Bolšoj těatr a Korsakovova Sněguročka. Žádnou „Jarní pohádku“ nečekejte

  1. 1
  2. 2
Pro Velké divadlo v Moskvě je uvedení ruského díla v tradičním nastudování obvyklé, což je pochopitelné i směrem ke konzervativnímu publiku. Ať již hovoříme o hodnotách literárních, které zde představuje Ostrovskij, nebo těch hudebních, zastoupených Rimským-Korsakovem, režisér Titel se rozhodl tradice porušit a provedení se ujal po svém. I přes nelehký úkol představil Sněhurku odehrávající se scénou i režií nikoliv v pohádkovém světě, nýbrž na planetě, na níž došlo k vesmírné katastrofě. Společenskou katastrofu ovšem toto nekonvenční provedení nezpůsobilo.
N. A. Rimskij-Korsakov: Sněhurka – Bolšoj těatr Moskva 2017 (zdroj operaandballet.com / foto Damir Yusupov)

V sobotu 31. března jak jinak než do posledního místa zaplněné Velké divadlo v Moskvě představilo operu Sněhurka z pera jednoho ze skladatelů Mocné hrstky – Nikolaje Rimského-Korsakova. K malému zamyšlení vedlo již upozornění, že opera s ekvivalentem „Jarní pohádka“ je přístupná pouze osobám starším šestnácti let. V režijním počinu Alexandra Titela se planeta Země ponořila do kruté zimy a upřímně řečeno jsme delší dobu přemýšleli, proč melancholii „příznivců muzejního prachu“ vystřídalo toto kakotopické drama.

Je pravda, že veškerá nastudování Sněhurky jsou si velmi podobná a typicky spjatá s ruskou lidovou kulturou. Při listování programem jedné z nejoblíbenějších ruských oper vidíme dobové fotografie, které jsou vizuálně k nerozeznání. Všechny hýří zlatem a barvami, lidovými kroji a jediné, co jednotlivá představení odlišuje, jsou jména v obsazení. Pomyslné zamrznutí tradičních provedení režisér Titel metaforicky vyjadřuje světem, v němž civilizační katastrofa způsobila, že slunce již mnoho let nesvítí. Ihned se nabízejí další vlákna spekulací spojených se současným ruským děním, čemuž napomáhá také páska přes oko ruského cara a tím možná paralela k zaslepenému Wotanovi, nicméně nebudeme zde fabulovat na základě domněnek.

Titel nepatří do kategorie experimentátorů, kteří „znásilňují“ operní literaturu, zároveň však jeho pojetí není nudné. Vše v této pohádce (tedy pokud tomu ještě lze vůbec pohádka říkat) bezchybně po straně příběhu funguje. Nejde o parazitování na cizím díle, spíš jakýsi druh výpůjčky – totiž stejně jako si Korsakov pro svoji operu propůjčil námět Ostrovského, tak si Titel pro svoji režii vypůjčil kompozici Korsakova. Antiutopické a aktuální pojetí ukazuje generaci přeživších, jež se snaží v kruté zimě bojovat o holý život. Lidé v režisérově světě jsou hrstkou věřících, kteří doufají, že se jim pomocí starých rituálů nebo alespoň jejich imitací v nových podmínkách podaří navrátit k životu, jaký vedli před katastrofou.

N. A. Rimskij-Korsakov: Sněhurka – Bolšoj těatr Moskva 2017 (zdroj bolshoi.ru / foto Damir Yusupov)

Scéně Vladimira Arefieva dominuje samozřejmě bílá barva – ze všech výrazných prvků na jevišti (sloupy vysokého napětí, betonové pilíře, kolotoče) ze sněhové pokrývky vykukují pouze fragmenty, což také naznačuje období nikdy nekončícího mrazu. Režie spolu se scénou podobnou katastrofickému filmu nám ukazují, že reprodukovat zaběhlý model stále a znovu nemusí být v novém století vždy jedinou cestou, aniž by ovšem utrpěla logika příběhu.

