejmě neberou v potaz skutečnost, že opera není pouze hudba, ale je to hudební divadlo. „To nejúžasnější na divadle je jeviště. Veškerou energii je potřeba vložit do dění na jevišti. Peter to chápe a aktivně se podílí na produkci. V životě jsem nezažil jiného ředitele, který by se jako on zúčastnil každé technické zkoušky, každé kostýmní zkoušky.“

Výbor vedený Jessicou Phillips prostudoval také stovky recenzí. Vypočítali, že více než šedesát procent ze dvou set sedmdesáti recenzí Gelbových padesáti čtyř nových produkcí v posledních osmi letech byly negativní. (Phillips s potěšením konstatovala, že orchestr byl hodnocen pozitivně v 81,5 procentech.)

Po opakovaných žádostech, poskytla Met odborům interní údaje o příjmech z prodeje vstupenek. Většina z Gelbových produkcí se během první sezony prodávala dobře, dokonce i obskurní opery jako Rossiniho Le comte Ory a Šostakovičova opera Nos. Ale v opeře se výdaje většinou vrátí až po delší době uvádění a u produkcí se počítá s tím, že budou mnohokrát opětovně uvedeny a vydrží na repertoáru deset let nebo i déle. Negativní recenze a šíření nepříznivých ohlasů návštěvníků může být pro obnovu produkcí fatální a prodej vstupenek obnovených uvedení v Gelbově éře významně klesl.

Bylo to obzvláště patrné u cyklu Prsten Nibelungův. Během sezony 2008/2009, kdy byla uvedena poslední produkce Prstenu, režírovaná Otto Schenkem, dokázala Met prodat téměř devadesát pět procent míst. Premiérová sezona Lepageovy verze v roce 2010 dopadla podobně. Ale při obnoveném uvedení v sezoně 2012/2013 se prodalo pouze sedmdesát procent míst. Průměrná tržba při obnoveném uvedení Prstenu v sezoně 2012/2013 činila méně než šedesát procent částky, kterou by Met získala, kdyby prodala všechny lístky za běžné ceny.

Některým Gelbovým produkcím se vedlo ještě hůře. Berliozova opera La damnation de Faust, režírovaná rovněž Robertem Lepagem, spadla z devadesáti tří procent potenciálních tržeb na padesát osm procent. Rossiniho Armida z jednadevadesáti procent na padesát šest procent, Le comte Ory z devadesáti pěti procent na čtyřicet šest procent, Nos z devadesáti čtyř procent na padesát čtyři procent a kontroverzní Tosca z devadesáti šesti procent na sedmdesát dvě procenta. Některé standardy na repertoáru si vedly dobře – La traviata. Madama Butterfly a produkce Rigoletta Michaela Mayerse v sinatrovském stylu přenesená do Las Vegas šedesátých let dvacátého století. To jsou ovšem pouze tři s padesáti čtyř nových produkcí.Návštěvníci nadále kupují vstupenky na spolehlivé produkce, které vznikly před Gelbovým nástupem, jako je Kouzelná flétna (včetně zkrácené a pro rodiny přístupné anglické verze libreta, které vzniklo na Gelbův popud), Aida – dvacet šest let stará produkce Sonjy Frisell, a La bohème z roku 1981 – jedna z posledních Zeffirelliho produkcí, o jejíž výměně se neuvažuje a která patří mezi nejvíce navštěvované opery, jaké kdy Met uvedla. Gelb mi řekl, že La bohème a Aida jsou „stále nejoblíbenější opery. Byly by oblíbené, i kdybychom je uvedly v nových produkcích,“ ačkoli „si myslím, že by mě lidé lynčovali, kdybych se pokusil nahradit Zeffirelliho Bohému.“

Orchestr poukázal také na to, že evropské operní domy dokážou prodat devadesát pět až sto procent své kapacity (druhé číslo je případ Vídeňské státní opery). Všechny jsou na rozdíl od Met dotovány velkou měrou z peněz daňových poplatníků. Ale Londýnská královská opera, která dostává poměrně nízkou státní dotaci, také prodá devadesát pět procent své kapacity. (Gelb upozorňuje, že všechny tyto operní domy jsou menší než Met.) Ve Spojených státech vypočítávají hudebníci finančně úspěšné sezony v Houstonu, Dallasu, St. Louis a Seattlu, ačkoli žádná z těchto oper nemá ambiciózní, celoroční plán jako Met ani nepodporuje stálý orchestr nebo sbor.

Alex Beard, ředitel Královské opery, řekl listu Guardian: „Nechtěl bych se dostat do nějakých nedůstojných půtek s Met, ale tohle je něco zcela jiného než naše zkušenost. Opera zažívá úspěšné období. Dokud bude láska, smrt, touha a zoufalství součástí našich životů a lidé budou chtít slyšet velké příběhy vyprávěné hudbou, má před sebou opera nadějnou budoucnost.“

Jessica Phillips se s většinou členů rady nikdy nesetkala, nabyla ale přesvědčení, že tato čísla jsou tak zjevná a průkazná, že s nimi členy správní rady musí seznámit. Spolu se svými kolegy sestavila z údajů podrobný dokument. V závěru navrhují devět opatření na snížení výdajů o třicet jedna milionů, které se obejdou bez krácení platů a příspěvků členů orchestru a sboru. Dokument osobně doručili na privátní adresy členů rady a do jejich kanceláří.Dne 20. června zchladila Met naděje orchestru celostránkovým prohlášením v deníku New York Times s názvem Otevřený dopis milovníkům opery, který podepsalo dvanáct prominentních členů rady. V prohlášení se ignorují argumenty orchestru a opakuje se v něm požadavek na snížení platů. Zároveň je v něm vychvalován „náš nápaditý generální ředitel Peter Gelb, který pracuje s velkým nasazením“.

Odstoupení Beth Glynn bylo nejvíce viditelným znamením nesouhlasu správní rady. Někteří další manažeři, kteří neradi vystupují na setkání rady, hovořili o své nespokojenosti privátně. „Jistá část manažerů požadovala vůči odborovým svazům tvrdý postup, ale jiní chtěli hlavně klidnou sezonu,“ říká Morris. Nejkritičtější vůči Gelbovi bylo několik čestných manažerů, kteří jsou s Met spojeni už velice dlouho a mají značný vliv, přestože nevolí.

Čestný manažer Lawrence Lovett, dědic řetězce supermarketů Piggly-Wiggly a amatérský hudebník, který žije v Monte Carlu, řekl, že před čtyřiačtyřiceti lety, kdy se stal členem rady a kdy generálním ředitelem byl Rudolf Bing, byla rada skupinou významných odborníků ve svém oboru. „Byli také dobře informovaní o hudbě a milovali ji. Všechno se netočilo jen kolem peněz, přestože v radě bylo mnoho majetných lidí. Lidé z administrativy chodili na setkání rady, seděli za panem Bingem a my jsme se jich mohli ptát, případně s nimi nesouhlasit. Teď jen posloucháme pana Gelba.“

„Jednání probíhala ve velmi kolegiálním duchu,“ řekla mi Judy Laughlin, čestná manažerka, která byla patnáct let viceprezidentkou správní rady. Jejím manželem je dědic finanční korporace Mellon. „Všichni jsme se znali, sedli jsme si spolu a věci jsme prodiskutovali. Žádný bankrot nehrozil. Teď se všechno točí jen kolem peněz.“

Největší sponzoři podporují nadále Petera Gelba. Morris, který při poslední kampani daroval Met čtrnáct milionů dolarů, mi řekl: „Nebyl bych tak optimistický ohledně budoucnosti Metropolitní opery, kdybychom neměli Petera Gelba, který pracuje šestnáct hodin denně.“

O dokumentu orchestru se Morris vyjádřil slovy: „Není dobře informovaný ani přesvědčivý.“ Met vytvořila verzi prohlášení s poznámkami, v níž vyvrátila argumenty orchestru. V tomto dokumentu Met upozorňuje, že údaje ze sedmi let před Gelbovým nástupem také vykazují směsici kritických ohlasů na nové produkce, prudký pád prodeje vstupenek na obnovené produkce po prvních sezonách. Mnoho obnovených inscenací si podle Met po Gelbově nástupu vedlo díky lepšímu obsazení a zdařilejší propagaci lépe než pod Volpeovým vedením. Kennedy, výkonný ředitel, zatelefonoval osobně členům správní rady, aby u nich získal podporu.

