Bolero a Carmen: narcismus a vášeň

Zrcadlení v hladině
Choreografie Narcista / Bolero v dikci Riccarda de Nigrise je již prověřené taneční dílo z rakouského Augsburg Balletu. Olomouckému souboru nabídlo prozkoumat téma narcismu, zdravé i patologické sebelásky jako zdroje vitality nebo egoismu s ničivou silou. Citlivý ztělesněný vhled do kolísavých nálad narcismu, sebestřednosti v protikladu k lineárně plynoucímu času každodennosti se projevoval i ve výpravě založené na oranžové barvě kostýmů asociujících květy narcisu (kostýmy Riccardo de Nigris), na principu zrcadlení – odrazu „vodní“ plochy, v níž se dle mytologie vlastní krásou opájel Narkissos, a dominantního středového objektu, dlouhých lan zavěšených do čtvercové formy vytvářející iluzi například klece či cely (scéna Felix Weinold). Další vizuální rovinu rozehrály projekce (Alexandra Ženatá). Hudební dramaturgie inscenace se nezřekla svých francouzských klasických kořenů, i když v její první části ji tvůrci povzbudili energií vřazením moderní elektronické a techno hudby s vklíněním řečového projevu (Massimo Margaria). Druhá část se pak přiznaně opřela o Ravelova génia.

Umně vystavěná choreografie sice nesklouzávala k narativu (jako Carmen), ale rafinovaně vyjevovala motivy vztahující se právě až k mytologickým předobrazům v paralele k současné společnosti, v níž je téma sebelásky včetně její destruktivní podoby více než aktuální. V tanečním slovníku se vedle konzervativního klasického projevu objevovala hra s rytmy, parafráze běžných gest do vypovídající stylizace, kanonické synchronizace a netradiční kombinace prvků z moderních tanečních směrů. Vyspělý výraz konkrétního obsazení nestrhával pozornost na jedince, celek udržel rámec i při střídání sól a skupinových variací. Bolero představilo olomoucký soubor jako harmonické těleso se schopností náročné taneční interpretace.

Propadnout vášni
S otázkou, jak na sebe napojit dvě tematicky, choreograficky a scénograficky odlišná díla, se nabídla volná spojitost v rovině toxických vztahů. A zároveň určitá velkolepost jako by charakterizovala jak Bolero, tak především příběh nezkrotné živelné (sebe)lásky. Carmen Moravského divadla Olomouc v choreografii Giorgia Madii a v hudebním nastudování dirigenta Tomáše Hanáka pro živý orchestr se stala světovou premiérou. S vědomím zdrojů jejího původu (Prosper Mérimée jako autor novely, Georges Bizet jako autor stejnojmenné opery a Rodion Ščedrin jako skladatel jednoaktového baletu Suita Carmen pro Maju Pliseckou) se Madia rozhodl pro černo-bílý prostor, v němž purismus, a opět až mytologicky vnímaná neodvratitelnost odplaty za vykonané činy, prostoupil všemi vrstvami díla.

Scéna a kostýmy (Domenice Franchi) napomohly novátorskému pohledu. Kinetická světelná kompozice a proměnlivost prostoru nahrávaly více a hlouběji city zraňované realitě. Ze tří stran jeviště visely pružné pásy tkaniny, které v klidné poloze navozovaly dojem pevné stěny a při prostupování tanečníky se velmi rychle opět uzavíraly. Již tento aspekt významně, a zároveň velmi úsporně definoval „charaktery“, prostředí či napětí. Vizuálně velmi přitažlivé dílo konjunkcí dekorace a pohybu výborně zahušťovalo atmosféru na široce rozepjaté škále emocí. Vášněmi rozbouřené, ale jakoby i chvílemi vyprázdněné duše se náhle na jevišti ocitaly a stejně tak rychle mizely. Mezi možnými způsoby nástupů se například objevil radikální parakotoul, prázdné natažené ruce, či rázovitý shodující se krok. Žádné postupné vtékání, nýbrž vpád. Nikoli oboustranně vyrovnaný cit, ale magnetizující pokušení. Nechyběly gestické a rytmické odkazy k folklóru, polibky ani vkusná nahota. Svod půvabu a náruživosti, jako by až pudová neodolatelnost sytila identitu postavy i celé inscenace Carmen. Všudypřítomná předzvěst tragického konce pak byla naznačována maskou, jejíž nositel udržel stylizovaný pohybový kód.

Ve sledované repríze se role Carmen zhostila Maëva Cotton, která oscilovala mezi polohami křehké naivity, svůdné smyslnosti, burcovala zájem, a současně podléhala kouzlu okamžiků prosycených maskulinitou. Pohybovými variacemi svázanými i rozvolněnými akademickou i moderní technikou, s důrazem na gesto, významotvorný úklon hlavy a vědomé držení těla, v napětí i s využitím izolací, s oporou v rozsazích a dovedností střihu ve frázi či výdržích v pózách, si podmaňovala scénu a její dění. Tanečnice setrvávala v hlubokém záklonu, jako by se pomyslnými motýlími křídly přidržovala proudění vzduchu. Ohromující a oslepující energie nespoutané ženy působila jako prudce rotující vír. V partnerství s představitelem Dona Josého v interpretaci Hodaka Mauyamy se podařilo zvýraznit vzájemný kontrast i jejich slabosti. Ať se Carmen dějově mohla zdát navýsost přímočarou záležitostí, narativní pojetí neubíralo nic z pohybově originálních formací a hudebně-prostorového řešení. Bolero a Carmen, vzrušující spojení omamnosti sebelásky a nezkrotné vášně má potenciál oslovit jak konzervativní publikum, tak nejširší veřejnost včetně dospívajícího diváka.

Bolero
Hudba: Massimo Margaria, Maurice Ravel
Libreto: Riccardo De Nigris
Choreografie, režie, light design a kostýmy: Riccardo De Nigris
Scéna: Felix Weinold
Asistent choreografie: Duilio Ingraffia
Projekce: Alexandra Ženatá

Obsazení: William Herrera, Alice Rizzo, Maëva Cotton, Hodaka Maruyama, William Mitchell, Benedetta Comandini, Emily-Joy Smith, Lenka Ferguson, Beatriz Jimeno Santos, Elia Zehgrati, Iván Sánchez Férnández, Alessandro Iannucci

Carmen
hudba: Rodion Ščedrin
Libreto: Giorgio Madia
Choreografie, režie, light design: Giorgio Madia
Hudební nastudování: Tomáš Hanák
Scéna a kostýmy: Domenico Franchi
Asistent choreografie: Duilio Ingraffia

Obsazení:
Carmen: Maëva Cotton
Don José: Hodaka Mauyama
Michaela: Emily-Joy Smith
Escamilio: Rory Ferguson
Osud: Alessandro Iannucci
Býk: Iván Sánchez Fernández

Premiéra: 14. 4. 2023
Psáno z reprízy dne 23. 5. 2023 v Moravském divadle Olomouc.