Na vysoký standard zdejšího orchestru jsme již zvyklí, nicméně Tugan Sokhiev a jeho brilantní technika gesta dávají Sněhurce jiný rozměr i v rovině hudebního provedení. Nutno říci, že za všechna představení zde dosud zhlédnutá (kupříkladu Don Carlos – recenze zde) byl Sokhievův výkon nejvýraznější. Orchestr hýřil barvami, stejně jako dynamickým rozptylem, zněl kompaktně a bez jakýchkoliv kolizí. Již úvodní ouvertura a prolog daly znát, že hudebně, hlasově i herecky půjde o kvalitní provedení, které je opět postaveno na domácích umělcích s absencí zahraničních zpěváků.

N. A. Rimskij-Korsakov: Sněhurka – Marat Gali (Wood Spirit) – Bolšoj těatr Moskva 2017 (zdroj bolshoi.ru / foto Damir Yusupov)

Je nesmysl probírat jednotlivé sólistické výkony, jelikož v poslední březnový večer bylo obsazení velkých i těch menších rolí ve Velkém divadle zcela vyrovnané. Představení si po všechna dějství neslo interpretačně dobrou úroveň jak u sólistů, tak v případě dětského sboru i dospělého smíšeného sboru. Ten nemá momentálně ve světě co do sonorního znění, snad až na bayreuthský „sezonní“ sbor, konkurenci, a v současnosti za něj vděčíme Valeriji Borisovi.

Oproti původnímu tištěnému i elektronickému programu došlo ke změnám v obsazení. V případě Misgira namísto Andreje Kimače vystoupil hostující Maxim Aniskin, v roli Moroze z důvodu nemoci Gleba Nikolského zpíval Alexander Naumenko. Tyto změny nás ovšem z výše zmiňovaných důvodů nemusely trápit.

N. A. Rimskij-Korsakov: Sněhurka – Bolšoj těatr Moskva 2017 (zdroj operaandballet.com / foto Damir Yusupov)

V roli Sněhurky se představila ruská sopranistka Olga Seliverstova, a nutno říci, že mimo svou fyzickou krásu má tato umělkyně k dispozici sametově znějící a hřejivý pěvecký projev, který vykrystalizoval především v árii Kak volno zděs. Zato absolventka Čajkovského konzervatoře Naděžda Serdyuk (Jaro) a basista Alexander Naumenko (Mráz), jakožto Sněhurčini rodiče, disponovali barvou veskrze znělou a svým bohatýrským témbrem se snadno jejich pěvecká interpretace nesla nad orchestrem, byť Naumenkův hlas místy ve spodní poloze zanikal. Buffo tenor Roman Muravitsky se pro roli Bakuly nejspíš narodil a jeho obsazení vnímáme doslova jako šťastný tah. Ukázkové legato a frázování předvedl jako Mizgurin Maxim Aniskin. Kulatým a tmavým témbrem zase jevišti vévodila mezzosopranistka Anna Bondarevskaya s postavou Lely. V roli ruského cara Berenděje vystoupil tenorista Bogdan Volkov, jehož tenor dal od prvního tónu vzpomenout pěveckou generaci Vladimíra Atlantova (1939), a ještě víc snad připomínal hlasově nezlomného Vladislava Pjavka (1941). Především árie Uchoďiť děň věsely byla ukázkou prvotřídní techniky, odkazující na ruskou pěveckou školu takzvané nikdy nekončící fráze. Za zmínku stojí mužský sbor z úvodu druhého dějství, který měl směrem k příběhu skutečně „mrazivý“náboj. Vrcholnou úroveň si nesla také baletní čísla, kdy lze hovořit až o akrobatických kreacích – tanečníci po sobě chodili a skákali na úrovni ramen, skákali několikerá salta a tak podobně – diváci jejich umění ocenili vždy patřičným aplausem.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat