Bombastický, patetický, americký…

Tato tři slova asi nejvíce vystihují styl festivalového koncertu ve Dvořákově síni 20. září 2018.  Zazněly na něm skladby Samuela Barbera, Leonarda Bernsteina nebo jediná kantáta Antonína Dvořáka psaná na anglický text.
SOČR, Alexander Liebreich, Dvořákova Praha 2018 (foto Petra Hajská)

Program, na jaký v běžném hudebním provozu jen tak nenarazíte. „Americký večer“ měl pestré mezinárodní obsazení: Symfonický orchestr Českého rozhlasu řídil jeho německý šéfdirigent Alexander Liebreich, zpívali Veronika Hajnová ze Slovenska, Oliver Johnston z Británie, Samuel Dale Johnson z Austrálie a Slovenský filharmonický sbor, byl tu polský klavírista Krystian Zimerman. Trochu jako ten pověstný tavicí kotlík všech národností ve Spojených státech…

Oliver Johnston, SOČR, Alexander Liebreich, Dvořákova Praha 2018 (foto Petra Hajská)

Není úplně běžné, aby dirigent byl nositelem nových módních trendů, ale Alexander Liebreich překvapil – jeho oblek měl efektní rudou podšívku, decentně probleskující při pohybu šosů, a vlastně se do naleštěného festivalového programu dobře hodil. Na úvod zazněl Druhý esej pro orchestr Samuela Barbera, asi nejniternější skladba večera. Téma, exponované na začátku různými dechovými nástroji, pak houslemi, se komplikuje a zhušťuje v rychlé části, přichází i v podobě fugy. Nakonec z něj Barber vystaví působivý smyčcový chorál, tak, jak je pro něj typické i v jiných skladbách. Krásná rozlehlá a naléhavá melodie, která posluchači utkví v paměti a osloví jeho srdce.

Veronika Hajnová, SOČR, Alexander Liebreich, Dvořákova Praha 2018 (foto Petra Hajská)

Kantáta Americký prapor je příležitostnou skladbou Antonína Dvořáka ke 400. výročí objevení Ameriky. Vznik kantáty iniciovala ředitelka konzervatoře v New Yorku, kam měl Dvořák v době oslav 1892 nastoupit a poprvé se tímto dílem představit zámořskému publiku. Provedení se však nestihlo (ostatně během autorova pobytu v USA už se nikdy nehrálo) a Dvořák dokončil skladbu později, již po velkolepých Kolumbovských oslavách. Zážitky z průvodů, jásajících davů, muzik a kapel všeho druhu, o nichž nadšeně referoval v dopisech domů, včlenil i do své hudby. Vedle typických dvořákovských melodií, tanečně rozjásaných smyčců a ladných dechů stojí hutné bloky vlasteneckých sborů a řízný orchestr, který vyhrává jako dechovka do pochodu nebo vytváří pompézní dynamické vrcholy. Ze vší té kašírované slávy má člověk trochu umělý dojem. Asi nejslabším článkem je text stejnojmenné básně J. R. Drakea; opravdu prázdné nabubřelé fráze, které neskýtají mnoho inspirace pro autora ani pozdější interprety. Ze sólistů zaujal především Oliver Johnston svým nezvykle světlým vysokým tenorem, mezzosopranistka Veronika Hajnová (v poměrně nízko položeném partu)  i australský barytonista Samuel Dale Johnson podali také příjemný a solidní výkon. Sbor připravil sbormistr Štefan Sedlický.

Veronika Hajnová, Oliver Johnston, Samuel Dale Johnson, SOČR, Alexander Liebreich, Dvořákova Praha 2018 (foto Petra Hajská)

Po přestávce se publikum již mohlo těšit na symfonii – koncert Leonarda Bernsteina Věk úzkosti. Skoro by se chtělo říct, jestli se tento nadčasový název nehodí na dnešní dobu ještě víc. Podnětem ke kompozici se stala stejnojmenná existenciální báseň Wystana Hughea Audena, který za ni získal v roce 1948 Pulitzerovu cenu. Bernstein se o ní vyjádřil, že mu její přečtení „vyrazilo dech“. Trvalo ale tři roky, než svým myšlenkám a pocitům, vyvolaným touto básní, dal konkrétní hudební tvar. Symfonie č. 2 pro klavír a orchestr je rozlehlá a stylově pestrá freska o šesti částech, Bernstein v ní uplatnil vše, co sám měl rád: jako klavírista si tam napsal virtuózní sólový part, a přidal ještě jedno doprovodné piano do orchestru. Užil v partituře spoustu dalších nástrojů – nejrůznější bicí, xylofony apod. Vždy miloval velké kontrasty. Kombinuje meditativní části s jazzovými, závažné se zábavným, bombastickou dynamiku a zvukové efekty. Mix, jaký známe i z jeho pozdějších skladeb. Existenciální básník Auden po premiéře ale prohlásil, že to s ním nemá nic společného a vazba na jeho knihu je víc než volná…  Není divu, showman Bernstein, jako dirigent i jako tvůrce, vyprávěl vždy hlavně svůj příběh.

Krystian Zimerman, SOČR, Alexander Liebreich, Dvořákova Praha 2018 (foto Petra Hajská)

SOČR si s náročnou partiturou i sóly poradil dobře, ostatně jeho zkušenost s hudbou dvacátého století je bohatá. Výtečně připravený pianista Krystian Zimerman předvedl technicky bezchybný výkon (náročná věta The Masque: Extremely Fast), elegantní a přesvědčivý výraz. Publikum ocenilo opulentní zvuk mnohačlenného tělesa, vtipné kombinace nástrojů, všestrannou a dobře srozumitelnou řeč skladby. Na mně ale toho patosu a okázalosti za jeden večer bylo už trochu moc.

 

Hodnocení recenzenta: 75%

 

Festival Dvořákova Praha
Čtvrtek 20. září, 20.00 – Rudolfinum, Dvořákova síň

Program:
Samuel Barber: Second Essay for Orchestra
Antonín Dvořák: Americký prapor, op. 102, B. 177
Leonard Bernstein: Symfonie č. 2 pro klavír a orchestr, „Věk úzkosti“

Krystian Zimerman – klavír
Veronika Hajnová – mezzosoprán
Oliver Johnston – tenor
Samuel Dale Johnson – baryton
Slovenský filharmonický sbor
Štefan Sedlický sbormistr
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Alexander Liebreich – dirigent

Reklama

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na