Mezitím vybídlo několik rozladěných manažerů bývalého předsedu správní rady Jamese Marcuse, aby se k celé záležitosti vyjádřil. Marcus se pak dostavil na červnové setkání správní rady se seznamem otázek. První otázka se týkala toho, jestli Met důkladně zvážila potenciální finanční důsledky zastavení provozu nebo stávky. Marcus uvedl, že zkušenost Metropolitní opery z roku 1980 byla z krátkodobého i dlouhodobého hlediska značně nákladná. Mnoho předplatitelů se poté, co byla jejich zvyklost pravidelných návštěv přerušena, nikdy nevrátilo. Dříve než Met rozhodne o odložení nebo zrušení sezony, měla by mít správní rada jasnou představu o případném finančním dopadu.

Marcus měl pocit, že Gelb na tuto a další otázky ve skutečnosti neodpověděl. „Odpověděl jen částečně na zhruba polovinu otázek a ostatní ignoroval,“ řekl mi Marcus. „A tím to skončilo.“ (Jiný člen rady mi řekl, že Gelb trpělivě vyslechl Marcusův „rozhněvaný slovní útok“, odpověděl na jeho otázky a doplnil, že se vedení těmito tématy zabývalo.)

Phillips a její kolegové vystoupili se svými argumenty v médiích a na radnici. Vřele je přijala starostka městské části Manhattan Gale Brewer. Měli dojem, že se situace vyvíjí pozitivně. Téhož měsíce zavolal starosta New Yorku Bill de Blasio Peteru Gelbovi a naléhal na něj, aby zabránil zastavení provozu. Ovšem 23. července, týden před vypršením pracovních smluv, zaslal Peter Gelb orchestru a dalším odborovým svazům dopis, v němž napsal: „Prosím, abyste počítali s eventuálním zastavením provozu od 1. srpna.“ K tomu dodal: „Upřímně doufám, že se tomuto nešťastnému kroku budeme moci vyhnout.“ Metropolitní opera také varovala, že pokud dojde k zastavení provozu, bude uzavřena samoobslužná restaurace a budou zastaveny platby příspěvků na zdravotní pojištění.

Ředitel odborového svazu zastupující sbor Alan Gordon předpovídal v listu New York Times, že šance na dosažení dohody před vypršením pracovních smluv jedenatřicátého je nulová. „Jestliže nás nepustí do divadla, jeho vztahy s účinkujícími Metropolitní opery definitivně skončí. Nikdy už ho nebudou respektovat. Stane se kapitánem lodi, jehož posádka bude čekat na příležitost ke vzpouře.“Ráno ve středu 30. července, kdy se termín vypršení pracovních smluv přiblížil a žádná strana neprojevila ochotu k ústupkům, přišel Bruce Simon, právník zastupující odborový svaz sboru, s návrhem, aby se jednání prodloužila. Gelb ovládl začátek jednání návrhem přizvat k jednání federálního mediátora. (Poznámka překladatele: Federální mediátor je prostředník, kterého může vyslat vládní agentura například k vyjednávání o kolektivních smlouvách.)

S tímto návrhem jak sbor, tak orchestr souhlasil. Na prvním jednání v Met se oba odborové svazy dohodly, že budou postupovat společně a oba bude zastupovat Bruce Simon.

Následujícího rána nastoupila federální mediátorka, právnička se zaměřením na pracovní právo a bývalá baletka jménem Allison Beck ve Washingtonu do vlaku. V době, kdy byla ještě na cestě, uveřejnily New York Times redakční komentář Eleanory Randolph s názvem Udržet Met v provozu. Randolph napsala: „Vzkaz určený vedení Metropolitní opery je zásadního rázu: nebraňte v práci talentům, jež jsou zastupovány odborovými svazy. Nezkracujte sezonu, nepopuzujte milovníky opery a neodhánějte sponzory, kteří vydávají velké částky a věnují mnoho času, aby zachovali výjimečnou kvalitu skvělého newyorského operního domu.“ Jessica Phillips byla nadšená. Strávila odpoledne tím, že poskytla rozhovory rozhlasovým a televizním společnostem.

Gelb pokračoval v samostatných jednáních s odborovým svazem jevištních pracovníků, takzvanou skupinou „Local 1“ Mezinárodní aliance divadelních jevištních zaměstnanců IATSE. Domníval se, že pokud se mu podaří dohodnout se nejprve s jevištními techniky, ostatní je budou následovat. Ale večer jednatřicátého, když jevištní technici vyzvali Petera Gelba, aby jim udělal „poslední a nejlepší“ nabídku, začalo být jasné, že se obě strany vzájemně špatně odhadly. Gelbova nabídka obsahovala nadále významné snížení platů. Jevištní technici byli pobouřeni a v půl desáté večer z jednání odešli.

Když se Jessica Phillips poprvé sešla s mediátorkou Allison Beck byla jí hned napoprvé sympatická. Prohlásila: „Jsme dvě ženy v chlapeckém klubu.“ Phillips řekla Beck, že by zastavení provozu Metropolitní operu nenapravitelně poškodilo. Beck se sešla s Gelbem a jeho právníkem a navrhla dvaasedmdesátihodinové prodloužení termínu, aby měla možnost podrobně se seznámit s pozicemi obou stran. Vzhledem k situaci, která nastala po redakčním článku v New York Times a po neúspěchu jednání s odborovou skupinou „Local 1“, souhlasil Peter Gelb s prodloužením termínu. V půl dvanácté v noci napsala Phillips členům orchestru: „Zdravotní pojištění vám zaplatí na celý měsíc srpen, plat vám poběží až do konce týdne.“

Následujícího dne, 1. srpna, předala Phillips Beck dokument orchestru a řekla jí, že orchestr Gelbovi nedůvěřuje a nevěří, že informace, které Met uvedla, byly správné. Bruce Simon navrhl angažovat nezávislého finančního odborníka, který by zkontroloval účetnictví opery a provedl audit.

Vyjednávači přizvali Eugena Keilina, milovníka opery a sponzora Met, který v čele organizace Municipal Assistance Corporation pomohl v sedmdesátých letech minulého století zachránit město New York před bankrotem. Jessica Phillips mi řekla, že z Keilina „vyzařuje poctivost“. Někteří členové odborů byli přesto ostražití. Pokud by Keilin jako všeobecně uznávaná finanční autorita souhlasil s Gelbem a správní radou v tom, že snížení platů je nezbytné, ztratily by odbory půdu pod nohama.

Keilin se k vyjednávání přidal v sobotu. Odpoledne vedl jednání s Peterem Gelbem a Brucem Simonem. Toho večera se Gelb a Simon dopracovali k dalšímu prodloužení termínu, aby měl Keilin čas na svou zprávu.

Dne 3. srpna probírala Phillips a její výbor společně s Keilinem tři hodiny svá zjištění shrnutá v dokumentu. Ten poté Simonovi řekl, že to byla jedna z nejlepších zpráv zaměstnanců, s jakou se za čtyřicet let své činnosti setkal. Orchestr požadoval větší možnosti kontroly financí, pravidelný přístup k účetním údajům, snižování výdajů v jiných oblastech a větší transparentnost ze strany správní rady.

Po zbytek týdne pokračoval Keilin v diskuzích s oběma stranami a začalo být jasné, že jeho zpráva zaujme místo někde uprostřed mezi oběma pozicemi a odhalí možná skutečnosti, které budou mít negativní dopad a oslabí důvěru veřejnosti v Metropolitní operu. Na společné večeři se Gelb se Simonem dohodli na potenciálním snížení platů pro členy odborů, odpovídající snížení platů vedení opery, další snížení výdajů na provoz a způsob dozoru, kterému se Gelb podrobí.

V sobotu ráno 16. srpna se všichni sešli v zasedací místnosti správní rady, aby si vyslechli dohodnuté podmínky. Bylo to poprvé, kdy se Peter Gelb sešel se zástupci sboru a orchestru od chvíle, kdy formálně vyhlásil možnost zastavení provozu. Vypadal vyčerpaně. Omluvil se za nezbytnost snížení platů a řekl, že mu tíživá finanční situace opery nedává jinou možnost.

Přednesl podmínky dohody. Vedení odborů nebylo nadšené. Byli by svým členům nuceni přiznat, že souhlasili s prvním významným snížením platů za několik desetiletí. Ovšem uznali, že snížení je nezbytné, „abychom zachránili Met“. Phillips prohlásila: „Dostali jsme většinu z toho, co jsme požadovali.“ Především víc transparentnosti a větší možnosti kontroly. Dalších osmačtyřicet hodin se obě strany dohadovaly o detailech. Gelb znovu vyhrožoval, že odbory vyloučí z jednání. Několik posledních problematických bodů se vyřešilo během další večeře se Simonem. Dne 18. srpna v šest hodin ráno souhlasila Jessica Phillips, orchestr a vedoucí odborového svazu sboristů s novou čtyřletou kolektivní smlouvou. (O dva dny později bylo náhle dosaženo dohody i s odborovým svazem jevištních pracovníků.)

Orchestr a sbor přistoupili na okamžité 3,5procentní snížení platů a na další 3,5procentní snížení po šesti měsících, což je o něco méně než polovina Gelbem původně požadovaného šestnáctiprocentního snížení.

V této časové tísni nebylo možné znovu projednávat komplikované pracovní předpisy a orchestr i sbor naprosto odmítli jakékoli změny. Gelb přistoupil kromě snížení platů managementu na omezení výdajů opery ve výši 11,25 milionů. Souhlasil také s tím, že Keilin bude nadále sledovat finanční výkonnost Metropolitní opery. Gelb může s tímto rozhodnutím předstoupit před správní radu a požádat o další sponzorské dary.Když Jessica Phillips dorazila domů, rozplakala se. Měla dojem, že dostatečně nebojovala za své kolegy z orchestru. „Byla jsem zničená,“ řekla mi. Měla špatný pocit kvůli ústupkům, na něž přistoupila. Spala do deseti, pak odpovídala na telefonické dotazy novinářů. „Lidé mi říkali, že je to skvělé. Až v té chvíli mi začalo docházet, že tohle je přeci jen něco jiného než jakékoli jiné pracovní dohody. Přistoupili jsme na snížení platů, ale je nevídané, jakou jsme získali kontrolu.“

Nikdo neprohlašoval, že nová smlouva vyřeší tíživou finanční situaci Metropolitní opery. Všichni se shodli na předběžném odhadu Met, že dohodou s odbory a snížením platů vedení se v příštích čtyřech letech ušetří 84 milionů. Jestliže roční rozpočet činí 325 milionů dolarů, představují úspory kolem šesti a půl procenta ročně.

Tento odhad nezohledňuje právní výdaje Metropolitní opery, které byly nepochybně značné. Někteří manažeři měli pocit, že Met měla usilovat o větší ústupky, William C. Morris mi řekl, že je pevně přesvědčený, že to byla za stávajících okolností nejlepší možná dohoda. Nikdo nechtěl, aby světla operního domu pohasla.

O několik týdnů po uzavření dohody se Peter Gelb a Jessica Phillips sešli na společném obědě v restauraci Jean-Georges na náměstí Columbus Circle. Phillips Gelbovi řekla, že morálka v orchestru je ještě pořád nízká, a on se zeptal, co může udělat, aby se to zlepšilo. Předsedkyně výboru zdůraznila, že orchestr je ochoten pomoci se získáváním sponzorů, s výukovými programy a oslovováním veřejnosti. Navrhla otevřené zkoušky orchestru, kterých by se mohli zúčastnit členové správní rady. Zdálo se, že Gelb je ochotný návrhy přijmout. Ovšem i poté se mu podařilo vyvolat nevoli. Zrušil přenos chystaného koncertu orchestru z Carnegie Hall rádiem Sirius, navzdory tomu, že výdaje s tím spojené ve výši dvacet tisíc dolarů nabídl z vlastních prostředků uhradit James Levine. Phillips uvedla, že orchestr podobné koncerty chápal vždy jako příležitost k oslovení nových posluchačů. Gelb jí na to řekl, že správní rada zpochybnila smysl jakýchkoli dalších koncertů v Carnegie Hall. „Pak ale máte problém se svou správní radou, protože tyhle koncerty jsou prospěšné pro všechny,“ odpověděla Phillips.

Dne 23. září zahájilo sezonu uvedení nové nastudování Figarovy svatby v režii Richarda Eyre. Eyre hovořil o finančních omezeních. Skutečný problém byl ale se scénou, otočnou strukturou s bronzovým ornamentálním zdobením stěn. Připomíná Sevillu, kde se děj odehrává a její maurskou architekturu. (Děj je přenesen ze sedmnáctého století do třicátých let minulého století.) Požární inspektor usoudil, že materiál dekorací je z vysoce hořlavého materiálu, takže Met musí žádat o umístění hasičského vozu u technického vchodu, což operu stojí dva tisíce pět set dolarů za každé představení. (Met se hájí tím, že je to běžná praxe včetně broadwayských divadel.)

Horší ovšem je, že z pohledu orchestru scéna neslouží hudbě. Na jedné zkoušce Eyre tvrdil, že ho scénograf ujistil, že použitý materiál bude odrážet zvuk. Ale dekorace je prostupná a velká část zvuku orchestru mizí v zadní části jeviště. Nápovědní budka, běžně vepředu uprostřed jeviště, se přesunula do jámy orchestřiště. Dirigent Levine zjistil, že umístění nápovědní budky rozděluje orchestr a hráči se vzájemně nevidí. Gelb nejprve odmítl budku přemístit s odůvodněním, že by narušovala scénu. Levine trval na svém a budka byla vrácena na jeviště.

Tento incident znovu utvrdil orchestr v přesvědčení, že Gelb se stará více o scénu než o hudbu. Říká se, že vztahy mezi Gelbem a Levinem jsou od té doby napjaté, oba ovšem trvají na tom, že jejich vztahy jsou dobré.Mezitím popudily Gelbovy další snahy o snížení výdajů „starou gardu“ správní rady. Gelb odmítl další služby Sissy Strauss, která se dlouhodobě starala o umělce, navštěvovala zpěváky a pořádala každoroční vánoční večírek ozdobený slavnými hvězdami. V reakci na to zaslal Lawrence Lovett, čestný manažer žijící v Monte Carlu, rozhněvaný dopis Kennedymu a Ziff:

„Jsem jedním ze skutečně loajálních členů rady. Chovám naději, že se Met brzy vydá správným směrem, který ji povede vzhůru, a zvrátí tak Gelbem zapříčiněný úpadek jak umělecký, tak finanční. (Výdaje a ceny vstupenek jsou momentálně to jediné, co stoupá). Každá jiná firma by se už dávno snažila nalézt, kde je problém – v našem případě generální ředitel – a zbavila by se ho. Jeho obchodní plán trvale selhává a správní rada ho nadále podporuje.“

V listopadu zveřejnila Met předběžné výsledky fiskálního roku končícího 31. červencem. Uvádí se v něm, že provozní deficit činí 22 milionů dolarů, což je rekordní výše v absolutních hodnotách a v procentech provozního rozpočtu je nejvyšší za posledních třicet let. Většina ztrát byla zdůvodněna nižšími příspěvky hlavních sponzorů.

Gelb řekl v lednu správní radě, že se návštěvnost v této sezoně stabilizuje na sedmdesáti procentech celkové kapacity. Uprostřed února byly příjmy z prodeje vstupenek o dva miliony nižší než rozpočet. Aniž bychom nyní chtěli rozebírat uměleckou hodnotu nebo politický význam opery The Death of Klinghoffer (Smrt Klinghoffera), kontroverzního díla Johna Adamse o vraždě židovského pasažéra palestinskými teroristy na výletní lodi, prodej vstupenek dosahoval sedmdesáti procent kapacity. U současné opery to není špatné, ale pro novou produkci je to žalostný výsledek. Některé obnovené Gelbovy produkce si vedly hůře. Vstupenek na Les Contes d’Hoffmann (Hoffmanovy povídky) se prodalo jen čtyřicet šest procent. Don Giovanni a La traviata se prodávaly ze sedmdesáti a sedmdesáti tří procent, což je u těchto osvědčených oper málo. V této sezoně se snížila také návštěvnost produkcí, které vznikly před Gelbovým nástupem do funkce. Met oznámila, že Kouzelná flétna v Taymorově režii, která je uváděna v původní délce, dosáhla průměrných prodejů šedesát jedna procent. Zeffirelliho Bohéma sedmdesáti osmi procent. Gelb prohlásil, že se Met navzdory nízkým výnosům z prodeje vstupenek vydala správným směrem a bude mít letos díky snížení výdajů a vyšším sponzorským darům vyvážený rozpočet, a to včetně výdajů za novou reklamní kampaň. Snižování výdajů a zvyšování příjmů ze sponzorských darů má ale své meze. Met to vyjádřila slovy. „Výše darů nemůže růst rychleji než naše rostoucí výdaje.“

„S takto slabými výnosy z prodeje vstupenek nelze dále pokračovat zvláště v době, kdy operní domy na celém světě plní svá hlediště,“ řekl Bruce Crawford, čestný manažer, bývalý generální ředitel a prezident správní rady. Bruce Kovner uvedl: „Miluji Met, je to jedna z nejlepších hudebních institucí na světě. Chtěl bych, aby byla úspěšná. Chtěl bych, aby si vedla lépe, zvlášť pokud jde o finance.“Minulý rok byla Met nucena čerpat sedmnáct milionů ze svého třicetimilionového úvěrového limitu. Jako náhradu musela dát do zástavy dvě Chagallovy nástěnné malby ze vstupní haly – Zdroje hudby a Triumf hudby. Zbývá tedy pouze třináct milionů dolarů. V prosinci snížila ratingová agentura Moody’s hodnocení úvěrové spolehlivosti. Odvolávala se přitom na „oslabený finanční profil“ a „vysoký provozní deficit“, který vede k „výraznému poklesu neomezené likvidity“. V únoru souhlasila Bank of America se zvýšením uvěrového limitu až poté, co opera zastavila dvě bronzové sochy Aristida Maillola z velkého schodiště – L’Été a Venuše bez rukou.

Nesystematické zastavování hmotného jmění vyvolalo dojem, že Metropolitní opera je ve finančně beznadějné situaci, přestože umělecké výkony zůstávají na vysoké úrovni. „Kvalita hudby je fantastická,“ řekl Crawford. „Tu lze jen těžko kritizovat. Spíš jde o to ostatní. Velký problém je tok peněz.“

„Met má malé nadační jmění v porovnání s rozpočtem,“ říká Ann Ziff. „Obtížně se hledají dárci, jejichž jméno nebude stále na očích a kteří budou udržovat nadační jmění. To je těžké. Dávat peníze nadaci není atraktivní.“

Gelb navrhl zahájit kampaň na získání šesti set milionů dolarů. Šedesát čtyři miliony dolarů na naléhavě potřebné úpravy operního domu a dvě stě třicet šest milionů na provoz. Správní rada návrh přijala. Cílem je trvale čerpat pět procent z nadačního jmění, což by do rozpočtu přineslo ročně dalších patnáct milionů. Tím by se opera dostala znovu na lepší finanční základ a utichlo by mnoho Gelbových kritiků.

V lednu ale Peter Gelb oznámil správní radě a zástupcům odborů, že v „tiché fázi“ kampaně získal zatím šedesát milionů dolarů. To je poměrně málo. Před zahájením takto ambiciózní veřejné kampaně se obvykle počítá s částkou tři sta milionů dolarů. (Nyní částka vzrostla na sedmdesát milionů.) Kolik z toho zůstane v základním jmění, se teprve ukáže. Zmíněných sedmdesát milionů zahrnuje i nedávný dar jedenácti milionů v hotovosti od Williama C. Morrise. Většina z této částky půjde na aktuální provozní výdaje. Tajemnice správní rady Judith-Ann Corrente darovala deset milionů a byla jmenována místopředsedkyní kampaně po Mercedes Bass, která vedla předešlé dvě kampaně, tu současnou ovšem vést odmítla.

Ziff přislíbila darovat patnáct milionů. „Stoprocentně podporuji Petrovu vizi,“ řekla mi. „Často to bývá tak, že když někdo přijde do dobře zaběhnuté organizace, jako je Met, což je největší organizace svého druhu na světě, a má natolik odlišnou vizi, lidé začnou být závistiví a brání změnám. Nelíbí se jim to. Nechtějí, aby uspěl. Vyjadřují se o něm hanlivě.“

Někteří členové rady mi řekli, že odmítají darovat další peníze, dokud neuvidí zásadní změny v činnosti správní rady a v Gelbově vedení.

Kennedy, prezident správní rady a výkonný ředitel byl považován za potenciálně největšího sponzora. (Spolu se svou ženou Karen darovali v minulosti téměř třicet osm milionů dolarů.) Ale 6. března po telefonické konferenci výkonného výboru informoval William C. Morris manažery, že se Kennedy v květnu vzdá své funkce, odejde z výkonného výboru a bude nominován na funkci čestného manažera. Výkonný výbor odhlasoval, aby na jeho místo byla nominována Judith-Ann Corrente.

Morris ve svém e-mailu manažerům citoval Kennedyho chválu Gelbova vedení. Několik manažerů mi řeklo, že je Kennedyho odchod nemile překvapil a že jim ztráta člověka s takovými finančními odbornými znalostmi dělá starosti. V telefonickém rozhovoru mi Kennedy řekl, že záležitost nebude komentovat. Jistý člověk, který s ním o jeho odchodu mluvil, mi řekl, že Kennedy je vyčerpaný z jednání o smlouvách a už minulý podzim se rozhodl, že po skončení vyjednávání odstoupí.

Ať už bude výsledek kampaně na získání sponzorských darů jakýkoli, Peter Gelb prohlašuje, že se přizpůsobuje déletrvající periodě finančního uskromnění. Řekl mi, že „obrací každou penci“ a snaží se o úspory jak ve velkém (oddálením obnoveného uvedení Prstenu; snížením průměrného ročního počtu nových produkcí z dvaceti šesti na dvacet čtyři), tak v malém (nahrazením kostýmů pro alternující zpěváky, kteří jsou jen málokdy na jevišti, levnějšími). „Jsem ochotný se poučit a provést změny, pokud jsou změny to, co je potřeba,“ řekl mi.

Navzdory všemu se zdá, že Peter Gelb neochvějně trvá na své vizi. Když jsem se ho zeptal, s kterým z úsporných kroků se nejhůř vyrovnával, řekl mi, že to bylo snížení počtu nových produkcí ze sedmi na šest. „Šest je minimum. Jiné špičkové operní společnosti jich dělají víc, Paříž dělá deset. S novou produkcí se dostaneme na první stranu kulturní části novin. Obnovené produkce se takové pozornosti netěší.“

Metropolitní opera ovšem nemůže dlouho vydržet s ročním deficitem provozního rozpočtu ve výši dvacet dva milionu dolarů. Mnoho z lidí, s nimiž jsem o tématu hovořil, má obavy, že Gelb ani nikdo jiný nemá náhradní plán. Jak mi řekl jeden z manažerů: „Neexistuje plán B.“

Když jsem se Williama C. Morrise zeptal, co by Met dělala, kdyby Gelbova strategie nepřinesla v nejbližších letech dobré výsledky, řekl mi: „Produkovali bychom nadále operní představení, dokud bychom měli prostředky. Jestliže se sníží množství finančních prostředků, sníží se i kvalita. A pokud dojdou, nebudeme už dávat operu.“


Přeložil Ondřej Lábr

Foto Reuters, archiv

Mohlo by vás zajímat